pondělí 19. září 2011

Všechno je zamrzlý v jednom bodě...

Venku je krásně a já nějak zapomněla jaký to je, když je jaro. Ráno jsem si vzala mikinu a ještě zimní kabát a nějak mi nedošlo, že jsem to trošinku přehnala. To mně docvaklo, až když jsme šli ven na tělák a bylo pořádný horko. Ještě, že nás aspoň moc netrápili běháním. Ale taky to přijde, to se vůbec nemusíme bát. A budu muset zase začít brát zodac, xyzal nebo co teď vlastně beru, aby mě nepřekvapily jarní nálety alergenů jako loni.
Zítra máme soutěž s břišníma tancema a dneska byla generálka. Já jsem dostala pěkně vynadáno za to, že to neumim a ještě se tvářim jako bluma. To jsem teda zvědavá, co tam zítra provedu. Ale s tím výrazem, za to až zas tak moc nemůžu, protože jsem byla úplně mrtvá. Asi bych to vážně s tou filmovkou navíc nezvládla, dobře jsem udělala, že jsem tam nešla. Stejně o nic nepřijdu, nejvejš o spoustu pohrdání a arogance...
A všechny moje oblíbený blogy přestaly fungovat. Všude jako by to zamrzlo. Docela mě to štve, už nevím vůbec nic. Možná taky proto víc píšu na ten svůj, jednak, že mám víc času a taky nesnášim, když něco zůstane v mrtvým bodě...

Fantazii. Chtělo by to fantazii.

Obdivuju lidi s fantazií. Vždycky vědí, co mají kreslit, psát, jak mají vtipně odpovědět.
Obdivuju odvážný lidi, protože se ničeho nebojej.
Obdivuju lidi, co maj trpělivost. S trpělivostí toho člověk strašně získá.
Obdivuju ty, co si stojej za svým názorem.
Obdivuju ty, co nezahoděj svůj talent a umí na sobě pracovat.
Obdivuju lidi bez talentu, kteří se ale tím víc snažej.
Dneska jsem o výtvarce zkoušela kreslit podle Renoira a vůbec mi to nešlo. Není se čemu divit, mezi ty výtvarný lidičky moc nezapadám. Sanžím se snažit.
A pak ke mně přišla Lída a řekla mi, že kreslit něco podle Renoira je hrozně těžký. A já na to: Ty bys to určitě zvládla. Nevím proč, ale zvedlo mi to náladu, že je u nás někdo tak dobrej, aby to dokázal. A Lída si to zaslouží.
Už jsem na to přišla. Musím mít alespoň tu poslední vlastnost. Protože i kdyby ostatní měli největší talent na světě, musím si udržet dobrou náladu. A proto přidávám ještě poslední větu, kterou mi napsala do památníčku sestřenice:
Obdivuju lidi, kteří se dokážou smát, i když jim je do pláče.
A doufám, že se mi povede aspoň tohle.

Vlci, co se tváří, že jsou jenom vlčáci...

Tak máme zase o hodinu míň a na podzim se nám to přičte k dobru. Šetřit se totiž vždycky vyplatí. Ale je pravda, že kamarádka o mně říká, že jsem člověk, co žije přítomností. Nehodlám tady rozebírat, proč si myslím, že má nebo proč nemá pravdu. Ale určitě si dokážete představit, že mě takový změny docela rozhoděj. Ať si povídá kdo chce a co chce, stejně mi přijde, že za půl roku tu hodinu rozhodně nebudu potřebovat víc, než teď. I když na podzim si přispím ráda, to zas jo...
Ale chtěla jsem psát úplně o něčem jiném, co mě přinejmenším překvapilo. V sobotu jsem totiž zjistila, že nám tady po polích běhaj vlci. Představa liduprázdné mýtiny, ozářené úplňkem, kolem dokola stojí vlci a společně vyjí na měsíc? No, to už nechávám fantazii opravdu zajít až moc daleko... Ale věc se má takhle: Když jsem do domácího úkolu z angličtiny napsala, že jsem o víkendu potkala vlka, nikdo mi to nechtěl věřit. A tak jsem to musela vvsvětlovat, jak jinak než anglicky a s mým bezvadným talentem to byla vážně zábava. To jsem si zase jednou naběhla... Sem to anglicky psát nebudu, myslím, že bohatě postačí čeština...
Víte, z toho místa jsem měla hrůzu už od té doby, co jsme se sem přistěhovali. Z té zahrady se často ozývalo vytí a já měla strach tam chodit. A nejhorší to bylo jednou v zimě, když mi cestou na nultou ujel autobus, takže jsem musela jít pěšky a ještě ke všemu nesvítilo pouliční osvětlení, takže byla docela tma. A vytí jakýchsi krvelačných bestií jen dodávalo místu strašidelnou atmosféru. Nutno dodat, že jsem touhle příhodou inspirovala i jednu školní slohovku, líčení, s názvem Praha - město plné strašidel. Každopádně nikdy jsem nešla blízko, abych se podívala, co tam v tom domě vlastně chovají, už ten vysoký plot mě odpuzoval, a moje fantazie pracovala naplno. Když jsem pak jako brigádu měla roznášet letáky, vždycky jsem se tomu domu vyhnula a jejich schránka zůstala prázdná (a to ani nemuseli na tu schránku lepit, že nechtějí reklamy...), ale nemohla jsem si nevšimnout, že tam mají dva dost hrozivě vyhlížející vlčáky, který jsou ale malinko zvláštní... Vysvětlení přišlo zničehonic tuhle sobotu, kdy se mamka dívala na svůj oblíbený pořad v televizi, Mezi námi zvířaty. A najednou mě volala, ať se jdu podívat, že je to u nás, že tu někde chovaj vlky...
Takže strašidelná záhada vysvětlena. Co dodat? Snad jen, že se k tomu domu stejně radši nebudu přibližovat =)...

