pondělí 19. září 2011

Byla jednou jedna reportáž...

Já jsem reportáž nikdy nepsala. Je to zvláštní, ale ne. Se slohovkama obvykle nemívám problémy. Ale tohle... prý reportáž o cestě potraviny na stůl spotřebitele. No tomu říkám teda nápad. Normálně máme na slohovky výborný témata a i tohle je fajn. Jen kdybych věděla jak takovou reportáž napsat. A nestalo se mi z toho vyprávění. Ještě ke všemu v ichformě...
A taky jsem dostala na starosti sborovou kroniku. To by nebyla zas taková hrůza, jenže nikdo tam nic nezapsal od akademie 2007... a od tý doby už byla pěkná řádka koncertů. Od nás, ješte s jednou kamarádkou (aspoň, že na to nejsem úplně sama), se čeká, že jako mávnutím kouzelného proutku doplníme všechny zápisy až do teď. Nebo že se přinejmenším postaráme, aby je někdo dopsal. To jsem zvědavá, kdo bude chtít. Protože já na takový psaní nemám kapacitu... to je vidět už z toho, jak často (a taky jak kvalitně) sem píšu, jak jsem na tom celkově s pravidelným zapisováním, že... Někdo mi poradil, ať si tu kroniku vezmu na lyžák, kam jedeme příští týden... to tak určitě. Zvlášť po tom, co jsem dneska při zemáku slyšela, jaký nás čeká program.

Sněženky a machři

Ne, vážně. Právě jsem se vrátila z lyžáku. Naprosto zničená a taky mě bolí v krku. A zítra je ples od tanečních, kam se sice hrozně těším, ale zároveň se mi tam strašně nechce. Protože vim, že cestou domu asi zase budu brečet jako po maturiťáku a svojí nemluvnost schovávat za únavu. Ale taky vim, že kdybych tam nešla, bude mi to strašlivě líto, stejně tak jako budu litovat, že mě vůbec kdy napadlo tam jít. O lyžáku zatím nic psát nebudu, nemám na to náladu a ani čas. O rolbách chroupajících stromy a hejnech světlušek a ještě mnohem závažnějších věcech budu vyprávět někdy jindy. Teď se radši jdu naložit do vany a pak se koukat na Slavíky v kleci. To je vážně skvělej film a slíbila jsem si ho jako odměnu, když ten lyžák přežiju, ještě předtím, než jsme před týdnem odjeli...

A královna všeho marnost slove...

"Vyjedeme lanovkou nahoru, abychom se zase mohli trápit jízdou z kopce dolů. Tomu já říkám marnost bytí," prohlásila mamka naštvaně na sjezdovce, když už třetí den sněžilo a byla mlha. "K čemu to je? Takhle se tady mořit a ještě za to platit..."
"Alespoň jsme na čerstvém horském vzduchu," namítal taťka, který je schopný lyžovat za skoro každého počasí. Nikdy mi ale neřekl, jestli ho to i za mlhy aspoň trochu baví. Každopádně myslím, že si chce jen zachovat optimistický náhled na svět, aby mu mamka z té sjezdovky neutekla. "Ber to z té lepší stránky. Uvidíš, že až přijedeme do Prahy, bude se ti po sněhu stýskat."
Měl pravdu. Je tady pěkně ošklivo. Žádný sníh a o vzduchu radši ani nemluvím. Nevím, jestli je lepší dýchat pražský smog a nebo se málem přizabít na lyžích, když není vidět na dva metry. Já bych si nejspíš vybrala to druhé... Navíc na těch horách nebylo zas tak hrozně. Aspoň, že jeden den svítilo sluníčko. Člověk nemůže chtít, aby bylo hezky pořád. Pak si toho slunečného počasí a veselých dnů bude daleko víc vážit...
Příští týden jedeme na lyžák. Nevím, jestli bych nakonec nebyla radši, aby zase sněžilo, hlavně kdyby nějaký sníh byl. Docela nerada bych lyžovala na trávníku...

