Je podzim.
Celé jaro jsem volala panu Optimistovi, kdykoliv se mi stýskalo po panu Kolemjdoucím.
Celé léto jsem volala panu Kolemjdoucímu, kdykoliv se mi stýskalo po panu Optimistovi.
A teď je podzim.
Podzim, kdy celé dny prší tak drobně, že je trapné chodit po městě s otevřeným deštníkem, ale zároveň tak silně, že jste brzy promočení na kost, pokud to neuděláte.
Je podzim a zdá se, že čas opsal velikou kružnici. Navenek to vypadá, že jsme se vrátili do výchozího bodu.
Jenomže něco se přeci jen změnilo. To něco působí podobně jako droboulinký skleněný střípek, na který omylem šlápnete bosou nohou. Nevznikne tak žádné zranění vypadající jako z hororu - ale přesto je tahle drobná ranka zodpovědná za to, že nějakou dobu pokulháváte. To něco na sebe bere podobu věty "tam dělají dobré kafe" o místě, kde jsem v životě nebyla, nebo podvědomého strachu přijít na návštěvu, pokud jsem se předem neohlásila.
Občas mi v hlavě znenadání zazní smích pana Optimisty. Občas zatoužím u Anděla vystoupit z tramvaje a vyběhnout na vršek, který se jmenuje po osobě, co chce dětem pěkně po americku ukrást Ježíška. Jenom abych zjistila, jak se má. Pak si uvědomím, že už tam nejspíš nebydlí. To proto, že miluje řád ještě víc než já. A když poslouchám Mydy Rabycad, přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdybych se ten večer byla rozhodla ignorovat červený klobouk.
Ale jsou to jenom myšlenky. Střepy se začínají pomalu ale jistě stávat součástí mojí kůže. Brzy už nebude poznat, kde končí sklo a začíná mé tělo. Od konce po začátek, od začátku do konce - všechno to budu já.
Pak si obuji botky, abychom konečně mohli jít na výlet.
A budu doufat, že čas přeci jen neběží v kruhu. Snad si pro tentokrát vybereme jinou odbočku.
čtvrtek 22. října 2015
pátek 31. července 2015
25143 Itokawa
(A/N: Článek, který měl být zveřejněn 18. července. Je tedy již značně zastaralý a nepopisuje události, co se odehrály po tomto datu.)
Strop obřího ledového iglú zčerná a následně rozkvete tisíci malých i větších světýlek.
"Jsme ve vesmíru. Tady hvězdy neblikají."
Ta věta mi nažene slzy do očí - připomene mi děravé schody, neobyčejnou střechu a hvězdy svítící ze Žižkovské věže.
Připomene mi i to, že by si člověk neměl příliš snadno nechat zničit svou pravdu.
A připomene mi také, jak to všechno bylo.
Třeba ten den, kdy pražskými ostrovy zněla hudba. Poslouchali jsme chřestění tamburín izraelské kapely a pan Optimista se nudil. Hypnotizovala jsem jeho brambory se sýrem místo toho, abych se dívala na něj. A přesně v ten okamžik jsem si uvědomila, že je to naposledy, co jsme někde takto spolu. Až do té chvíle se mi zdálo, že se ještě rozhoduji, jak se vzniklou situací naložím - ale najednou jsem zjistila, že už je rozhodnuto. Nevím, kdo zvedl meč, aby zničil onen Gordický uzel, s jehož rozpletením jsem si marně lámala hlavu, ale vím, že u toho byly brambory a malá dřevěná vidlička. Snad aspoň ony spatřily to něco, co mi v tu chvíli pošeptalo do ucha: "Tohle je konec a ty to víš."
Pak se nedaleko nás objevila Bludička. Už potřetí za jediný den. Ačkoliv jsem věděla, že ji chci jít pozdravit, váhala jsem celou věčnost, než jsem k tomu sebrala odvahu.
"To mám jako odejít, aby ses odhodlala?" zasmál se pan Optimista. Jeho smích mě přiměl uprostřed mé hlavy panikařit a mlčky křičet: "Co já jen bez něj budu dělat?" Právě jeho dobrá nálada mi přeci hodila záchranný kruh, když jsem tonula ve slaných vodách šílenství. Jak jsem jen na to mohla zapomenout?
"Nesuď mě prosím příliš přísně," řekla jsem Bludičce o pár minut později. Doteď nevím přesně, co jsem tím myslela. Byla jsem si jistá, že jsem nalezla to jediné správné - a spravedlivé - řešení. Alespoň v situaci, v níž jsem se nacházela. Možná však tahle věta znamenala něco jiného, než by se mohlo zdát. Nebylo to "nesuď mě za to, že brzy ublížím někomu, koho mám ráda", ale "nesuď mě za to, že jsem se víc nesnažila, aby to tak nedopadlo". V takovém případě to byl spíš vzkaz pro mě.
Nesuď se tak přísně za to, že to nebylo hezké, přestože mohlo.
Někde ve výšce nade mnou se hýbe nebe. Mužský hlas vypráví příběh sondy, která se vrátila. Která se vypravila daleko od domova jenom proto, aby se srazila s kusem vesmírné skály - a aby se pak s novými poznatky mohla doploužit tam, odkud přišla.
