středa 5. října 2011

Moudra všedního dne

Co je to moudrost? Umění správně jednat? Umění poučit se ze svých chyb?
Dneska jsme měli druhou hodinu filosofie a už mám chuť filosofovat. A taky mám chuť psát slovo filosofie se "s" a ne se "z", jak by se mělo psát, a budu si ho psát jak chci. Máte smůlu, znalci pravopisu!

Naše nová němčinářka nám říkala, že dneska stoprocentně nebude pršet. Že to vždycky cítí v koleni. A pak přišel slejvák. Byl takový jiný, než deště poslední dobou. Byl cítit spíš jarem, nebo možná i babím létem, a nepřinášel ten podzimní rozklad. Voněl jako čerstvě umyté ulice a nebo jako vyvařené utěrky. Vůni vyvářeného prádla jsem odjakživa milovala, takže jsem daleko raději věšela kapesníky a utěrky, než trička a tak. Možná tenhle déšť spláchnul všechnu moji depresi, protože se teď cítím daleko líp. A duha mi vykouzlila úsměv na tváři.


Co na tom, že jsem včera nejspíš udělala nehoráznou blbost! Už nemám strach, protože strach má velké oči. Je to asi takový, jako když se při volejbalu bojíte šáhnout na míč, i když víte, že se vám nemůže nic stát, snad až na pár modřin. A pak ten strach překonáte a najednou míč bezchybně odpinknete přes síť. Zato pokud se bojíte, většinou se netrefíte a nebo míč pošlete někam jinam, než chcete. A tak si musím říkat, že se mi nemůže nic stát. Pár šrámů na duši jsem už taky přestála, takže se vůbec nemusím bát.
Vždycky jsem se snažila zjišťovat si všechny důsledky, všechno, co se bude dít, když něco udělám. Chápete, když přede mnou byla černá propast, hledala jsem most a nebo alespoň žebřík dolů, aby pád tak nebolel.
A teď jsem prostě udělala krok. Do tmy.


Co mě čeká dole, nevím. Třeba je to tam hezčí, než tady nahoře.
A nebo tam ze sebe umyju všechnu depresivní špínu. A pak bude moje duše vonět jako čerstvě vyvařené prádlo.

Život je krásný!


Život je krásný, když vám zrovna odvezli televizi do opravny.

Život je krásný, když už vám nezbývá moc věcí, na kterých by opravdu vám záleželo, a tak si můžete dovolit udělat nejšílenější věc svého života.

Život je krásný, když se můžete zasmát sami sobě...

Protože...

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp!







Hahahahahahahahahahahahahahahahaha!

Byl jsem tady!
S úctou váš Fantomas

Klikla na "odeslat email" a...

Tak, děj se vůle Páně!

Kdyžtak si pro mě připravte pilulky na uklidnění.

V září padlé hvězdy ještě září

Připadá mi to jako ironie osudu, když si čtu články pár měsíců nazpět. Dostala jsem šanci a nevyužila jsem ji. Odbočila jsem špatně a už se nemůžu vrátit. Je to jednosměrná ulice. Myslela jsem si, že si sama o sobě vystačim a že si umím poradit. A osamělost mě studí jako sníh, když tak chodím po sněhobílých chodbách naší školy, tak bílých, až z toho bolí hlava.

O týden dál, o týden blíž

Tenhle týden jsem...

...začala jíst pečivo k těstovinám.
...se naučila u některých písniček trefit druhý hlas (plus mínus půltón, haha, falešně).
...zkoušela bez úspěchu komunikovat anglicky a s trochu větším úspěchem překládat do češtiny.
...byla naprosto sežrána od breber, zvaných sametka podzimní.
...získala spoustu zážitků a rozsvítila světýlko radosti ze života.
...zjistila, že Ježíš nosí růžové trenky. Ne, věřící, nekamenujte mě, nemyslím to vážně (je to jen přezdívka pro jednoho člověka).

Mizím. Až úplně zmizím. Tečka.

Requiem pro zamilovanou

Je noc.
A obloha už asi po tisící
nekonečným proudem slzí pláče,
těžké mraky sedí na měsíci,
jak v lásce štěstí v klíně hráče.

Je tma.
A zase jak voda uplynul rok,
je opět jeden smutný pátek,
tak udělej ještě poslední krok
a vejdi do hřbitovních vrátek.

Jen běž!
A dotkni se křížů, dotkni se zdi,
co záhadně je pořád nižší,
snad se už příště nezpozdí,
ten, kdo tvoji bolest tiší.

Jen sni!
A umři si tu na lásku,
když nevidíš nový den,
tvůj život visí na vlásku,
tak na štěstí zapomeň!

Blázni, co se v louži souží a nikam se nedoplouží

Věčně se plácám v louži svých problémů a myslím si, že je to celý oceán. A nevnímám, že se ostatní topí, zaplavený vodou až po krk.
Proč?
Aneb neodbytná otázka jednoho letního deštivého večera.


Obrázek je odtud.

Kouř ve vlasech a prach na sandálech, díl druhý

Naděje! Jsi tu ještě?

Hudba tančí vzduchem léta,
ladně a tón po tónu.
Zas mám depresivní stavy
a chuť skočit do Vltavy,
kde pak smutně utonu.