Dvanáct stovek a duchové na ledu

Dneska koukám na svůj blog a co to nevidím, už ke mně přišlo tisíc lidí a dalších dvěstě k tomu. A radost mi nekazí ani to, že většina z toho jsem samozřejmě já =). Kdo by taky čekal něco jinýho, že. Mně ani tak nejde o to, aby ty moje výlevy někdo četl, i když zlobit se za to rozhodně nebudu, ale spíš abych si za čas mohla tyhle články číst sama a smát se tomu, jaká jsem dřív byla, nebo možná truchlit pro to, že už je to pryč. Možná si řeknete, proč si to nepíšu někam k sobě a vůbec s tím zatěžuju internetovou síť. Ale psát to někam, kde by na to nemohl přijít někdo známý, by asi nebyla taková legrace. A taky bych neměla možnost stěhovat blogy jak kočka koťata... Já vim, že to psaní zanedbávám, pokusím se polepšit, abych po čase měla co číst, no...
Včera jsme odstěhovali z mýho pokoje želvy, protože se tam vždycky v noci klouzaly po žebříku a byl to hrozný rachot. Nedávno dokonce ten žebřík přerazily, a tak to bylo ještě horší. Nezbývalo než je přestěhovat do vedlejšího pokoje, kde nebudou nikoho rušit... Teda až do tý doby, než k nám přijede přespat návštěva =)...

Rozloučení s jedním nepotřebným blogem...

A/N: Chacha... tohle je docela ironie...

Tak konečně jsem se odhodlala k tomu, k čemu jsem se dlouho chystala. A tak... tohle je poslední a teď už jediný článek na eliade.blog.cz...

Se smutkem v srdci vám musím oznámit, že dne 13.2. 2009, data významného a to sice proto, že byl pátek třináctého, zakončil svou pouť životem jeden ze spousty blogů na internetové síti. Netruchlete pro něj moc, protože ani já netruchlím, to jen tak aby se neřeklo: Takovou dobu měla blog a pak ho bez zaváhání smazala a ani se nerozloučila, a přiznejte si, že tu stejně nebylo vůbec nic kloudného ke čtení...
Dostala jsem se tam, kam jsem se nikdy nechtěla dostat, na blog plný bleskovek a nejrůznějších jiných nesmyslů, co by mi mohly zvýšit návštěvnost, s nadějí, že až to někdo bude číst, třeba konečně začnu psát normální články. Nestalo se. Ale musím přiznat, že mě to tenkrát docela i bavilo... Každopádně, je už to pryč a nevrátí se to. Všechno se mění. Proto jsem se před časem přesunula na sblog, že snad konečně budu psát něco, co by stálo za to číst. Jen doufám, že tentokrát se mi podaří nesklouznout tam kam nechci. Držte mi palce, ať se mi to povede.

Mohlo to být jasný, že k něčemu takovýmu dřív nebo pozdějc dojde. Dva blogy jsem nestíhala a navíc mi ten první přišel, když to napíšu popravdě, úplně hloupej. Ne, že tenhle by byl lepší, vím, že za čas si řeknu, co jsem to tu psala za nesmysly. Ale tady to mám alespoň trochu chuť zachovat, protože to obsahuje část mého života, ne jen samý soutěže o nej blog a tak, jako ten předchozí. Odkaz si v oblíbených stránkách nechám, tak trochu na památku a taky aby mi připomínal, co se nikdy z tohohle blogu nikdy nesmí stát...

Prosím jednu kyslíkovou bombu! Nemůžu dýchat!

Bezmyšlenkovitě brousila po internetu, jen aby nemusela nečinně přihlížet. Prsty jí běhaly po klávesnici, jako po klapkách klavíru, na který nikdy nehrála. Doufala, že se něco stane. Něco, co by všechno změnilo. Chtěla se vzbudit z toho zlého snu. Štípala se do ruky, ale nepomáhalo to. Byla vzhůru. A přitom všem měla na mysli jediné. Bože, dej, ať se jí nic nestane! Ale nikdo neodpovídal. Všechno bylo zahalené tím strašlivým tichem. Klidně křik, nadávky, cokoliv, jen ne tohle ticho. Mně z toho snad praskne hlava! Prosím, ať je zítra všechno jinak. Mohla jen doufat, že Bůh její prosby vyslyší............