Snad byl pan Optimista takovou mojí Itokawou. Místem, kam jsem musela doputovat a kde bylo nutné trochu se omlátit, abych byla schopná nabrat vzorky z jiného světa, než je ten můj. A abych se poté mohla vrátit k Zemi, kde mé objevy budou k užitku.
Ale co, nebo kdo je mou Zemí? Kde teď vlastně jsem? A mám i já možnost navrátit se tam, odkud jsem přišla?
Strop obřího ledového iglú zčerná a následně rozkvete tisíci malých i větších světýlek.
"Jsme ve vesmíru. Tady hvězdy neblikají."
Ta věta mi nažene slzy do očí - připomene mi děravé schody, neobyčejnou střechu a hvězdy svítící ze Žižkovské věže.
Připomene mi i to, že by si člověk neměl příliš snadno nechat zničit svou pravdu.
A připomene mi také, jak to všechno bylo.
Třeba ten den, kdy pražskými ostrovy zněla hudba. Poslouchali jsme chřestění tamburín izraelské kapely a pan Optimista se nudil. Hypnotizovala jsem jeho brambory se sýrem místo toho, abych se dívala na něj. A přesně v ten okamžik jsem si uvědomila, že je to naposledy, co jsme někde takto spolu. Až do té chvíle se mi zdálo, že se ještě rozhoduji, jak se vzniklou situací naložím - ale najednou jsem zjistila, že už je rozhodnuto. Nevím, kdo zvedl meč, aby zničil onen Gordický uzel, s jehož rozpletením jsem si marně lámala hlavu, ale vím, že u toho byly brambory a malá dřevěná vidlička. Snad aspoň ony spatřily to něco, co mi v tu chvíli pošeptalo do ucha: "Tohle je konec a ty to víš."
Pak se nedaleko nás objevila Bludička. Už potřetí za jediný den. Ačkoliv jsem věděla, že ji chci jít pozdravit, váhala jsem celou věčnost, než jsem k tomu sebrala odvahu.
"To mám jako odejít, aby ses odhodlala?" zasmál se pan Optimista. Jeho smích mě přiměl uprostřed mé hlavy panikařit a mlčky křičet: "Co já jen bez něj budu dělat?" Právě jeho dobrá nálada mi přeci hodila záchranný kruh, když jsem tonula ve slaných vodách šílenství. Jak jsem jen na to mohla zapomenout?
"Nesuď mě prosím příliš přísně," řekla jsem Bludičce o pár minut později. Doteď nevím přesně, co jsem tím myslela. Byla jsem si jistá, že jsem nalezla to jediné správné - a spravedlivé - řešení. Alespoň v situaci, v níž jsem se nacházela. Možná však tahle věta znamenala něco jiného, než by se mohlo zdát. Nebylo to "nesuď mě za to, že brzy ublížím někomu, koho mám ráda", ale "nesuď mě za to, že jsem se víc nesnažila, aby to tak nedopadlo". V takovém případě to byl spíš vzkaz pro mě.
Nesuď se tak přísně za to, že to nebylo hezké, přestože mohlo.
Někde ve výšce nade mnou se hýbe nebe. Mužský hlas vypráví příběh sondy, která se vrátila. Která se vypravila daleko od domova jenom proto, aby se srazila s kusem vesmírné skály - a aby se pak s novými poznatky mohla doploužit tam, odkud přišla.
Snad byl pan Optimista takovou mojí Itokawou. Místem, kam jsem musela doputovat a kde bylo nutné trochu se omlátit, abych byla schopná nabrat vzorky z jiného světa, než je ten můj. A abych se poté mohla vrátit k Zemi, kde mé objevy budou k užitku.
Ale co, nebo kdo je mou Zemí? Kde teď vlastně jsem? A mám i já možnost navrátit se tam, odkud jsem přišla?
sobota 11. července 2015
sobota 20. června 2015
Horečka dengue
Měla
bych si konečně jednou provždy zapamatovat, že United Islands pro mě byly a
budou symbolem prohry. Abych už nikdy nezkoušela ověřovat, jestli tomu tak
skutečně je.
„Já na to Zrní nemůžu jít. Nezlob se.“
„Nevadí. Uvidíme se potom.“
Nakonec přeci jenom podléhám pokušení a na koncert jdu. Sama.
„Úzko, úzko, musí být úzko, aby mohl vzniknout svět,“ zní do daleka, když přicházím. Beru to jako vzkaz.
Usmívám se na dívku, kterou mylně považuji za Bludičku.
Pak ale zaslechnu první tóny Dvou a to se mi do očí nahrnou slzy. Utíkám Kinského zahradou, seč mi nohy stačí. Kdyby to nebylo podivné, asi bych si zacpala uši.
„Kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu ne.“
„Tak jestli přijde i tvůj kamarád, nebude přeci vadit, když pojedu domů,“ snažím se o pár minut později přesvědčit pana Optimistu. „Jenom bych vám překážela. A zítra půjdeme spolu, co ty na to?“
Nevadilo by mi poslouchat další kapely, protože ty už nejsou zatíženy žádnými vzpomínkami. Jenomže mě děsí představa setkání se zlotřilým Jeníkem. Vím, že z něčeho takového kouká neskutečný průšvih.
Nakonec zůstávám, což je zavrženíhodné. Zvlášť když uvážíme, jakou motivaci pro něco takového mám.
