úterý 20. září 2011

Podzimní

Tahle básnička, jak už název napovídá, je napsaná na podzim =), ne teď. Snad se bude líbit...

------------------------
Je podzim.

A listy, jak pestrá paraplíčka,
třepotavě snášejí se k zemi.
Když vidím tu křehkou krásu,
truchlit víc už nechce se mi.

Déšť stéká po oknech jak naše slzy,
vítr v kouzelných zahradách mollově zpívá,
a já vím, že konec přijde už brzy.
Řekněte, kolik dní nám dvěma ještě zbývá?

Já najdu křídla a k nebi se rozletím,
s posledními motýly ve slunečních paprskách,
když všechno krásné, to už dávno vím,
jak spadlé listy zanedlouho promění se v prach.

Pointa uprchla kamsi do neznáma...

Dneska v noci jsem byla v Londýně. Teda, vůbec to nevypadalo jako Londýn, aspoň myslím, protože já tam nikdy nebyla. Ale byl to Londýn. A já po tmě tancovala v ulicích v rozevláté sukni a točila s červeným deštníkem. Pršelo. Věděla, že musím koupit jednu starobylou knihu, ale její název jsem zapomněla. Tak jsem jen utíkala ulicemi, smála se jako blázen a byla strašně šťastná. A jako by se střípek týhle radosti objevil dneska večer. Zrovna když jsem si četla o sladkostech a červených lodičkách.

"S krásou je to tak," vysvětlila mi Zozie, "že ve skutečnosti nemá moc společného se vzhledem. Nezávisí na barvě vlasů, ani na tom, jak jsi velká, nebo jakou máš postavu. Všechno je to tady uvnitř." Poklepala si na hlavu. "Říkej si tomu názor, jestli chceš. Říkej tomu charizma, drzost nebo kouzlo nebo šarm. Protože v podstatě je to jenom o tom, že se držíš zpříma, díváš se lidem do očí, vrháš po nich vražedné úsměvy a celou svou bytostí říkáš jděte do háje, já jsem úžasná."
Zasmála jsem se. "Přála bych si, abych to dokázala," přiznala jsem.
"Zkus to," usmála se. "Možná budeš překvapená."
Samozřejmě to bylo jenom štěstí. Ale dnešek byl výjimečný. Dokonce ani Zozie to nemohla vědět. Cítila jsem se nějak jiná, živější, jako by se změnil vítr.

A pak ta Annie, co to vypráví, udělá něco, co by nikdy neudělala. A změní to její život. Alespoň to tak vypadá. Protože ta Zozie není bůhvíjak kladná osoba. Ale má pravdu. Mně by to taky pomohlo, trochu víc si věřit. A tak to zkusím, řekla jsem si. Aspoň na chvilku. A tak jsem šla a na celý svět se usmívala. Na světě bylo krásně. Pak začalo pršet. A já byla znova v Londýně, utíkala jsem proti dešti, vlasy mi vlály ve větru... Skoro jako kouzlo.
Jen kdybych měla tolik vnitřní síly, abych si tohle kouzlo udržela...

P.S: Úryvek pochází z knížky Krysařovy střevíce od mojí oblíbené spisovatelky Joanne Harrisové, kdybyste si to někdo chtěli přečíst =).

