„I hope you´ll be very happy, Molly Hooper. You deserve it.“
Snažím se hrát si na Sherlocka Holmese. Z téměř nulových
informací poskládat příběh – a pochopit jeho význam. Mé myšlenkové konstrukce
nabývají obludných rozměrů a přitom je pravda tak prostá… Pouhá neochota
přiznat si prohru.
Konečně mi dorazily fotografie z druhého ledna. Svítí
mi na nich čepice. Vlastně nejen čepice. Líbí se mi to. Zdá se, že jsem tehdy
byla šťastná.
Ale jak to?
„It would be nice to see you again. When do
you finish your studies?“
Možná, že popůlnoční sherločí maratony posledních nocí byly
jen přípravou na Londýn.
Našli jsme v polici hrneček se zaschlými zbytky
čokoládového suflé. Strašně jsem si přála, aby ho někdo šetrně odnesl z mého
dohledu.
Předstírání, že neexistuješ, se mi daří dobře, děkuji za optání. Přesně do
doby, než se tisíckrát za den zjeví duch minulosti a tím nejpisklavějším hlasem
(připomínajícím Jima Moriartyho) povídá: „On tu kdysi byl, vzpomínáš?“
A už
ležím rozplácnutá na chodbě na dlaždicích a není nikdo, kdo by mě zvedl. Jen
králík vedle žvýká seno.
„Dělá ti ta hudba aspoň trochu radost?“
„Ani ne. Ale pomáhá mi přežít.“
Balíček poslední záchrany od Beatles, který aspoň na pár minut zvedal náladu do
měřitelných hodnot stupnice, už taky přestává fungovat.
„Život byl vždycky dar nad mé síly, kdykoliv jsem byl sám."
„On se už nevrátí. Proč tu otálíš, když není naděje?“
„Vždy je naděje.“
„Ty, má dcero, budeš dál pobývat ve tmě a v pochybnostech, jako soumrak v zimě,
jenž přichází bez hvězd. Zde budeš dlít připoutána ke svému zármutku, pod
vadnoucími stromy, dokud se celý svět nepromění a dlouhé roky tvého života
nadobro neskončí.“
Každá má odpověď na otázku: „Opravdu si přejete ukončit skype?“ je
zároveň odpovědí na otázku „Opravdu si přejete ukončit vztah?“ Každé mé kliknutí
myší mě o trochu víc smiřuje se stavem věcí.
(„Kdyby se chtěl vrátit, už se vrátil dávno. Smiř se s tím, že spolu prostě
nemáte být.“)
Přesto mě pořád láká to bílé S v modrém políčku, neustále zkouším,
jestli se přeci jen něco nezměnilo.
„Stejně tě nechápu. Vždyť jsem dost k ničemu.“
Jsi jedinečný a jediný, koho jsem kdy doopravdy milovala.
A vím, že se nevrátíš. I když třeba chceš, raději nechceš. Jsi po pás v bahně a nevíš, jak vylézt, neboť Ti velmi záleží na tom, aby nikdo neviděl, že sis ušpinil kalhoty.
Ale stejně na Tebe nezapomenu. Na první lásku se nezapomíná.
„Takže už se ke mně nevrátíš?“
„Ne.“
„Nikdy?“
„Ne.“
Abych nezahálela, začala jsem kromě bakalářské práce psát i Seznam. Popravdě řečeno,
nevěřila bych, že bude mít tolik položek. Ani bych nevěřila, že mě to bude bavit.
Povedlo se mi aspoň trochu pohnout se dvěma položkami v jeden den, aniž bych se o to kdovíjak snažila...
("Kdyby se ti naskytla nějaká příležitost, tak to zkus.")
... a to ještě předtím, než jsem si to všechno srovnala v hlavě a než mi došlo, že jsem měla provést korekci
na ovlivnění předchozím vztahem. První dva body jsou totiž věnovány zelenookým.
