Šípková Růženka ještě neusnula...

Budu vám vyprávět pohádku o naší Šípkové Růžence, která pořád ještě nespí, dokonce ani v noci ne. Zato přes den usíná, jako když ji do vody hodí.

Takže, jednoho nevlídného podzimního večera, kdy ze stromů opadalo skoro všechno listí a studený vítr ohýbal už jen holé větve, se na obyčejném pražském sídlišti narodilo malé krásné ježčátko. Šťastní rodiče ho pojmenovali Růženka, protože narodilo pod keřem, na kterém v létě rozkvétají ty nejkrásnější růže široko daleko.

Když Růženka trochu povyrostla, máma ježčice už cítila podzim v kostech, a proto se rozhodla zavolat sudičku, aby předpověděla osud ježčího batolete. Sudička byla stará a zahořklá, a protože sama nikdy neměla děti, vykládala rodičům o jejich dětech samé katastrofické příběhy. I přišla nad kolébku, v níž spala malá Růženka, a pronesla zlověstným hlasem: "Zbavte se toho dítěte. Copak nevidíte, že má růžové bříško a lesklé oči? Je zakleté. A proto letošní zimu neupadne do zimního spánku…" Neusnout zimním spánkem znamenalo pro ježky jediné: zemřít, takže se ježčice velmi ulekla, když vyslechla sudiččina slova. Od té doby ji přes den tlačily noční můry a každou chvíli chodila kontrolovat Růženku, jestli ještě žije a v noci na lovu byla neustále s ní, aby jí snad nepřejelo auto či nezakousl nějaký opozdilý hladový pes.

Jenže hmyzu k jídlu bylo pořád míň a míň, a k ránu už bývalo pořádně chladno. Přicházela zima. Jenže Růženka skoro nerostla, i když ji rodiče vykrmovali, jak jen to šlo. Ježci už se chystali jít spát, nashromáždili si listí, zavrtali se do něj, popřáli si dobrou noc a za chvíli už všichni spali, jen Růženka ne a ne usnout. Vylezla ze svého pelíšku, protože měla hlad, ale na obvyklých místech nemohla najít ani jediného broučka. V tom jí na čumáček dopadlo něco bílého a studeného. Zábly jí tlapičky. A najednou uviděla, jak se k ní něco velikého blíží. Kdyby tady tak byla maminka, aby jí poradila! Věděla, že by stejně daleko neutekla, tak se stočila do klubíčka, jak jí to učili její rodiče, a čekala co se bude dít.

A pak jí to něco velkého vzalo do jakéhosi papíru. "Kn-iz-ni k-lub," slabikovala Růženka, ale i když uměla číst, slovům nerozuměla. Vůbec netušila, kde je a kam jí to nesou.

A tak se Růženka dostala k nám. Teď obývá velkou krabici v přízemí a každý večer se cpe kočičí konzervou. Protože by zimní spánek nepřežila, krmili jsme jí takhle celou zimu. A teď, když už je jaro, se blíží vypouštěcí den. A já si nedovedu vůbec představit, že jí jednou pustim zpátky do přírody...

Ježka přinesla domů moje mamka, v katalogu z knižního klubu. Bylo to dost pozdě večer a tak už jsem spala. Pak jsem se v noci vzbudila a najednou slyšim zezdola nějakej šramot. A jaký bylo moje překvapení, když jsem sešla dolů, kde v půli chodby stála krabice a v ní... ježek!