Už po prvních minutách si uvědomuji, jak strašlivá to byla chyba. Když se poprvé podívám Jeníkovi do očí. Když mi gratuluje ke složení státnic. Když pivem připíjí na to, aby mi dobře dopadly přijímačky.
S panem Optimistou tvoří naprosto smrtící kombinaci. Neustále si mě dobírají a já se nemám sílu bránit. Protože se právě v duchu bráním něčemu, co ve mně nebezpečně rychle roste. Mlátím mozkové příšery, jak to jen jde, a snažím se, aby nikdo nezaslechl jejich ryk. Zmatek skrývám pod masku „mně je to všechno jedno“ a usilovně přemýšlím, jak se z té šlamastyky dostat.
Několikrát prohlásím: „Tak já už půjdu,“ ale nikdy svá slova nedodržím.
Po čase už se ani nesnažím nedívat se.
Když se loučíme, podává mi zlotřilý Jeník červený reklamní klobouk. Bezmyšlenkovitě si ho nasadím.
„Aspoň nebudu tak černá.“
„Teď už budeš červená. Červená Karkulka.“
„Ale já nemám košíček. Já bych chtěla košíček!“ Teatrálně zavzlykám a dupnu nožkou.
Teprve, když mi hlavou proběhne myšlenka: „Aspoň od něj budu mít něco na památku,“ si plně uvědomím, co to zase vyvádím.
Podávám klobouk původnímu majiteli. „Nemůžu si ho nechat. Nevím, co bych s ním dělala.“
„Já ale zase nejsem Červená Karkulka.“
Je pro mě najednou hrozně těžké vzdát se ho. Na chvíli klobouk držíme oba. Pak ho konečně pouštím.
To je to další, co bych si měla uvědomit. Že některé věci jsou prostě zapovězené, byť po nich člověk jakkoliv touží.
Pro mě je v tuto chvíli takovou věcí červený klobouk.
A zlotřilý Jeník.
„Já na to Zrní nemůžu jít. Nezlob se.“
„Nevadí. Uvidíme se potom.“
Nakonec přeci jenom podléhám pokušení a na koncert jdu. Sama.
„Úzko, úzko, musí být úzko, aby mohl vzniknout svět,“ zní do daleka, když přicházím. Beru to jako vzkaz.
Usmívám se na dívku, kterou mylně považuji za Bludičku.
Pak ale zaslechnu první tóny Dvou a to se mi do očí nahrnou slzy. Utíkám Kinského zahradou, seč mi nohy stačí. Kdyby to nebylo podivné, asi bych si zacpala uši.
„Kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu ne.“
„Tak jestli přijde i tvůj kamarád, nebude přeci vadit, když pojedu domů,“ snažím se o pár minut později přesvědčit pana Optimistu. „Jenom bych vám překážela. A zítra půjdeme spolu, co ty na to?“
Nevadilo by mi poslouchat další kapely, protože ty už nejsou zatíženy žádnými vzpomínkami. Jenomže mě děsí představa setkání se zlotřilým Jeníkem. Vím, že z něčeho takového kouká neskutečný průšvih.
Nakonec zůstávám, což je zavrženíhodné. Zvlášť když uvážíme, jakou motivaci pro něco takového mám.
Už po prvních minutách si uvědomuji, jak strašlivá to byla chyba. Když se poprvé podívám Jeníkovi do očí. Když mi gratuluje ke složení státnic. Když pivem připíjí na to, aby mi dobře dopadly přijímačky.
S panem Optimistou tvoří naprosto smrtící kombinaci. Neustále si mě dobírají a já se nemám sílu bránit. Protože se právě v duchu bráním něčemu, co ve mně nebezpečně rychle roste. Mlátím mozkové příšery, jak to jen jde, a snažím se, aby nikdo nezaslechl jejich ryk. Zmatek skrývám pod masku „mně je to všechno jedno“ a usilovně přemýšlím, jak se z té šlamastyky dostat.
Několikrát prohlásím: „Tak já už půjdu,“ ale nikdy svá slova nedodržím.
Po čase už se ani nesnažím nedívat se.
Když se loučíme, podává mi zlotřilý Jeník červený reklamní klobouk. Bezmyšlenkovitě si ho nasadím.
„Aspoň nebudu tak černá.“
„Teď už budeš červená. Červená Karkulka.“
„Ale já nemám košíček. Já bych chtěla košíček!“ Teatrálně zavzlykám a dupnu nožkou.
Teprve, když mi hlavou proběhne myšlenka: „Aspoň od něj budu mít něco na památku,“ si plně uvědomím, co to zase vyvádím.
Podávám klobouk původnímu majiteli. „Nemůžu si ho nechat. Nevím, co bych s ním dělala.“
„Já ale zase nejsem Červená Karkulka.“
Je pro mě najednou hrozně těžké vzdát se ho. Na chvíli klobouk držíme oba. Pak ho konečně pouštím.
To je to další, co bych si měla uvědomit. Že některé věci jsou prostě zapovězené, byť po nich člověk jakkoliv touží.
Pro mě je v tuto chvíli takovou věcí červený klobouk.
A zlotřilý Jeník.
pátek 19. června 2015
"Je svátek hudby a místo abych tančil..."