Čárymáry Soudné sestry

V pondělí jsme zase byli se třídou v divadle. No, je pravda, že teď se toho nakupilo celkem dost, ale to bude tím, že předtím jsem dvakrát nebyla a tak si to snažím vynahradit tak, že si kupuju lístky od lidí z druhý skupiny. Takže takhle jsem přišla k lístku na Soudné sestry do Divadla v Dlouhé. Na tohle představení jsem hrozně chtěla jít, a protože vypadá, že naše půlka tam už nepůjde, neváhala jsem a šla jsem tam místo někoho, kdo už tam byl. Navíc dost lidí tam nešlo, protože v pondělí mají taneční, ale nebylo to zdaleka tak kritický jako ten Návrat pana Leguina, kde jsem ze třídy byla jediná. Byla jsem docela unavená a ještě ke všemu jsem zjistila, že to představení má 165 minut bez pauzy, a tak to bude trvat do deseti. Ani tohle mě ale neodradilo, protože jsem se vážně těšila. Doufala jsem, že to moje očekávání nezklame.
Zrovna jsem byla tak zeměplošsky naladěná, protože jsem právě jednu z knížek od Pratchetta jsem právě dočetla. Soudné sestry přímo jsem sice nečetla, ale aspoň jsem věděla, co mám čekat. Každopádně tohle představení se mi líbilo. Příběh o čarodějkách Magrátě, bábi Zlopočasné a stařence Oggové, které se snaží dostat právoplatného krále na trůn, se povedlo výborně převést na jeviště, tak, že zachovává i typický humor Úžasné zeměplochy. V divadle jsem se bavila a nevadilo mi ani to, že představení trvalo skoro tři hodiny, i když u něčeho jiného bych to těžko překousla. Myslím, že tentokrát ten, kdo vybíral lístky, opravdu nesáhl vedle. I když i to se občas stává. A já jen doufám, že to nebude teď. Za týden totiž jdeme do Celetné na Komenského Labyrint světa a ráj srdce a jsem na to vážně zvědavá, i když netěším se tam zdaleka tak jako jsem se těšila na Soudné sestry.

Ignis in nobis II. - Oheň v nás

Dřív jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, co se stane s lidskou duší, když člověk zemře. Předtím jako by se mě to netýkalo. Mladí lidé přece neumírají, ujišťovala jsem sama sebe, když mi náhodou nějaká otázka tohohle typu vyvstala v mysli. Teď se toho ale hodně změnilo. Nic jsem si nepamatovala, jediné co jsem věděla bylo, že jsem nejspíš mrtvá. Byl to takový pocit na hranici vnímání, ale nepodařilo se mi ho zaplašit. A další problém byl, že jsem netušila, kde to vlastně jsem.
Jediným faktem, kterého jsem se mohla držet, bylo to, že jsem se ocitla v cizím světě, kde si mě nikdo nevšímal. Pro místní obyvatele jsem byla jenom vzduch, neexistovala jsem. Několikrát jsem se s nimi snažila navázat kontakt, ale marně. Zatím se mi to nepovedlo. Přesto jako by mě k téhle indiánské vesnici pojilo nějaké silné pouto. Nedokázala jsem však přijít na to, proč.

Mirsun vešla do Gwalirova domu a zůstala stát mlčky se sklopenou hlavou. Jako žena totiž nesměla promluvit první, a tak čekala, až ji Gwalir osloví.
"Mirsun, já vím proč jsi přišla," začal opatrně. Žena vzhlédla. Jejich vůdce se na ni díval shovívavě. V jeho vrásčitém obličeji se mísila trpělivost s moudrostí. "Omlouvám se, ale v této situaci ti nejsem schopen pomoci. Co se stalo, stalo se. Já jsem bohužel v postavení, kdy se můžu rozhodnout jen pro menší zlo."
"Prosím," zašeptala Mirsun, protože cítila, že její poslední naděje nenávratně mizí.
Ale Gwalir jen potřásl hlavou. Nemohl dělat vůbec nic. Přesto na něm bylo vidět, že se ze všech sil snaží přijít na to, jak téhle zoufalé ženě pomoci.
Když Mirsun odešla, dostal Gwalir nápad. Promluví si s Velkou Matkou a ta mu snad dá radu. Jenže Gwalirovi se už léta nepodařilo navázat s ní spojení. Doufal ale, že se Velká Matka nad svou nešťastnou dcerou slituje. Dřív než bude pozdě.