Ten, který by měl obsadit některou z prvních příček, se naopak krčí až na
posledním místě a ještě s velikým otazníkem. Jedině on by mi stál za námahu
větší než je pouhé odeslání rádoby přátelské zprávy. Ale takoví na Seznamu
nemají co dělat. Navíc bych se musela zbavit své podstaty malého černého
koťátka, protože býti kočkou v jeho přítomnosti může být životu nebezpečné.
A nevím, jestli něčeho takového jsem ještě schopná.
„Říkáš to, přestože si jsi vědom
toho nebezpečí, že jestli ty se jednou budeš chtít vrátit, já už třeba nebudu mít zájem?“
„Ano.“
Věty "Už mi prosím nevolej." a "Měj se fajn." by nejspíš postačily místo odpovědi. Ale chtěla jsem mít jistotu, že znáš rizika.
Můj svět se zúžil na výhled z jednoho jediného okna.
Každodenně se koukám, jak oblohou plují mraky a jak větve stromů tančí do
rytmu určovaného větrem. Když přiletí hejno kvíčal, dlask, hýl či dokonce mlynaříci,
je to veliká událost. To si povolím dívat se déle než třicet sekund.
Když je mi náhodou smutno, vybarvím si zeleně další čtvereček, popláču si nad
tím, že se asi nikdy nedočtu, jaké proteiny tvoří biofilm u Vibrio cholerae, nebo si zapíšu růžovou
propiskou do růžového sešitu dvacetislabičné cizí slovo.
A pak se na dálnici objeví žlutý autobus, mé soustředění nastoupí a odjede v dál.
Já a má sestřenka jsme si v lecčems podobné. Obě trpíme
velkou mírou sebezničujícího perfekcionismu a utkvělou představou, že máme ten
jediný patent na rozum.
„Jednoho dne si uvědomíš, že bez něj dokážeš žít – a dokonce i šťastně. Je to osvobozující
a zároveň nepřenositelná zkušenost, kterou využiješ ve všech dalších vztazích.“
(Věřím, že my dva k sobě
patříme a že pouze spolu můžeme být šťastni. Ale jestliže Ty tenhle pocit
jedinečnosti a výlučnosti nemáš, je to důkaz, že jsem si to všechno vybájila.)
„Už aby ta zkušenost přišla. Mnoho lidí mi říkalo to samé, ale já jim prostě nedokážu
uvěřit.“
Escherichia coli byla zdrojem enzymů vedle buněk špenátu,
holubích prsních svalů a krysích jater.
„Máš skype? Mohli bychom si zavolat…“
„Ty nerad píšeš, co?“
„To také. Ale především se mi líbí tvůj hlas.“
„Vlastně… účet na skypu mám. Ale je to místo spojené s mnoha vzpomínkami
na někoho, koho jsem měla velmi ráda. A koho ještě ráda mám. Takže jistě chápeš,
že tam teď nemohu chodit, abych volala tobě.“
„Víš, že vždycky můžeš vymazat ze seznamu toho, s kým nechceš být v kontaktu?“ Vím, že můžu. Ale nezeptal ses, jestli chci.
Slovní spojení „fermentace laktátu“ mě vydrželo rozesmívat celou
minutu.
Poslední dobou jsem si navykla
usínat s hlavou pod peřinou.
Protože mám pocit, že na mě padá celý vesmír, a naivně si myslím, že se mu tak ubráním.
A protože se už jiným způsobem nedokážu zahřát.
Nepomáhá to. A tak se každý večer třesu ve tmě a mou nebeskou klenbu ničí
meteority ukuté z úzkosti a žárlivosti kdesi ve vzdálených galaxiích.
Nejraději bych si zabalila tašku a utekla před svými děsy na jediné místo, kam
mají vstup zakázán. K Tobě.
Jenomže na to už jsem dávno ztratila právo.
Proč jsi tehdy nezavolal, že se Ti stýská? Možná jsem taky nespala.