Aprílově na apríla

Taky o čem jiném bych asi mohla psát, že. I když tolik se toho dneska zase nedělo. Jako celoškolní žertík na profesory bylo naplánované, že všichni sourozenci si na první hodinu vymění třídy, takže u nás po ránu byli asi dva lidi ze sekundy, pak taky někdo z tercie, sexty a septimy. Já jsem se s nikým neměnila, protože nemám sourozence na škole ani nikde jinde. Nakonec se neučilo a dívali jsme se na chemické pokusy, protože to stejně byla suplovaná hodina. Jinak potom na chemii na nás začal profesor mluvit rusky, diktoval nám nějakou rovnici a hrozně se bavil, že mu nikdo nerozumí. My jsme se zase na němčině snažili mluvit na profesora anglicky, jenže to se nedočkalo velkého ohlasu, protože se moc lidí nezapojilo a navíc ten profesor umí daleko líp anglicky než my všichni... Pak už jsme se o nic nepokoušeli. Co se týče jiných tříd, probíhaly tam, co jsem slyšela, takové ty klasické aprílové žertíky, jako zalepování dveří izolepou a podobně. Někdo přišel v pyžamu, jedna třída se domluvila, že si na sebe vezmou růžovou, a tak... No, hlavně, že mě zatím nikdo nenachytal, ale ještě je času dost, že...

Podívejte se, duha! Duha! Copak to nikdo nevidíte?!

Myslím, že to bylo asi ve středu, nebo nějak tak, a já jsem jela tramvají ze školy domů a měla jsem vztek, na celý svět. Já obecně nemám poslední dobou moc dobrou náladu, na všechny se utrhuju a pak mě to mrzí. I když sestřenka mi včera řekla, že má ze mě radost, když jsem veselá, jenže ta mě slyšela jen po telefonu. A koneckonců, když s ní mluvím po čtvrt roce, tak přece nemůžu být protivná. Natolik se ještě ovládat umím.
Ale abych se vrátila k tý středě. Řekněme, že to středa byla. No, zkrátka, stála jsem v narvané tramvaji, jednou rukou jsem se držela tyče a v druhý ruce jsem měla knížku, která mě vůbec nebavila, a pokušela se číst. Určitě na mě nebyl moc pěkný pohled, jak se snažím udržet stabilitu a nespadnout, když tramvaj prudce zabrzdí, a mračím se jako čert. Ani nevím, z čeho jsem měla tak špatnou náladu, venku svítilo sluníčko a na sboru jsme se právě dozvěděli, že nejspíš pojedeme zase do Říma. No a pak jsem to uviděla. Kdo hádá, že jsem viděla někoho známýho nebo nějakýho pěknýho kluka, je vedle jak ta jedle... Na jednom ze sedadel blízko mě seděla paní. Vůbec jsem jí neznala a i tak mě na první pohled upoutala. Protože ona se usmívala. Uprostřed tramvaje plné zachmuřených lidí. Celou cestu. A víte co? Já jsem začala přemýšlet, jestli je vůbec při smyslech. Chápete to, to je úplná pitomost. Ale já už jsem nejspíš tak zdegenerovaná okolím, že mi úsměv připadá skoro jako z jiné planety.
Když jsem byla malá a šly jsme s maminkou po ulici, spatřila jsem duhu. Zaplavila mě dětská radost z obyčejných, ale krásných věcí. Volala jsem na kolemjdoucí: "Podívejte se, duha! Duha!" Všichni měli sklopené hlavy a dívali se do země. Copak to nikdo neviděl? Tu krásnou duhu, ze které jsem byla tolik nadšená. Nechápala jsem to, že mají všichni tolik starostí a už ani neumí zvednout oči k nebi. Zlobila jsem se na všechny ty arogantní dospělé lidi. A řekla jsem si, že já nikdy taková nebudu. Že se vždycky budu umět radovat z maličkostí. Obávám se, že už jsem to nejspíš porušila. Když mi přijde zvláštní i úplně obyčejný úsměv...