Když se Gwalir odebral do svatyně, kde se snažil rozmlouvat se svou bohyní, vydala jsem se za ním. Nešla jsem a ani neletěla, jen jsem pomyslela na to, kam se chci dostat a v okamžiku jsem tam byla. Ten stav nehmotnosti má taky určité výhody, usmála jsem se.
Z povzdálí jsem sledovala Gwalira, jak klečí před oltářem, oblečený do obřadního roucha a odříkává modlitbu.
"Naše paní, Matko Sovího lidu, obdař nás svou božskou přítomností. Tvoji synové tě volají na pomoc…" Jeho slova se s ozvěnou nesla chrámem, ale kamenná bohyně se ani nepohnula. Mlčela. Nebo ne? Třeba jsem to jen neměla slyšet já. Jenomže ani Gwalir nevypadal, jako by právě s Velkou Matkou mluvil.
Něco mě nutilo přistoupit blíž.
"Velká Matko, naše bohyně, zjev se svému lidu," opakoval Gwalir naléhavě. Tolik jsem si přála, aby promluvila, až najednou…
"Jsem zde," pronesla jsem jasně a zřetelně. Vůdce sebou trhl. On mě slyšel. "Co si žádáš, synu?" zeptala jsem se. Můj hlas se rozléhal po celé svatyni a já si najednou přišla znovu živá. Plně jsem si uvědomovala realitu. Byla jsem v chrámě a cítila kamennou podlahu pod nohama.
"Velká Matko, ty znáš všechny naše problémy a neopouštíš nás, když je nám nejhůř. Sama znáš pocity nebohé Mirsun a jestli ve své božské spravedlnosti uznáš jejího syna za nevinného, prosím, zachraň ho." Jeho prosba mě dojala. Chtěla jsem pomoci, ale nevěděla jsem, jak. Chvíli bylo ticho. A pak se místnost kolem mne rozplynula.
Obklopily mě plameny. Nemohla jsem dýchat. Moje podvědomí šeptalo slova, ale já jim nerozuměla. Uslyšela jsem hlas, který mi byl tak známý. "Projdi ohněm a zachráníš svého syna…"
"Jednu radu ti dám." Cítila jsem, jak se moje rty pohybují, ale přesto jsem dopředu netušila, co řeknu. Musela jsem počkat, až za mě promluví to, co mě v tu chvíli ovládalo. "Plameny očistí všechny viny. Věřte té ženě. To ona projde ohněm a změní osud celého kmene." Dolehla na mě hrůza z těch slov.
"Vždyť ji pošlou na smrt," vykřikla jsem, ale nikdo mě neslyšel. Spojení mezi mnou - jestli jsem to byla já, kdo vyřkl tu věštbu - a Gwalirem se přerušilo.
Gwalir vyšel ven z chrámu, pohlédl na kolem shromážděné a radostně zvolal: "Slyš Soví lide a raduj se, neboť v dnešní slavný den se k nám vrátila přízeň Velké matky."
Davem to zašumělo. Velká Matka promluvila.
A já si tím v tu chvíli byla stoprocentně jistá.

Ignis in nobis I. - Projít ohněm

Obtočila jsem si hlavu mokrým ručníkem a chystala se vydat do ohnivého pekla přede mnou. Věděla jsem, že je to šílené. Stejně to nezvládneš, zemřete tu oba, hlodal mi v hlavě škodolibý hlásek. Zachraň alespoň sebe, dokud máš ještě čas, přemlouval mě.
"Ne," odporovala jsem nahlas. "Buď budeme žít oba, nebo nikdo. Nenechám ho tady."
Můj syn, moje jediné dítě, sotva roční, spal v postýlce v ložnici. Všude bylo plno kouře, který mi zabraňoval pořádně dýchat a štípal mě do očí. Raději jsem je zavřela, skrčila se k zemi a co nejrychleji postupovala dál. Když jsem se dostala do pokoje, skoro poslepu jsem našla to, co jsem hledala. Stáhla jsem si z hlavy ručník a zabalila do něj své dítě. Měla jsem vzít s sebou dva, abychom byli před tím největším žárem chráněni oba.
Teď jsem ale měla před sebou mnohem těžší úkol. Dostat nás ven. S hrůzou jsem zjistila, že chodbu mezitím úplně zachvátily plameny. Nevěděla jsem, jak a kde požár vznikl, ale cesta zpět vedla jen skrze tu ohnivou hradbu. Zpanikařila jsem. Projít chodbou se rovnalo sebevraždě. Ale zůstat tu také. Naděje, že nás někdo zachrání, byla mizivá.
Udělala jsem první krok a tiskla jsem k sobě, to co mi bylo nejcennější. Cítila jsem, jak se na mně postupně vzněcuje oblečení a ten nesnesitelný žár mi stravoval celé tělo. Ta bolest byla příšerná. Prosila jsem Boha, abych už přestala trpět a dovolil mi zemřít. Nohy mi umdlévaly a já klesla na kolena. Už jsem neměla sílu jít. Smrt byla ode mě vzdálená jenom pár okamžiků.
"Pojď za mnou," zavolal na mě najednou nějaký ženský hlas. Byl tak blízko, věděla jsem, že kdybych udělala jen několik kroků, dostanu se ven. Jenže už bylo příliš pozdě, nemohla jsem dál. Byla jsem odsouzena k záhubě, tady, ve svém vlastním domě. A najednou byla všechna bolest pryč.
"No tak, honem!" Znovu ten hlas. "Musíš přece zachránit svého syna!"
Postavila jsem se na nohy, odhodlaná jít dál. Bylo jasné, že jsem mrtvá; už jsem nic necítila. Ale třeba bych mohla pomoci aspoň svému dítěti. Snad je to můj poslední úkol před tím, než budu smět odejít na věčnost. Nikdy jsem nevěřila v Boha, ale teď jsem tušila, že jsem Stvořiteli blízko jako nikdy a že existuje život po našem, pozemském životě.
"Pojď za mnou," opakovala ta žena. "Důvěřuj mi." Hlas měla jemný, až mě napadlo, jestli není anděl. Tak jsem šla za ní, krůček po krůčku, jak mě dokola vybízela.
A pak jsem uslyšela hluk. Ruch ulice a lidi překřikující se navzájem. Zbývalo jen málo z mé cesty. Někdo mě vzal kolem pasu a vynesl mě ven.
Alespoň jsem dokončila svůj úkol, pomyslela jsem si těsně předtím, než jsem definitivně ztratila vědomí.

