Oldřich Mikulášek - Výčitky

Má múza usnula. Možná na vavřínech (i když to asi ne), možná samou láskou . Každopádně, aby to tady neumřelo, rozhodla jsem se dát sem jednu báseň, která mi uvízla v paměti z čítanky. Četla jsem ji asi pětkrát a přijde mi, že nádherně a zároveň až děsivě konkrétně vystihuje všechno to, co se často zdá tak nevyslovitelné (a možná taky trošku můj nynější stav..?). Je od Oldřicha Mikuláška ze sbírky Ortely a milosti. Příjemné počtení.

Výčitky

Neviděl jsem tě plakat bez příčiny

Neslyšel jsem tě smát se pro nic.

To není láska.

Nevím, že bych slyšel,

tlouct tě hlavou o zeď

a naříkat, že pácháš zlo,

když, tak jsi šťastna přec -

a bože, jakým právem?

A nepamatuji, že viděl bych tvou hlavu,

tu trapnou stálici,

jež nazýváme hlavou

v hluboké hudbě kutálet se hrozně.

Láska je, když kráčíš do neštěstí

tak jistě, jako jistě vržou boty.

Ulice ztichla

tak,

že bylo slyšet boty.

Tvé vrzající boty.

To není láska,

pravil jsem a docela se slyším,

jak povídám:

Láska je, když nelze, nelze jinak.

A ruce rozhodil jsem zoufale,

v gestu tak zoufalém,

že někde v kameni

už počala růst socha...

Ulice ztichla

tak,

že bylo slyšet, co se ve mně dělo.

Ulice ztichla

tak,

že bylo slyšet tělo,

jak po svém pracuje si v útrobách -

v tom srdci mámení.

To není láska

pravil jsem, a jako z velké dálky

slyším pak: To není láska;

láska je, když nelze vypovědět…

Když pouhým dechem

pouště se v nás šíří.

Když se chce nedýchat.

Jak před prvními takty,

když je odklepán,

náš osud odklepán,

a povel dává kat.

Ulice ztichla

tak,

že bylo slyšet, kterak vesmír vane.

My ve svých zimníčcích,

v čas nevhodný,

a hlavy zutínané

vysoko zdviženými límci

tím vesmírem jsme šli

Velice sami.