Nad ostrovem chmýří létá
a z cigartet stoupá dým.
Rozplývá se skoro hravě,
jenže já mám prázdno v hlavě,
na duši mi sedá stín.

Možná díky náhodě
nebo tiše vymodlený
zjeví se můj Oněgin,
sejme z mého srdce splín,
dlouhou dobu hromaděný.

Dnes neskončím ve vodě,
zas se budu chvíli smát,
budu stavět vzdušné zámky,
hledat ve tvé tváři známky,
že mě snad máš trochu rád.

A/N: Není co dodat, nejspíš... Snad jen to, že naděje se už neozvala.

Šíleně smutná princezna

Jsem šíleně smutná princezna,
co svoje srdce schválně trápí,
zemi pláčem stále zkrápí,
ta uplakaně líbezná.

Jsem král, co truchlí se svou dcerou
v království, kde zakázán je smích,
kde sebemenší veslost je hřích,
všem do očí se slzy derou.

Jsem šíleně smutná princezna,
kuchyň je má rodná zem
a slzím leda nad hrncem.

Jsem uplakaně líbezná,
ta, co vždy a bez skrupulí,
zapláče si nad cibulí.

A/N: Nevím, jestli tahle básnička bude správně pochopená, každopádně mělo to vyznít trochu humorně a nevím, jestli se mi to úplně povedlo. Jen snad nemusím dodávat, že mě to napadlo, když jsem krájela cibuli.

Dvě lodě na vodě a spousta ryb pod hladinou

Tak jsem zpátky, odpočatá a malinko zpustlá. Jenže co se dá taky jiného dělat na pustém ostrově, než pustnout, že jo. Na náš milovaný robinsonský ostrov jsem se vážně těšila, dokonce i na tu pofidérní sprchu, vyrobenou z pytle. Chápu, že by to asi nebylo pro všechny. Ne každý by přežil, kdyby mu toaletní taštičkou prolézala jedna nohatá havěť za druhou a po polštáři k ránu běhaly ještěrky. Jenže já miluju zvířenu všeho druhu i za tu cenu, že mě malinko otravují. Teda až na výjimky - komáry a kousavé mravence vážně nemusím.
Ale jinak je tenhle ostrov úplně ideální pro výzkum žouželí. Kdo z vás například viděl zvíře, které se jmenuje rypohlavec zelený? Odhaduju, že asi nikdo. A o hodně přicházíte. Jsou zkrátka věci, které člověk na plážích, přeplněných lidmi, nenajde.

Rypohlavec zelený - foto z www.stranypotapecske.cz

Jen těch druhů ryb, například slizouni pruhovaní (kteří se po tom slizu skvěle hladí), všechny možné druhy útesových rybiček, hlaváčů, mořanů a tak.

Slizoun pruhovaný- foto z www.zivazeme.cz

Dokonce jsme jednou chytli mořského úhoře do vrše. Menší půlka naší výpravy byla pro to, ho ugrilovat druhý den k obědu, ale zbytek ho vytrvale bránil. Rozvinula se zajímavá debata o tom, které ryby mají právo žít. Já jsem totíž úhoře obhajovala tím, že je hezký, ale ostatní mi oponovali tím, že přece normální ryby taky jím a jestli je klidně nechám zabít jenom kvůli tomu, že nejsou tak krásný, tak jsem normální sadista. Na to jsem jim neuměla nic říct a ještě dlouhou dobu jsem přemýšlela nad tím, jak to se mnou teda vlastně je. Protože to bylo večer, dohodli jsme se, že ho necháme ve vrši do rána. Jedni se těšili na oběd (i když nevěřím, že by ho vážně zabili) a další ho chtěli kreslit. Jenomže když jsme se tam s ránem běželi podívat, byl už samozřejmě pryč. Nevím, jestli uplaval, nebo ho pustil někdo z nás, "ochránců přírody" a nebo ho snědli sousedi. Dělali jsme totiž večer takový povyk, že bych se nedivila, kdyby si ho dali k obědu oni.
Jinak se ale můj sešit na výzkum útěšně plnil nákresy a popisy místní fauny. Jednou jsme chytili "kraba zahradníka", který si na krunýř sází všemožné chaluhy a řasy, aby se maskoval (ten náš měl asi 20 cm) a jindy zase hvězdici obrovskou.

Krab pavoučí "maja crispata" (bez zahrádky na hřbetě) - foto z www.biolib.cz

No zkrátka, zvěřinec úžasný, a vyprahlá příroda krásná. Spali jsme pod širákem a večer jsme se dívali na hvězdy, počítali, za jak dlouho obletí družice zemi a čekali, až bude padat hvězda. Já jsem jich viděla sedmnáct, ale skoro nikdy jsem si nestihla nic přát. I když, někdy přece jen. To jsem zvědavá, jestli to funguje.
Bylo by to na příšerně dlouhý článek, než bych to všechno napsala. O tom, jak jsem se přidala k šílencům, běhajícím po světě s džípíeskou a o velice trnité cestě za pokladem, který jsme v té džungli stejně nenašli, budu psát zase jindy.