pátek 7. října 2011

Nikde-není-bezpečno

Když mi tu tak běhá reklama na Harryho Pottera sedmičku, napadá mě, že vlastně vůbec nemám chuť jít na tenhle film do kina. Tahle mánie mě nějak už pustila. Ale byly to krásný časy, to se musí nechat - každý díl přečtený několikrát (zvlášť ty první jsem znala skoro nazpaměť), tolik přelouskaných fanfiction povídek a pokusy o psaní vlastních. Je ale pravda, že když mám čas, tak si nějakou fanouškovskou povídku pořád ráda přečtu. Jenže času je čím dál tím míň a zkrátka nestihnu všechno, co bych chtěla. Snad jen z nostalgie někdy vytáhnu z poličky knihu o mladém čaroději, která dobyla svět.
Vůbec teď poslední dobou často vzdychám po starých časech. Jenže ani tehdy to určitě nebylo tak růžové, jak se mi teď zdá. Člověk má tendenci si svoji minulost idealizovat, i když mu nebylo o nic líp než teď, v přítomnosti. I dřív jsem se trápila a "depkovala", jenom jsem to rychle zapomněla.
Ale teď je to přece možná jen o něco horší - v hlavě mám kromě smutku taky strašný zmatek. Asi tak jako by mi někdo otevřel lebku a zamíchal mi v ní myšlenky vařečkou. Dobře, možná to zní malinko morbidně, ale takovýhle chaos se prostě nedá jinak popsat.
Čas mi snad myšlenky urovná. Protože zatímco dřív nebylo bezpečno jenom ve vnějším světě, jak hlásá harrypotterovská reklama, teď už není ani v mojí hlavě...
Nikde
není
bezpečno!
A to už vypadá docela děsivě...
Tak uvidíme, jestli se z mého příběhu vyvine horor, který otřese i nejzatvrzelejší povahou, a nebo romantický film, při němž se každému orosí oči.

Inspirováno dadaismem

Ve škole právě bereme moderní umělecké směry, jako je futurismus, surrealismus, dadaismus a tak. V čítance mě zaujal návod, jak vytvořit dadaistickou báseň, od Tristana Tzary:

1. Vezměte noviny.
2. Vezměte nůžky.
3. Najděte v novinách článek.
4. Článek vystřihněte.
5. Pečlivě rozstříhejte všechna slova a vložte je do pytlíku.
6. Skládejte pak jeden ústřižek za druhým.
7. Svědomitě opište.
8. Báseň se vám bude podobat.

A samozřejmě mi nedalo, abych něco takového nezkusila. A tak jsem si vzala k ruce noviny (staré Metro, nebo co to bylo) a nůžky a vystřihla jsem několik vět ze článku o jakémsi filmu o mumii a dalších několik vět z textu o ledovcích.
Jenže jsem úplně nesplnila kroky 6 a 7. Moje logické uvažování mě nutilo slova všeljak skloňovat, aby to dávalo trochu smysl.
Každopádně s výsledkem jsem víc než spokojená - bavilo mě to a vznikaly mi nečekaně poetické obrazy. Posuďte sami...

Pátý sen
Mrazíky mají věky trvající kouzelnou moc
Davy romantiků píšou dětem babí léto
Parní lokomotiva vyjdřuje zvonky svou činnost
Běžná krása začíná prací řeky
Rok viděl první nepřístupný náhrobek přírody
Místo ranní harfy hrála pěšina
Neuvěřitelná dobrodružství se zmenšují nadsázkou
Původní včerejšek ustoupil měsíci
Říjnové vlasy udeřily metro v dubnu
Domov dal sbohem mládeži vyvěrající poetiky
Hravé roky našly pomoc v jeskyni
Mumie z románu zmrzla v elegantní ledovec
Radost zemře ztracenou krásou devíti

Překážky

Pohádkoví draci v noci,
krvelačně zuby cení,
a v příšery s hroznou mocí
krásné princezny se mění.

Dobrá víla nepomůže,
klacky pod nohy mi hází,
skřítek kazí vše, co může,
zlaté rybce řeč už schází.

Strachy se však nechvěji,
přes to všechno, vzdor svým steskům,
zpívám píseň o rozbřesku.

Zpívám, že mám naději
a zas přijde nový den,
v němž si budu žít svůj sen.

Vehor ventis maria omnia!

Najděte si někoho, o kom si myslíte, že ho milujete a pak se ho celý život snažte změnit. Divadlo.

Dneska ráno mi vyprávění o Zenonových paradoxech převrátilo svět naruby. Asi tak, jako když chcete vyklepat smetí z igelitky. Moje podstata se rozložila na nekonečno miniaturních polovin a mozek se mi rozskočil na nekonečný počet zmatených neuronů. A zatím venku padalo pestrobarevné listí ze stromů (aniž tušilo, že se vlastně vůbec nemůže začít hýbat, protože by v každém kousíčku svého pádu muselo překonat nekonečno). A unavená ústa sboristů zpívala táhle, notu po notě Gregioriánský chorál a ty tóny se rozplývaly v jedněch očích, hnědých asi tak jako skořicové sušenky, ve druhých modrých jako jasná zimní obloha a ve třetích zelených jako žába v láku, jak by se vyjádřila slečna Ginny Weasleyová.