Svět je nespravedlivý. Udělala jsem státnice. Já, která jsem
se na učení téměř vykašlala.
Dali mi jedničku. A to jenom proto, aby mi nezmařili šanci na červený diplom.
Protože to, co jsem jim tam předvedla, by stačilo stěží na dvojku. A to jenom v případě,
že zohledníme to, že se ptali i na věci, které se v nenacházely v okruhu,
z něhož jsem zkoušku skládala.
Svět je nespravedlivý. A já jsem znechucená. Ze sebe, že jsem se nedokázala naučit na opravdovou jedničku. A z komise, že byla tak moc ovlivnitelná.
Docílili tím akorát toho, že ze složené státnice nemám ani trochu radost. Beru to jako jednu z mnoha nepříjemných povinností, kterých se mi podařilo zbavit. A místo slavení se zabývám těmi dalšími, co se na mě valí. Přijímačkami. A tím, že bych měla nějak vyřešit tu záležitost s panem Optimistou.
Sama sebe jsem obelstila představou, že po státnicích nám spolu bude krásně. Že budu chtít trávit veškerý svůj čas s ním, když jsme museli kontakt tolik omezovat kvůli učení. Jenomže jediným výsledkem toho všeho bylo poznání, že mi nechybí. Že i když jsme se naposledy viděli o muzejní noci – tedy spíše o muzejním ránu, kdy jsem bez snídaně prchla z jeho bytu a jemu to bylo jedno – nedělalo by mi problém vydržet bez něj další týden, dva. Že s ním nechci jít večer na koncert – a ze všeho nejmíň právě na Zrní.
„Řekla bys mi prosím jméno nějakého tvého oblíbeného básníka, co toho hodně napsal?“ Srdce mi poskočí, že by se třeba rád literárně dovzdělal, ale on ho další větou přišpendlí k desce mého psacího stolu. „Chtěl bych na jejich textech vyzkoušet něco do školy.“
„Nevím, kdo toho hodně napsal. Možná Nezval. Halas. Holan. Nebo Hrubín.“
„Hrubý?“
„Ne. Hrubín.“
„Hm, to jsem nikdy neslyšel.“
Naše světy jsou naprosto neslučitelné. I kdybych se stokrát snažila. A já se vlastně už ani snažit nechci.
Chci jediné – spát.
Sama.
Svět je nespravedlivý. A já jsem znechucená. Ze sebe, že jsem se nedokázala naučit na opravdovou jedničku. A z komise, že byla tak moc ovlivnitelná.
Docílili tím akorát toho, že ze složené státnice nemám ani trochu radost. Beru to jako jednu z mnoha nepříjemných povinností, kterých se mi podařilo zbavit. A místo slavení se zabývám těmi dalšími, co se na mě valí. Přijímačkami. A tím, že bych měla nějak vyřešit tu záležitost s panem Optimistou.
Sama sebe jsem obelstila představou, že po státnicích nám spolu bude krásně. Že budu chtít trávit veškerý svůj čas s ním, když jsme museli kontakt tolik omezovat kvůli učení. Jenomže jediným výsledkem toho všeho bylo poznání, že mi nechybí. Že i když jsme se naposledy viděli o muzejní noci – tedy spíše o muzejním ránu, kdy jsem bez snídaně prchla z jeho bytu a jemu to bylo jedno – nedělalo by mi problém vydržet bez něj další týden, dva. Že s ním nechci jít večer na koncert – a ze všeho nejmíň právě na Zrní.
„Řekla bys mi prosím jméno nějakého tvého oblíbeného básníka, co toho hodně napsal?“ Srdce mi poskočí, že by se třeba rád literárně dovzdělal, ale on ho další větou přišpendlí k desce mého psacího stolu. „Chtěl bych na jejich textech vyzkoušet něco do školy.“
„Nevím, kdo toho hodně napsal. Možná Nezval. Halas. Holan. Nebo Hrubín.“
„Hrubý?“
„Ne. Hrubín.“
„Hm, to jsem nikdy neslyšel.“
Naše světy jsou naprosto neslučitelné. I kdybych se stokrát snažila. A já se vlastně už ani snažit nechci.
Chci jediné – spát.
Sama.
úterý 9. června 2015
Kyselina permravenčí
Je sedm hodin ráno, za okny šedivo a já si jako blázen
oblékám modré květované šaty. Letní šaty do deseti stupňů. Abych přehlušila myšlenky,
kvílím se zpěvákem z Air Traffic „It's
you that I need, it's you that I need. It's you and I'm sure it's always been.“
Snažím se příliš nehloubat nad textem – dobře vím, že by mě znovu shodil do
vod šílenství, poté, co se mi podařilo zachytit se záchranného kruhu. Tak vypadá má jediná ranní příprava na
obhajobu bakalářské práce.
Strašně bych si přála, abych byla alespoň trochu nervózní. Aby mi na tom záleželo. Ale ať se snažím, jak se snažím, nevykřesám ze své duše ani jiskřičku zájmu. Je mi to všechno jedno. Tak strašně zoufale jedno.
Strašně bych si přála, abych byla alespoň trochu nervózní. Aby mi na tom záleželo. Ale ať se snažím, jak se snažím, nevykřesám ze své duše ani jiskřičku zájmu. Je mi to všechno jedno. Tak strašně zoufale jedno.