Za blbost se holt platí...

Udělala jsem chybu a hrozně mě to štve. To ta moje zatracená hrdost. A už bohužel nebudu mít příležitost to napravit. To je na tom to nejhorší. Jenže kdybych se měla příležitost vrátit do minulosti, nejspíš bych udělala to samý. Ale aspoň, že jsem snad nikomu neublížila, leda sobě, takže za tu blbost trestám sama sebe. A tak to asi má být...
Ale abych přešla k nějakému veselejšímu tématu... S tím sborem to nejspíš byla jen fáma, či co. I když je pravda, že se to dalo čekat, protože ty zroje byly pěkně pochybný. Alespoň do konce roku se zdá, že to bude pokračovat. A nejlepší na tom je... že asi zase pojedeme do Říma. Strašně ráda bych se tam vrátila. I když je pravda, že nemusíme jet zrovna do Říma. Jak já říkám, je to jedno kam. Ale hlavně s lidma, na kterých mi záleží... Ach jo. A už bych zase měla chuť si vynadat. Já mám prostě na sebe dneska strašnej vztek.

Na-klavír-by-ráda-hravá

Na-klavír-by-ráda-hravá... jo, přesně tak. To jsem já. I když už mě to trošku pustilo. Abych to upřesnila, já jsem na klavír vlastně už hrála, asi dva roky. Ale protože jsem necvičila, přestala jsem s tím. Říkala jsem si, je mi to jedno, nebudu toho litovat. A samozřejmě. Teďko si říkám, proč jsem toho tenkrát nechala. A ráda bych začala znova. Jenomže pak jsem viděla, jak se zatvářila moje bývalá učitelka, když jsem jí oznámila, že bych ráda pokračovala, takže už mě to vážně přešlo. Za všechno může ta moje zatracená lenost. Lenost k čemukoli, dokonce i k tomu co mě baví. Jsem vážně líná, to přiznávám. A strašně věcí tím ztrácím... No, když už mluvíme o tý lenosti... snad nemusím ani psát, že teď bych měla dělat sto jiných věcí, než zrovna sedět u počítače. Tak například třídit prádlo, nebo se učit na čtvrtletku z češtiny, kterou zítra píšem, a tak dál. Takže, asi to jdu napravit...
A nebo ještě ne... Dneska jsem totiž zjistila jednu skvělou věc... Ale vlastně to není vůbec skvělý, je to horší, než kdyby to tak nebylo... No to jsem se do toho teda parádně zamotala... Tak abych se taky vymotala, musím vyprávět ještě jednu věc, co se mi stala, když jsme před měsícem se sborem nahrávali Mesiáše. A to bude na dlouho, ale pokusim se to vzít stručně. Mesiáše jsme nahrávali dva dny a první den, což bylo ve čtvrtek, mi někdo říkal, že náš sbormistr se chce vzdát vedení sboru, až toho Mesiáše skončíme. Měla jsem pocit, že to byla jedna holka, která ale druhý den všechno popřela. Nemohla jsem zjistit, kdo mi to teda říkal. Tak jsem se děsila, že mi hrabe, že mám halucinace. Ale zároveň jsem byla ráda, že to není pravda a sbor bude pokračovat dál, protože jsem na něm docela závislá, hlavně na těch lidech. No a pak už jsem na to celkem zapomněla, jenže dneska jsem se dozvěděla, že to je pravda, a že ta fáma rozhodně není ode mě. Takže jsem měla hroznou radost, že jsem zatím ještě normální, což je úžasný zjištění. Jenomže pak mi došlo, že jestli je to pravda, pak sbor skončí a pak... Pak? Co budu potom dělat...?
Zblázním se... Ne, ale štve mě to. Ale ještě vlastně můžu dělat jednu věc, než že z toho budu vyšilovat už teď. Doufat. Doufat, že to není pravda. Ještě přece nikdo nic oficiálně neví a ty zdroje jsou přinejmenším pochybné, že...
No nic. Já už vážně mizím. Strašně jsem se rozepsala, což sice vůbec není na škodu, ale mamka to, až nebude roztříděný prádlo, určitě jako omluvu nevezme...
P.S: Nutno podotknout, že ten nadpis není můj vlastní výmysl. Takhle mě titulovala kamarádka, když mi posílala pohled z hor... Oni se ty zvláštní tituly vůbec u nás teď nějak rozmáhaj... O prázdninách jsem zase dostala pohled s oslovením Zvířata-ráda-chovná...