Extrémní žehlení

O tomhle jsem nedávno mluvila na němčině, když jsme si povídali o adrenalinových sportech... Je to článek z mýho předchozího blogu, a vzhledem k tomu, že to tam rušim, pár těch nejmíň stupidních článků si sem přenesu....
Lidé už zjevně nevědí, jak se co nejrychleji zmrzačit, a tak vymýšlejí nové a nové adrenalinové sporty...
Zaujal mě článek o extreme ironingu, což neznamená, jak by se možná mohlo zdát, extrémní pití ironu, ale jde o extrémní žehlení. Lidé (údajně hlavně muži v domácnosti) provádějí tuto jinak nezáživnou domácí práci na horských vrcholech, při seskoku padákem, pod mořskou hladinou nebo přitom visí hlavou dolů... Ale nedovedu si představit, jak někdo skáče padákem a přitom žehlí třeba košili. A taky nevím, kam si tu žehličku připojí, zvlášť třeba pod vodou nebo ve vzduchu, tam asi žádná elektrická síť nevede. Tak to žehlení asi jen předvádějí.
Našla jsem taky článek o jednom rekordu právě v extrémním žehlení:


Australský rekord v podvodním žehlení
Australský potápěčský klub vytvořil nový světový rekord v jednom z extrémních sportů - v podvodním žehlení.
43 členů potápěčského klubu Melbourne´s Bay City Diving Club žehlilo v hloubce deseti stop (cca 3 metry) u pobřeží města Port Phillip Bay. Mluvčí klubu Alan Igoe prozradil, že 25 minut žehlení s použitím studené, neelektrické žehličky vydělalo 250 liber. Peníze klub věnuje na dobročinné účely. Alan dodává: "Vždy se snažíme vymyslet nějakou akci, která by členy klubu navnadila pro potápění po zimní pauze. Ovšem největším impulsem je vyhlídka na překonání rekordu." Na Extremeironing.com se můžete přesvědčit, že Australané opravdu pokořili šest týdnů starý rekord 16-ti členné skupiny žehlících z Nového Zélandu.
Žehlení pod vodou bylo "vynalezeno" mužem z Německa, vystupujícím pod uměleckým jménem Iron Lung. Ten se odebral do vod Středozemního moře se svojí žehličkou i žehlícím prknem v roce 2001.



Výstava Leonardo da Vinci

Tak po dlouhé době zase můžu napsat něco o nějaké výstavě. Tentokrát jsme se s mamkou vypravily na výstavu Leonardo da Vinci: člověk - vynálezce - génius, do paláce Rapid u Václaváku. Kdo by čekal nejvíc výtvarnou část Leonardova díla, asi bude docela překvapený. Tahle výstava se mu totiž věnuje hlavně jako vynálezci. Padesát jeho vynálezů je tam dopodrobna rozebraných a vyrobených z materiálů, které se používaly v jeho době, to znamená hlavně dřevo a plátno. Navíc u většiny z nich si můžete přímo vyzkoušet, jak fungují, pokud tam není výslovně napsané, že se nemáte dotýkat. Takže si třeba můžete zkusit zvedat předměty na kladkostroji nebo se ze všech stran prohlédnout v zrcadlové síni (ten, kdo si přijde moc tlustý, by tam radši ani neměl chodit, ty zrcadla člověka hrozně rozšiřují =)). Myslím, že tahle výstava zaujme hodně lidí, protože je to zaměřené na víc oborů, jednak na techniku, ale je tam i místnost plná replik Leonardových maleb s historií díla. Výstava je navíc provázena Leonardovou hudbou. Můžete si také prolistovat asi tisícistránkovou knihou se všemi kresbami, malbami a samozřejmě životopisem. Myslím, že stojí za to tuhle výstavu navštívit. Kdyžtak se ještě podívejte na oficiální stránky výstavy: http://www.leonardo-da-vinci.cz/. A ještě jedna připomínka pro vás, co se tam chystáte. Pořádně se oblečte. Opravdu, žádné teplo tam vážně není. A když tam jako my strávíte přes dvě hodiny, tak abyste tam nezmrzli =)...

Čas ani myš nezastaví

Tak a mám zase novou kategorii, tentokrát knížky...

Tahle knížka mě docela zaujala, je to úplně jiné, než zaběhnutý stereotyp fantasy. Možná bych ani neřekla, že to fantasy je... Ale určitě je super autorova slovní zásoba - například rukáv je tlapkáv, někdo není ve své srsti, na to vem jed na krysy, vlastnoručně je vlastnotlapečně, kožená bunda je srstní bunda, a tak dále. Také je tam dobře popsán vzhled hlodů. Ze začátku jsem si myslela, že hlodi jsou hlodavci, ale zřejmě tomu tak nebude - v Pinchestru žijí i krtci a ježci. Na knize je zvláštní také to, že má velmi krátké kapitoly - nejdelší z nich je jen na několik listů.