Zasněná

Čekám skoro do svítání,
jestli budou hvězdy padat,
v duchu píšu seznam přání,
přemýšlím, co smím si žádat.

Hledám zářnou hvězdu na obzoru,
co v ohňostroj temnotu změní,
sbírám střepy bezvýznamných rozhovorů
a vplouvám v něžné hloubky snění.

Už vidím, jak hvězda padá,
budu si přát další dnes.
To je to, co bych tak ráda
- hledět věčně do nebes.

Osudová chyba

Je hvězdnatá a jasná noc,
ztichly domy i zahrádky,
ve věži zvoní na půlnoc,
ulicí klapou podpatky.

"A čí jsou tyhle podpatky?"
zahoukal sýček z lesů.
To je jen postava z pohádky.
Popelka vrací se z plesu.

Rozpoznáš, Popelko, ta moudrá slova?
Rozumíš tomu, co říká ti sova?
Nic dobrého ti nevěstí.

Prý si šlapeš po štěstí.
Už nevrátíš se nazpátek
- máš mít jen jeden podpatek!

Přítomnost mizí s každou vteřinou v minulosti

Vrací se mi stíny minulosti. Sem tam na mě nějaký vybafne zpoza rohu, občas promluví pomocí nějaký písničky v rádiu. Někdy se mi jeden uvelebí pod postelí a nechce mě nechat usnout. Taky se čas od času vynoří v tramvaji mezi neznámými tvářemi. Slýchávám kroky, když jdu večer domů. Otočím se. "Kdo tam?"
"Tvoje minulost. Přišla jsem se podívat, jak se ti daří."
"No, momentálně mi je asi tak, jako by mi někdo zamíchal pocity v hlavě vařečkou. A můžeš za to ty!" obviním ji.
Zasměje se. "Kdybys mě nenechala, nikdy jsem se už nevrátila," řekne posměšně a šourá se pryč. "Zase přijdu!" zavolá na mě ještě z konce ulice a vytratí se.
Jedno přísloví říká, že člověk má oči vpředu, aby se díval před sebe. Tak proč se musím alespoň po očku ohlížet? A proč mě děsí to, co tam vidím?

Štěstí

Naše profesorka na filosofii (jak by se jí řeklo zkráceně... filosofiářka či co?!) řekla: "Nebudu po vás ani tak chtít vlastní filosofickou úvahu, třeba na téma Co je to štěstí?, jako spíš komentování děl známých filosofů." Samozřejmě se stalo něco, co určitě nebylo účelem téhle věty. Začala jsem totiž přemýšlet, co že to vlastně to štěstí je. Místo toho jsem se měla zabývat antropomorfní kritikou polyteismu, jenže jsem už zkrátka měla "brouka v hlavě".

"Takže, co je to štěstí?" zeptala jsem se sama sebe.
"Vlastní štěstí člověk nemůže ovlivnit, závisí to na okolnostech, na všem, co se mu děje. Štěstí přichází zvenku," odpověděla jsem si.
"Jenže," namítla nějaká moje druhá polovina. "Jak teda vysvětlíš, že lidé, kteří žijí v daleko horších podmínkách, jsou častokrát mnohem šťastnější než ty, která se věčně topíš v depresích, ačkoliv se ti nic neděje. Podle mě štěstí začíná vevnitř."
"Myslím si, že kdyby se něco stalo... Nevím, prostě se vyplnilo jedno nebo víc mých přání, byla bych určitě veselejší."
"Veselost není štěstí. A stejně... nechtěla bys pak pořád víc a víc? Nebyla bys nešťastná i tak?" nadhodil opatrně ten hlásek v mojí hlavě.
"To na tom nezáleží. Stačilo by, kdyby z mého okolí přišel nějaký impuls, který by mě dodal energii k tomu si veselost uchovat. A pak by se třeba změnila ve štěstí."
"Takže podle tebe je štěstí dlouhodobá veselost?"
"Ano, myslím si to. Je to prostě veselost, která trvá dlouho a prohloubila se."
"Řekla bych, že je to jinak. Ale to nechme stranou. Já si teda myslím, že pro pocit štěstí stačí změnit něco uvnitř sebe. Snad jedině pokud nejsi nevyléčitelně nemocná nebo v nějaké opravdové životní krizi. Jakmile se totiž rozhodneš k tomu, že budeš šťastná za každou cenu a budeš se snažit svítit svému okolí dobrou náladou, nemůže tě hned tak něco zlomit."
"Možná je to tak, protože nejvíc smutná jsem, když se cítím, že mě nikdo nepotřebuje. A kdybych zkusila zlepšovat náladu ostatním, třeba by mě někdo potřeboval."
"Jo, pocit nepotřebnosti dokáže člověka odrovnat. Člověk si pak myslí, že jeho život nemá smysl, nemá žádnou hodnotu. Jenže kdo ví, jakou cenu má lidský život a jak hodnotný je právě ten tvůj?"
"Třeba podle toho, kolik lidí by doopravdy plakalo, kdybych umřela... V tom případě bych nebyla nikdo."

