Snažím se hrát si na Sherlocka Holmese. Z téměř nulových
informací poskládat příběh – a pochopit jeho význam. Mé myšlenkové konstrukce
nabývají obludných rozměrů a přitom je pravda tak prostá… Pouhá neochota
přiznat si prohru.
Konečně mi dorazily fotografie z druhého ledna. Svítí
mi na nich čepice. Vlastně nejen čepice. Líbí se mi to. Zdá se, že jsem tehdy
byla šťastná.
Ale jak to?
Ale jak to?
„It would be nice to see you again. When do
you finish your studies?“
Možná, že popůlnoční sherločí maratony posledních nocí byly
jen přípravou na Londýn.
Žádné komentáře:
Okomentovat