Hrdinou knížky je celkem obyčejný myšák středního věku, hodinář Hermux Tantamoq. O hodiny se stará stejně pečlivě jako o svůj vzhled, i když už se mu vousky nekroutí tak jako v mládí. Žije ve městě Pinchesteru, který obývají samí hlodi, mimo myší třeba potkani, čipmunkové nebo krtci, a jejich domácí zvířátka. Hermux má domácí berušku Terfle, která je i jeho kamarádkou a radí mu v nelehkých životních situacích. I když neumí mluvit, ráda ho vyslechne, a tím mu hodně pomáhá. Hermux ale pořád nesedí jen doma. Často si někam vyjde se svou přítelkyní Mirrin, slepou malířkou. Tenhle sympatický myšák má ale i nepřátele, například jeho bohatá sousedka Tucka mu pořád hází klacky pod nohy. Přesto si Hermux žije docela poklidně, dokud mu do hodinářského krámku nevtrhne nenadálá návštěva…

Mladá myš Linka Perflingerová, která je známou "dobrodružkou, statečnicí a letkyní", navštíví hodinářství celá nešťastná, protože si naprosto rozbila své náramkové hodinky a požaduje je urychleně opravit. Dohodne se s Hermuxem, že si pro ně přijde v poledne druhého dne. I když je na hodinkách spoustu práce, Hermux je má v určenou dobu připravené. Do obchodu si pro ně nepřijde Linka, ale jakýsi potkan, který tvrdí, že je její zástupce. Hermux mu hodinky odmítne vydat, a protože dostane o Linku strach, rozhodne se potkana sledovat. Dostane se až k Linčinu domu, kde uvidí, jak potkan spolu s dalšími Linku unášejí. Hermux ale nestihne nic udělat, jen si zapíše poznávací značku auta, kterým Linku unesli. Myšák ohlásí únos na policii, tam se mu ale vysmějí, a tak nezbývá nic jiného, než pátrání na vlastní pěst. Prohlédne Linčin dům a najde tam balíček se vzkazem, aby ho Linka doručila doktoru Jervutzovi. Hermux si s ním po telefonu domluví schůzku a přitom se od něj dozví, že je do únosu nejspíš zapletená i Tucka. Když jde ale balíček doktorovi předat, zjistí, že ho mezitím někdo zabil, Podívá se tedy do balíčku sám. Najde tam deník doktora Dandiffera, v němž se píše o nálezu rostliny věčného mládí. Hermuxovi dojde, že tu rostlinu viděl u Linky doma, a tak se tam vrátí. Zjistí ale, že rostlina mezitím zmizela. Hermux ví, že tu jde o hodně a vzorec na elixír mládí schová na bezpečné místo - k Terfle do klece. S průběhem pátrání se Hermux sveřuje svému kamarádovi Pupovi. Ten zjistí, že poznávací značka toho auta patří doktoru Mennusovi, který Linku pravděpodobně drží na své klinice Poslední pomoc. Hermux se tedy na kliniku přihlásí pod falešným jménem, aby se pokusil Linku zachránit. Při hledání se vloupe do laboratoře doktora Mennuse, ale přistihnou ho tam. Objeví se tam Pup, který se tváří, že mu jde pomoct. Ovšem ukáže se, že je to převlečený doktor Mennus, který tím pádem ví úplně všechno. Hermuxe omráčí a pak jeho a Linku přivážou k obrovské pasti na myši, která se pomalu zavírá. Lince se naštěstí podaří stroj zastavit. Mennus mezitím vyrobí elixír mládí a vzorec, který ukradl z Terfliné klece, zničí. Hermux ho sice varuje, ale Mennus si nedá říct a elixír skoro celý vypije. Začne se zmenšovat a pak úplně zmizí. Hermuxovi se podaří schovat kapku elixíru a vyrobí z ní obklad na oči pro Mirrin, které se navrátí zrak…

Autor má podle mě příběh úžasně propracovaný. Třeba jen to, jak si hraje se slovy - nejsem ve své srsti; srstní peněženka; na to vem jed na krysy; tlapkopis; u všech koček; mám hlad jako potkan; svatý Vohryze! a spoustu dalších. Řekla bych, že je přesné doporučení od 9 do 99 let, protože každá generace si v tom může najít svoje.

Bezejmenná

Tak stála na břehu řeky
do vody se dívala,
teď viděla všechny věci,
co dřív sotva vnímala.

Tak stála na břehu řeky
a cítila se zbytečně,
víc než taška z Terranovy
na bahnitým říčním dně.