Po další z nocí skrz naskrz nasáklých slzami mé tělo nejspíš nemá na adekvátní
reakce sílu. Žádný třes, žádné kamení v žaludku. Jenom dvě hromádky soli
na polštáři a jedna hromádka neštěstí ve mně.
První se o mé úspěšné obhajobě dozvídá pan Optimista. Ne proto,
že bych měla radost a musela se o ni podělit. Ne snad proto, že bych s ním chtěla
mluvit. Ale proto, že se mi zdá, že to tak má být. A proto, že vím, že nám to
oběma bude úplně stejně ukradené. (Aspoň jeden jediný pocit máme společný.
Vlastně jsou dokonce dva – zapomněla jsem započítat pocit „náš vztah nemá smysl“.)
„Vidíš, říkal jsem ti to.“
Strašně ráda bych mu řekla, že bez něj bych bakalářku ani neodevzdala. Měl by vědět, jak moc mi pomohl. Ale to je jen další z řady věcí, na kterých už v tuto chvíli nezáleží.
„No jo, tak se měj.“
Zajímalo by mě, jestli lze za osm dnů nacpat do mozkovny veškeré učivo ke státnicím. Čistě teoreticky, kdyby se člověk učil. Protože já se učit nebudu. Budu brečet a brečet, dokud neupadnu do kómatu.
Možná jsem z obhajoby neměla dostat za jedna. Třeba by mě to probudilo z letargie. Třeba bych ještě bojovala. Ale spíš ne. Předem prohraných bitev se totiž nikdy neúčastním.
A tohle prohra je. Ve všech ohledech.
„Vidíš, říkal jsem ti to.“
Strašně ráda bych mu řekla, že bez něj bych bakalářku ani neodevzdala. Měl by vědět, jak moc mi pomohl. Ale to je jen další z řady věcí, na kterých už v tuto chvíli nezáleží.
„No jo, tak se měj.“
Zajímalo by mě, jestli lze za osm dnů nacpat do mozkovny veškeré učivo ke státnicím. Čistě teoreticky, kdyby se člověk učil. Protože já se učit nebudu. Budu brečet a brečet, dokud neupadnu do kómatu.
Možná jsem z obhajoby neměla dostat za jedna. Třeba by mě to probudilo z letargie. Třeba bych ještě bojovala. Ale spíš ne. Předem prohraných bitev se totiž nikdy neúčastním.
A tohle prohra je. Ve všech ohledech.
pondělí 1. června 2015
Chemolitotrofní škeble
A/N: Sledujte v přímém přenosu nástup šílenství. Nezmeškejte tuto jedinečnou příležitost!
(Bude opět průběžně aktualizováno.)
Pondělí
Své city odlévám
do předem připravených forem
To aby mi nekazily
zajímavý článek
Mám zasádrované plíce
Možná proto
se nemohu nadechnout
Či je to snad dlaha
na zlomené srdce?
Úterý
Snad jsi jen prohrál
svá ostrovní území
v boji s CpG-methyltransferasou
Zazdíváš se tichem
A já mám strach
že jsou umlčeny
i naše esenciální geny
Středa
Hroutím se před skříní s oblečením
Už chápu
proč některé dívky po rozchodu
obměňují svůj šatník
"Pokud vaše svršky
vzbuzují nežádoucí reakce,
je na čase je zlikvidovat
a pořídit si nové."
Tuto strategii doporučuje
10 z 10 afrických Trypanosom
Čtvrtek
Molekula DNA se podobá
neuvařené špagetě
WC párování je vždy
v B konformaci
a v gelu se odehrává
plazení bez napínání
či plazení s napínáním
Ještě to bude napínavé
Pátek
Oponent mi vytkl
že se snažím
být spíš spisovatelem než vědcem
Vlastně se cítím
polichocena
Sobota
Pálí mě oči
od slz
Když se říká: "Neodcházej!"
bývá už zpravidla
pozdě
Neděle
"Karamel je cukr
co se už neuzdraví."
To bude jediná má znalost
o metabolismu sacharidů
Jak se mám učit o sladkých látkách
když je mi slano až běda?
(Bude opět průběžně aktualizováno.)
Pondělí
Své city odlévám
do předem připravených forem
To aby mi nekazily
zajímavý článek
Mám zasádrované plíce
Možná proto
se nemohu nadechnout
Či je to snad dlaha
na zlomené srdce?
Úterý
Snad jsi jen prohrál
svá ostrovní území
v boji s CpG-methyltransferasou
Zazdíváš se tichem
A já mám strach
že jsou umlčeny
i naše esenciální geny
Středa
Hroutím se před skříní s oblečením
Už chápu
proč některé dívky po rozchodu
obměňují svůj šatník
"Pokud vaše svršky
vzbuzují nežádoucí reakce,
je na čase je zlikvidovat
a pořídit si nové."
Tuto strategii doporučuje
10 z 10 afrických Trypanosom
Čtvrtek
Molekula DNA se podobá
neuvařené špagetě
WC párování je vždy
v B konformaci
a v gelu se odehrává
plazení bez napínání
či plazení s napínáním
Ještě to bude napínavé
Pátek
Oponent mi vytkl
že se snažím
být spíš spisovatelem než vědcem
Vlastně se cítím
polichocena
Sobota
Pálí mě oči
od slz
Když se říká: "Neodcházej!"
bývá už zpravidla
pozdě
Neděle
"Karamel je cukr
co se už neuzdraví."