Na okraji jedné indiánské vesnice uprostřed hor Jižní Ameriky seděla před svým domem žena a tkala. Bylo vidět, že už není nejmladší, vlasy jí prokvétaly šedinami a strasti chudého života jí do obličeje vryly hluboké vrásky. Její manžel nedávno zemřel a ona pro něj stále truchlila. Rodiče jí před lety vybrali dobrého muže. Denně za to děkovala Bohyni Matce, která nad jejím lidem vždy držela ochranu. Jenomže Bohyni se její děti nejspíš znelíbili, protože je nechala napospas dobyvatelům z cizího kmene, jejichž říše se den ze dnem rozrůstala. Před pěti ročními cykly napadli i území Sovího lidu, nejen hlavní město, ale i tuto vesničku.
Tkadlena měla na krku kožený řemínek s amuletem ve tvaru sovy, který vyjadřoval příslušnost k tomuto kmeni. Takový dostával při obřadu Dospělosti každý člen Sovího lidu, aby ho ochraňoval po celý jeho život.
"Mirsun!" Indiánka zvedla hlavu, aby zjistila, kdo jí to volá, a uviděla, že k ní běží jiná žena. Byla na první pohled mladší a vlasy měla spletené do dvou copů.
"Co se stalo, Ewando?" zeptala jí se Mirsun, když viděla zoufalý výraz v jejích očích.
"Jde o tvého syna," začala opatrně Ewanda. Mirsun se zděsila. Chillo byl jejím jediným dítětem a měl se brzy ženit. Neyu, svou nastávající, velmi miloval a se svatbou se čekalo proto, že zatím ještě nenastalo šťastné datum pro svazek těchto dvou lidí. Svatba se už ale blížila a přípravy byly v plném proudu.
"Vládce nepřátel shání další manželku," vysvětlovala Ewanda. "Tentokrát přijeli v míru a slíbili nám, že pokud ji zde najdou, nebudeme muset rok platit daně."
"To přece vím. Ale co s tím má společného Chillo?" nechápala starší žena.
"Vybrali Neyu." V té chvíli věděla Mirsun, že je zle. Její syn se bude strašně trápit, jakmile Neyu odvedou.
"Chillo se s tím ale nehodlal jen tak smířit. Zabil vůdce těch vyslanců," dořekla Ewanda tu strašnou zprávu.
"Cože?" Mirsun vyskočila na nohy. "Kde je?"
"Odvezou ho do města, aby ho soudili. Víš přece jak se trestá vražda." Věděla to, a moc dobře.
"Není jiná možnost?"
"Ne. Je mi to líto."
"Půjdu s nimi a zachráním ho. Je to můj syn," řekla Mirsun pevně.
"Do města?" zděsila se Ewanda. "Pěšky? To nemůžeš zvládnout. Nejsi zvyklá na dlouhé pochody."
"Musím to zkusit," trvala na svém Mirsun.
"Pak půjdu s tebou."