Zazvonilo. Těm dvěma nesmiřitelným hláskům v mojí hlavě zůstala ještě další neodbytná otázka, ta o ceně lidského života. Zatím jsem to nechala být. Přece jen, v osm hodin ráno se mozek přemýšlením rychle vyčerpá.
Třeba příští hodinu filosofie najdu odpověď. I když... asi bych měla radši dávat pozor na výklad.

Deset věcí, které mám ráda

Je to taková hra. A pozvala mě do ní Vendy. Je to něco na způsob řetězáku. Jenže má to háček: Nemám dost spřátelených ani známých blogů, kam bych mohla hru přeposlat. Co teď? Asi mě nezbývá nic jinýho, než napsat, aby se prostě deset lidí pozvalo samo. Ale sem stejně nechodí nikdo kromě Mayinky a Vendy (kterým oběma tímto děkuji za návštěvy i za komentáře =)). Vendy to poslat zpátky nemůžu a May nefunguje blog...
Takže... Asi poprosím Vendy, aby za mě poslala pozvánku dalším deseti lidem, jestli jí to nebude vadit....

A teď: Deset věcí, které mám ráda

1. Čokoládu ve všech podobách, nejradší asi Milku Chocolate dessert. Taky že moje postava opravdu odpovídá postavě vášnivé sladkožroutky.
2. Knížky, téměř všech žánrů. Hlavně když je co číst.
3. Hudbu, ať už zpívání nebo poslouchání. Stejně jako u čtení, tak i u hudby mám ráda různé styly. A vybírám si je podle momentální nálady.
4. Kamarády - i když nejsou věc, jsou pro můj život důležití asi tak jako dýchání, takže je do seznamu prostě zapracovat musím.
5. Babí léto, když neprší, je ještě teplo, ale zároveň už není vedro. A zlátnoucí listí na stromech. A cestující pavoučky.
6. Náušnice jsou doslova mojí posedlostí, vyrábím a kupuju je jako na běžícím páse. Za ty dva roky, co mám píchlé uši jsem stihla nashromáždit skoro padesát párů.
7. Přírodu, co mě vždycky pohladí na duši. Když je mi smutno, mám chuť se rozběhnout třeba do lesa.
8. Čtyřlístky - ty jsem začala sbírat někdy v létě a zakládat je do knížky Evžen Oněgin, kterou jsem si koupila za třicet korun v levných knihách (tomu prostě nešlo odolat). Kdyby čtyřlístky nosily štěstí, byla bych už šťastná jako blecha. Mám jich totiž poměrně dost.
9. Padající hvězdy. Prostě miluju jen tak se dívat na oblohu a čekat, až bude padat další hvězda, i když vím, že si stejně nestihnu nic přát.
10. Světélkující moře, teda vlastně moře obecně. Ale je to úplně nádherný pocit, plavat za tmy v moři a pozorovat mikroskopické světélkující živočichy, jejichž pomyslné lucerničky se rozsvěcují s každým vaším tempem, jako soukromý ohňostroj na vaši počest.

Tak to bychom měli... Jenže mně těch deset věcí ani zdaleka nestačilo. Protože mám ráda třeba taky duhu na obloze, pavouky, berušky, a vůbec zvěřinec obecně, přeslazený kapučíno, borůvky a nejlíp ve zmrzlinovým poháru, to, když se na mě někdo upřímně usměje, a taky když otevřu schránku na dopisy a nebo e-mail a je tam pro mě nějaké psaní... A ještě další sáhodlouhý seznam věcí. Takže o tom zase někdy příště. To bych tady taky mohla sedět do rána.

Detektiv Colombo


A/N: Protože moje múza si momentálně dává šlofíka, rozhodla jsem se uveřejnit jednu básničku z úplných zárodků mého veršování. Napsala jsem ji opravdu hodně, hodně dávno, odhadem tak moje čtvrtá nebo pátá třída. Moc to nedává smysl, takže je to spíš jen tak pro pobavení =D.
Na druhou stanu, je v tom něco pravdy - jak moc si idealizujeme herce, kteří hrají v našich oblíbených seriálech...

Detektiv Colombo
Colomba jistě všichni znáte
- co však dělá doma, ponětí nemáte.
Kouří, pije víno, grogy,
sem tam si dá nějaké drogy.
Vraždí, krade, páchá zločiny,
kdo může za jeho počiny?
Colombo? Že se ti to taky nezdá?
Ale ano. Je přece jen televizní hvězda.

Krást a dávat rány přes uši,
detektive, to se přece nesluší!
Jenže herec toho nedbal,
prsten zlatý jednou sebral.
Herci hlavní roli vzali
a do vězení ho dali.
Colomba hrál jiný herec,
co ho známe z televize dnes.