To bude jediná má znalost
o metabolismu sacharidů
Jak se mám učit o sladkých látkách
když je mi slano až běda?
středa 27. května 2015
Point of no return
A/N: Online reportáž z bojiště, bude průběžně aktualizováno.
Přiložené foto nejen dokumentuje utrpení předstátnicové, ale taktéž vypovídá mnoho o mém vztahu.

Pondělí
V noci skládám státnice
z oboru Botanika a literatura
Musela bych přečíst
jenom tři knihy
Úterý
Tučňáci věší
ryby na tabuli
a já si splétám lano
z cytoskeletu
Intermediární filamenta
jsou prý mimořádně pevná
Kolik toho unesou?
Středa
Citranž, lemonquat a lemandarin
Citremon, limquat a citrumelo
Brzy se začnu
tvářit kysele
Čtvrtek
U kávy
poslouchám hudbu od žida
(Kofein
je derivátem purinové báze)
Nejsou snad
heterocykly něčím,
co se v životě opakuje
stále dokola
a pokaždé trochu jinak?
Pátek
Přiložené foto nejen dokumentuje utrpení předstátnicové, ale taktéž vypovídá mnoho o mém vztahu.
Pondělí
V noci skládám státnice
z oboru Botanika a literatura
Musela bych přečíst
jenom tři knihy
Úterý
Tučňáci věší
ryby na tabuli
a já si splétám lano
z cytoskeletu
Intermediární filamenta
jsou prý mimořádně pevná
Kolik toho unesou?
Středa
Citranž, lemonquat a lemandarin
Citremon, limquat a citrumelo
Brzy se začnu
tvářit kysele
Čtvrtek
U kávy
poslouchám hudbu od žida
(Kofein
je derivátem purinové báze)
Nejsou snad
heterocykly něčím,
co se v životě opakuje
stále dokola
a pokaždé trochu jinak?
Pátek
Pyruvát: "Aladin je jednička - čistí servis three-nitrátem glycerolu."
Oxoglutarát: "Dvě glukosy galantnímu argonautovi z historie, prosím!"
Oxoisovalerát: "Třetí leukocyt se isoluje na valníku."
Oxalacetát: "Čtyři sparťani v chřestu…"
Oxoadipát: "Trp, lysko, máš za pět!"
NIH: "Šest tyrkysových fenek…"
SAM: "Metanol má poslední slovo."
Tak jste se mi vrátily, mé věrné kamarádky
Asi se odstěhuji k chobotnici
s vámi
Když můj milý opovrhuje
podmořským životem
("Co jsi mi to poslala za hrůzu?")
Sobota
Voníš po omítce
a z uší se Ti sype modrý sníh
Když usínáš
cukají Ti prsty
Když spíš
vyznávám Ti své city
Aby Tvé mlčení
Tak jste se mi vrátily, mé věrné kamarádky
Asi se odstěhuji k chobotnici
s vámi
Když můj milý opovrhuje
podmořským životem
("Co jsi mi to poslala za hrůzu?")
Sobota
Voníš po omítce
a z uší se Ti sype modrý sníh
Když usínáš
cukají Ti prsty
Když spíš
vyznávám Ti své city
Aby Tvé mlčení
nemluvilo
Neděle
Přímá repetice typu Jelen-Jelen
mi vždycky spolehlivě zvedne náladu
Možná proto, že molekulární biologie
mě do této repetice
pokaždé ochotně zařadí
"A nenasypal jsi mi do té snídaně něco, že máme takhle oddělené porce?"
"To víš, že jo. Kokain."
"Tos měl říci hned, že to jsou banány z Lidlu."
Neděle
Přímá repetice typu Jelen-Jelen
mi vždycky spolehlivě zvedne náladu
Možná proto, že molekulární biologie
mě do této repetice
pokaždé ochotně zařadí
"A nenasypal jsi mi do té snídaně něco, že máme takhle oddělené porce?"
"To víš, že jo. Kokain."
"Tos měl říci hned, že to jsou banány z Lidlu."
pondělí 25. května 2015
Fushi tarazu
Na mřížích na Nuselském mostě se sem tam objevují maličké
zámky. Není to tak absurdní, jak se na první pohled zdá. Jedině láska nás přeci drží
dostatečně pevně, když stojíme na okraji propasti.
O víkendu jsem místo pilného studia vývojové biologie pobíhala strašidelnými internetovými lesy ve snaze najít Jeníčka, kterého jsem spatřila z vysokého stromu. Jeníček však po sobě pečlivě uklízí všechny perníkové drobečky, aby ho nebylo možno vystopovat. A to nevěstí nic dobrého, stejně jako fakt, že se z těchto lesů pokouší udělat smrkovou monokulturu.
Tisíckrát jsem zabloudila a zase se vrátila na začátek. Jediné, co jsem vyzískala, byla informace, že tudy cesta nevede. Ale o správném směru jsem se nedozvěděla zcela nic.