Chtělo se mi křičet. Jako bych byla já ta indiánka a byl to můj syn, koho chtějí popravit. Musejí ho nutně soudit nepřátelé? Ve vlastní vesnici by mu přece mohli dát nižší trest. Ale jaký? Neznala jsem místní zvyky a přesto jako bych sem patřila. Byl to zvláštní pocit.
"Co kdybych se přimluvila u Gwalira?" zeptala se za chůze Mirsun. Gwalir byl vůdce vesnice, jako jediný měl totiž dar rozmlouvat s Velkou Matkou, i když ta už dlouho mlčela. Byl u všech vážený, protože léty získal moudrost a vládl spravedlivě.
"Co by mu to pomohlo? Chillo stejně zemře. Kdyby mu Gwalir dal milost, nepřátelé by se vrátili pro posily a vyhladili by nás všechny."
"Alespoň by mohl zemřít doma," dodala Mirsun. Měla v očích slzy. Nechtěla o něj takhle přijít. Rodiče by neměli přežít své děti, pomyslela si hořce.

Povídka Ignis in nobis

Po dlouhé době jsem se zase rozhodla přidat něco do povídkové kategorie. Moje nejnovější povídka se jmenuje Ignis in nobis (to znamená Oheň v nás). Je to příběh o dvou ženách, které žijí každá v jiné době a přesto mají stejný úkol - projít ohněm. Jak se budou jejich osudy ovlivňovat navzdory staletím, které je od sebe dělí?
Původně to měla být jednorázová povídka, ale nakonec jsem se nějak rozepsala, a tak předpokládám, že bude mít čtyří kapitoly. Napsanou mám zatím asi polovinu.
Dneska sem přidám první část, zbytek bude v nejbližší době. Všem čenářům přeji příjemné počtení...

Michna se v hrobě obrací aneb jak vyšla husí nožička =o)

Abych vysvětlila ten nadpis... Totiž, včera jsme měli koncert se sborem, kde jsme zpívali mši a pak pár písniček, všechno od Adama Michny. A jedna sloka mě fakt dostala, prý:

Fialka roste, kvítíčko sprosté,
vyskytuje se růžička,
všeliké kvítí, k věnečkům vití,
vychází husí nožička...

Já chápu, že barokní čeština se přece jen od té moderní krapet liší, ale docela jsem měla co dělat, abych se tam nerozesmála... Každopádně ale celkově se ten koncert vážně nepovedl, zapomněli jsme půlku nástupů, a tak. Prý to byl nejhorší koncert, jaký jsme kdy měli... Náš sbormistr byl zjevně naštvanej, i když se to snažil maskovat úsměvem... nebo alespoň tak mi to přišlo. No nevím.
Jinak, něco na mě leze, dneska jsem nebyla ani ve škole, protože mi bylo blbě a včera jsem tam na tom koncertě sebou málem sekla. To by byl vážně zlatý hřeb večera =). Já tyhle omdlívací stavy obvykle nemívám, tak nevím, čím to bylo...
Teď tu má rodičovstvo návštěvu, takže mám chvíli klidu... a asi bych to úplně neměla prosedět u počítače... Takže nejspíš končím svůj výlev. Aspoň prozatím.

Novinky z našeho zvěřince aneb taková normální rodinka...