Všechny cesty vedou na můj blog...

Ještě že to tady zatím neobjevil někdo koho znám, říkám si často. Ale pak mě napadne, co by se asi tak stalo kdyby jo. Věděla bych to vůbec? Asi ne. Toho někoho by nejspíš a naštěstí nebavilo číst moje výlevy a kdyby jo, tak by svojí přítomnost asi nedal najevo. Protože spoustu věcí bych napsala úplně jinak pro známý lidi... nebo bych nepsala vůbec. Kdyby to tu někdo objevil, asi by tenhle blog úplně skončil a já bych začala psát někam jinam. Stěhovala bych tenhle blog jako kočka koťata. Už jsem to párkrát udělala. Dalo to práci, ale pro jistotu, že jo. Asi mám nějakou představu, že to někoho zajímá, co tu píšu. Možná bych se měla vrátit k deníku na papíře, ale to mi nikdy dlouho nevydrželo. Píšu to hlavně pro sebe, protože jsem ráda, když vím co se kdy dělo. No a flákám to. Třeba teď píšu úplně o ničem a vůbec nikam to nevede.
Ještě, že to tady nikdo nečte, zazubím se na monitor, když si pročítám, co jsem právě napsala, a kliknu na uložit příspěvek.

Slavíci v kleci

Film Slavíci v kleci začíná, když se sejdou dva dávní spolužáci a vzpomínají na své dětsvtí, které strávili v ústavu pro převýchovu těžce vychovatelných jedinců, a na svého vychovatele jménem Clément Mathieu. Ten věřil, že všichni jsou ze své podstaty dobří, jen že je okolnosti donutily chovat se jinak, a zkusil na problematické chlapce jinou metodu, než na které byli zvyklí. Ne akci a reakci, jak hlásal ředitel. Hudbu. Založil tam pěvecký sbor, který se chvílemi potácel na hranici ilegality a neměl šanci dlouho vydržet. Ale i to stačilo. Změnilo to životy většiny tamních chovanců... A Mathieu tak měl důkaz, že i hudbou se dá vychovávat...

Někdo tenhle film kritizuje - příliš prvoplánově dojemný příběh, kde je už v polovině jasné jak to dopadne. Možná. Ale já ten film mám vážně ráda. Kdyby už ne pro film samotný, tak pro to, kde jsem ho viděla poprvé, kde jsem poslouchala ty píšničky a taky proto, že mám sama k hudbě blízko. Hudba může člověka hrozně změnit, to vím z vlastní zkušenosti. Ale nemyslím, že jsem z toho příběhu tak nadšená jen z těchhle důvodů. I když film Slavíci v kleci možná nenabídne o moc víc než nádherné písničky, stojí za to se na něj podívat, právě proto, že je o hudbě, která by dokázala změnit i celý svět...

Ve víru tance

Naposled.
To slovo jí celý den znělo v hlavě. Celou tu dobu, když se chystala na ples, když odkládala kabát v šatně, nechala rodiče u stolu a vyrazila na parket, když si naproti sobě stoupla řada kluků a holek a když taneční mistr vyslovil stejně jako už tolikrát: "Pánové, prosím, zadejte se." Usmála se při pomyšlění na to jak byla první hodinu tanečních nervózní z toho, že tam měla jen tak stát a ptát se sama sebe, kdo si pro mě asi přijde? Na to si už celkem za toho půl roku zvykla. V hlavě jí vířily vzpomínky na všechno, co se za tu dobu stalo, taneční, společňák, prodloužené, zimní ples, předtančení, maturiťák, jako barevní motýli jí v hlavě zářila nádhera plesů... a co pak? Omámenost, někdy smutek, zklamání... Ne, tentokrát ne, slíbila si. Ale podaří se to? Tohle si slibovala vždycky. Ale možná už se za tu dobu naučila nic nečekat...
Nepřekvapilo ji, že si pro ni nikdo nepřišel. Dalo by se to svést na to, že stála moc vzadu. Ano, kluků bylo vždycky málo... Na květinový waltz se jen dívá... Večer je dlouhý a nakonec může být ještě ráda, že si chvíli odpočine. A pak přijde první tanec, další... přestává to počítat. Celý sál v horku splývá v pestrou duhu, všechno kolem se točí. Ne, dnešek si nenechá zkazit. Tančí, a tanec byl pro ni vždycky důležitý. Součást její duše.
Protančit celý večer, přesně to si přála. Na chmurné myšlenky nebylo místo. Byla šťastná. Ale na jednu maličkost přece jen zapomněla. Že tohle jsou poslední taneční a že zklamání stejně přijde. Ale tancovala s tím s kým chtěla a to bylo hlavní. Přotože tohle bylo...
Naposled.