Nakonec jsem se posadila na pařez, abych nechala své unavené nohy trochu odpočinout. Přemýšlela jsem, jak moc by musel být takový Jeníček úžasný, abych dobrovolně pustila ruku pana Optimisty, který mě provází na mé cestě lesy opravdovými, nikoliv imaginárními. Odpověď byla tak jednoznačná, jak jednoznačná řešení mi dává můj milý na některé z mých neřešitelných problémů.
U Vyšehradu vzduch rezonoval quickstepem a noční Praha šeptala cosi o naději. Darovala jsem panu Optimistovi malou žlutou gumovou kachničku. Za odměnu jsem dostala nejdelší polibek svého života.
Po nábřeží jsme kousek běželi, snad proto, abychom spatřili barevná světýlka nad řekou, nebo možná jen z čisté radosti. Chtěla jsem mu říct, jak ho mám ráda, ale samotnou mě to tolik překvapilo, že jsem raději mlčela.
Pan Optimista se do mého života vloudil jaksi nedopatřením. Nechtěla jsem se seznámit, chtěla jsem jen přežít. Nejsem s ním vyloženě šťastná, ale nešťastná také ne. Vzhledem k výchozímu stavu je to vlastně neskutečný zázrak.
Nádherných a jedinečných okamžiků je zatím poskrovnu, pomalu však přibývají. Možná bych si měla zase začít vést deník, abych nikdy nezapomněla, jak krásné to bylo, když jsme se u hokejového zápasu Česko-Švédsko krmili zmrzlinou, hummusem a sýrovými tyčinkami. Když jsme mluvili o svém největším strachu a já poprvé cítila, že je mi blízko. Když jsme vedli sakurovou bitvu a já se ze samého štěstí nemohla přestat smát, takže jsem brzy měla pusu plnou růžových lístečků. Když jsme v tu samou chvíli poslouchali tu samou hudbu. Když mi připravoval snídani a zakázal mi, abych mu pomohla, protože usoudil, že jsem příliš unavená. Když mi v hlavě zněly melodie od harfenistky a po obloze se pomaličku posouval Velký vůz. Když mi přivezl perníkové srdce z toho města, kam občas někoho pošleme, když nechceme být až zas tak neslušní. Když jsme se pokoušeli tančit waltz na dětském hřišti. Když jsme spolu jedli sushi, on mě krmil hůlkami, já se neustále chichotala a nebylo to jen proto, že jsem ten den příliš pobývala na slunci. Nebo když jsem mu odmítla dát adresu svého blogu, protože jsem věděla, že toho o něm ještě hodně napíšu.
Možná by už bylo na čase přestat našemu vztahu házet klacky a smrkové větve pod nohy.
Jenomže mám strašný strach, že na takové zjištění je pozdě. Že už je náš vztah nenávratně poškozen.
Jestli jsem si zapamatovala něco z vývojové biologie, pak je to to, že chyby v rané fázi vývoje většinou nelze napravit, protože zničí veškerou životaschopnost toho, co vzniká.
Bylo by mi strašně líto, kdyby odešel.
Ale je něco takového dostačující proto, aby se všechno od základu změnilo?
„Uvidíme se zase někdy?“
„To víš, že jo.“ Zasměje se. Jako by ani nemohl uvěřit, že bych snad mohla čekat jinou odpověď. „Co je to vůbec za otázky?“
O víkendu jsem místo pilného studia vývojové biologie pobíhala strašidelnými internetovými lesy ve snaze najít Jeníčka, kterého jsem spatřila z vysokého stromu. Jeníček však po sobě pečlivě uklízí všechny perníkové drobečky, aby ho nebylo možno vystopovat. A to nevěstí nic dobrého, stejně jako fakt, že se z těchto lesů pokouší udělat smrkovou monokulturu.
Tisíckrát jsem zabloudila a zase se vrátila na začátek. Jediné, co jsem vyzískala, byla informace, že tudy cesta nevede. Ale o správném směru jsem se nedozvěděla zcela nic.
Nakonec jsem se posadila na pařez, abych nechala své unavené nohy trochu odpočinout. Přemýšlela jsem, jak moc by musel být takový Jeníček úžasný, abych dobrovolně pustila ruku pana Optimisty, který mě provází na mé cestě lesy opravdovými, nikoliv imaginárními. Odpověď byla tak jednoznačná, jak jednoznačná řešení mi dává můj milý na některé z mých neřešitelných problémů.
U Vyšehradu vzduch rezonoval quickstepem a noční Praha šeptala cosi o naději. Darovala jsem panu Optimistovi malou žlutou gumovou kachničku. Za odměnu jsem dostala nejdelší polibek svého života.
Po nábřeží jsme kousek běželi, snad proto, abychom spatřili barevná světýlka nad řekou, nebo možná jen z čisté radosti. Chtěla jsem mu říct, jak ho mám ráda, ale samotnou mě to tolik překvapilo, že jsem raději mlčela.
Pan Optimista se do mého života vloudil jaksi nedopatřením. Nechtěla jsem se seznámit, chtěla jsem jen přežít. Nejsem s ním vyloženě šťastná, ale nešťastná také ne. Vzhledem k výchozímu stavu je to vlastně neskutečný zázrak.