Nedávno se nám stala taková vtipná věc. Totiž, abyste to pochopili, byl pohnojený trávník, a tak se králík nemohl pást. Takže mamku napadlo, že ho dá aspoň proběhnout na beton před dům, aby si trošku užil sluníčka. Jenže náš drahý králíček tam jaksi nabobkoval a nikdo to po něm neuklidil. Náš pořádkumilovný taťka z toho byl trošku na nervy a tak napsal mamce a stůl cedulku s nápisem: "Králičí bobky před vchodem, prosím uklidit!" A mamka se svým typickým humorem mu na stejný papír odpověděla: "Tak choď na záchod..." No, jenomže, to byla jen menší část toho povedeného vtípku. Taťka totiž nekoukal na to, kam to píše. A tak, když jsem to náhodou otočila na druhou stanu, zjistilo se, že to byla mamčina účtenka do práce. No to by si o nás něco pomysleli, kdyby si toho nikdo nevšimnul...
No, jinak co se další části našeho zvěřince, a to sice ježka, týče. Na Velikonoční pondělí po výletě jsme ho pustili na svobodu. Nebo na takovou částečnou svobodu, totiž na naší zahradu, jako předchozí ježky. Všichni se ale časem nejspíš odstěhovali. Včera jsem šla na prohlídku zahrady jestli ho náhodou někde nepotkám a ono jo. Hned v prvním keři, kam jsem svítila baterkou jsem ho zahlídla. I když je pravda, že jsem slyšela šustění, protože ježci se nejlíp hledaj po sluchu. Záměna s jiným ježkem nebyla možná, protože takhle tlustý ježci se obvykle po naší zahradě nepotulujou...

pondělí 19. září 2011

Před rokem nebo včera, co na tom záleží...

Uvědomila jsem si jednu strašně neuvěřitelnou věc. Můj blog slaví svoje první výročí. Už je to rok, co tenhle blog funguje. A zatím jsem u něj i vydržela, což by se nejspíš dalo považovat za osmý div světa. Já na takový to pravidelný zapisování moc nejsem, což je škoda, protože spoustu věcí, co jsem prožila, zapomenu a pak už se s tím nedá nic dělat. Skoro stopadesát příspěvků za rok. Někomu se to možná bude zdát málo, samozřejmě, na blogy s tisícema příspěvků nemám. Ale pro mě to je důležtý, že jsem se občas donutila k tomu něco napsat. A taky, že se tenhle blog nedostal tam, kam jsem nechtěla, jako ten předchozí. Že jsem si opravdu většinu článků napsala sama a nešlo jen o takový kopírování obrázků odněkud.
Jinak, zítra jedeme na výlet, jako každé velikonoční pondělí, to už je taková tradice, že naše a ještě pár dalších rodin každý rok vyrazíme na výlet. Až do teď jsme jezdili vždycky někam do okolí Karlštějna, letos to bude trošku jinam, tentokrát se vybraly Poděbrady. Tyhle výlety mám ráda, až na ty kvetoucí břízy, no. To se dalo čekat, že ani letos mi nedaj pokoj.
A ještě nemáme nabarvené vejce. To bychom už s mamkou vážně měly začít, protože jinak zítra nebudeme mít na výletě co rozdávat... A řeknu vám, to by se nevyplatilo. Někteří členové výpravy jsou totiž s těma pomlázkama totiž pěkně nebezpečný...

Sbohem a šáteček, bodlináči...

Letos, jako i tři roky předtím, musí přijít loučení. A s kým že se to dneska chystáme rozoučit? Přece s naším bodlinatým spolubydlícím. S tím se samozřejmě musí počítat. A protože letos je docela pěkně, návratu našeho doma-přezimovavšího ježka do přírody už nic nebrání. Loni se nám ještě asi měsíc vracel k nám na zahradu a pak už definitivně zmizel jinam. Asi už ho to tady přestalo bavit... A po něm se mi docela stýskalo. Měli jsme přes zimu už čtyři ježky a je zajímavý, že každý z nich měl úplně jinou povahu. Jeden byl samotář, druhý hrozně funěl a byl vztekloun a třetí byl celkem ochočený a byl s námi myslím rád. A ten letošní? S ním zas taková zábava nebyla. O nás se nestaral, rád jenom jedl a spal. Přesto jsem si ho samozřejmě taky oblíbila, i když asi ne tak jako toho loňskýho a doufám, že se mu bude v přírodě dařit dobře. Slzičky při loučení sice nepotečou, ale i tak mu budu držet palce, aby ten přechod z krabice znovu do nelítostného světa plného nebezpečí, co nejlíp zvládnul...
P.S: Drahý ježečku, to že ses mi na podzim vykakal do školního batohu už jsem ti odpustila =o).
(No jo, s těma zvířatama to taky občas neni jednoduchý... A ještě se divíte, že mi tolik nepřirostl k srdci jako ten loňský =)?)