Nádherných a jedinečných okamžiků je zatím poskrovnu, pomalu však přibývají. Možná bych si měla zase začít vést deník, abych nikdy nezapomněla, jak krásné to bylo, když jsme se u hokejového zápasu Česko-Švédsko krmili zmrzlinou, hummusem a sýrovými tyčinkami. Když jsme mluvili o svém největším strachu a já poprvé cítila, že je mi blízko. Když jsme vedli sakurovou bitvu a já se ze samého štěstí nemohla přestat smát, takže jsem brzy měla pusu plnou růžových lístečků. Když jsme v tu samou chvíli poslouchali tu samou hudbu. Když mi připravoval snídani a zakázal mi, abych mu pomohla, protože usoudil, že jsem příliš unavená. Když mi v hlavě zněly melodie od harfenistky a po obloze se pomaličku posouval Velký vůz. Když mi přivezl perníkové srdce z toho města, kam občas někoho pošleme, když nechceme být až zas tak neslušní. Když jsme se pokoušeli tančit waltz na dětském hřišti. Když jsme spolu jedli sushi, on mě krmil hůlkami, já se neustále chichotala a nebylo to jen proto, že jsem ten den příliš pobývala na slunci. Nebo když jsem mu odmítla dát adresu svého blogu, protože jsem věděla, že toho o něm ještě hodně napíšu.
Možná by už bylo na čase přestat našemu vztahu házet klacky a smrkové větve pod nohy.
Jenomže mám strašný strach, že na takové zjištění je pozdě. Že už je náš vztah nenávratně poškozen.
Jestli jsem si zapamatovala něco z vývojové biologie, pak je to to, že chyby v rané fázi vývoje většinou nelze napravit, protože zničí veškerou životaschopnost toho, co vzniká.
Bylo by mi strašně líto, kdyby odešel.
Ale je něco takového dostačující proto, aby se všechno od základu změnilo?
„Uvidíme se zase někdy?“
„To víš, že jo.“ Zasměje se. Jako by ani nemohl uvěřit, že bych snad mohla čekat jinou odpověď. „Co je to vůbec za otázky?“
čtvrtek 21. května 2015
Tutázy a exouázy
Začínám to vzdávat. Závratnou rychlostí mi ubývají síly, i
přesto, že od startu jsem uběhla teprve několik metrů. Čeká mě maraton a já mám
pochybnosti, jestli dokážu udělat byť jen jediný krok.
„Bojuj!“ ječím na sebe, skoro hystericky, tak jako hokejoví fanoušci skandovali:
„Hoši, bojovat!“, ačkoliv jim všem do jednoho bylo jasné, že to nepomůže.
Že nezískáme zlato, stříbro a dokonce ani bronz.
Že je konec.
Že situaci nezachrání ani Jarda Jágr.
Občas mě udivuje, jak jsem mohla narazit na člověka, který je ještě svědomitější než já. Který mi na otázku: „Mohu za tebou večer přijet?“ odpoví: „Vydrž po státnicích.“ Který se mi snaží vsugerovat, že to, že se mi po něm stýská, je problém, s nímž si musím poradit sama. Který nikdy neřekne: „Prosím, zůstaň, aspoň chvíli,“ bez ohledu na to, kolik toho ten den ještě musí přečíst. A který, když se zeptám, jestli mu mohu během noci zavolat v případě, že budu víc než hodinu brečet, prohlásí: „To bych si pak musel na noc vypínat mobil, vždyť bych se druhý den nic nenaučil.“
Máme nastavený přísný režim. Dvě až tři hodiny jednou za dva až tři dny. Víc ne. Ve výjimečných případech je povolen patnáctiminutový telefonát na dobrou noc.
Na rozdíl od tebe ještě nevím, jaké je to jít ke státnicím a co je potřeba udělat pro to, aby je člověk úspěšně složil. Možná ti v červnu ještě budu děkovat, žes mě hlídal, abych neztrácela cenný čas.
Ale teď si prostě jenom strašně přeju, abys byl blíž.
Abys chtěl být blíž.
Že nezískáme zlato, stříbro a dokonce ani bronz.
Že je konec.
Že situaci nezachrání ani Jarda Jágr.
Občas mě udivuje, jak jsem mohla narazit na člověka, který je ještě svědomitější než já. Který mi na otázku: „Mohu za tebou večer přijet?“ odpoví: „Vydrž po státnicích.“ Který se mi snaží vsugerovat, že to, že se mi po něm stýská, je problém, s nímž si musím poradit sama. Který nikdy neřekne: „Prosím, zůstaň, aspoň chvíli,“ bez ohledu na to, kolik toho ten den ještě musí přečíst. A který, když se zeptám, jestli mu mohu během noci zavolat v případě, že budu víc než hodinu brečet, prohlásí: „To bych si pak musel na noc vypínat mobil, vždyť bych se druhý den nic nenaučil.“
Máme nastavený přísný režim. Dvě až tři hodiny jednou za dva až tři dny. Víc ne. Ve výjimečných případech je povolen patnáctiminutový telefonát na dobrou noc.
Na rozdíl od tebe ještě nevím, jaké je to jít ke státnicím a co je potřeba udělat pro to, aby je člověk úspěšně složil. Možná ti v červnu ještě budu děkovat, žes mě hlídal, abych neztrácela cenný čas.
Ale teď si prostě jenom strašně přeju, abys byl blíž.
Abys chtěl být blíž.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)