Horečka dengue

Měla bych si konečně jednou provždy zapamatovat, že United Islands pro mě byly a budou symbolem prohry. Abych už nikdy nezkoušela ověřovat, jestli tomu tak skutečně je.
„Já na to Zrní nemůžu jít. Nezlob se.“
„Nevadí. Uvidíme se potom.“
Nakonec přeci jenom podléhám pokušení a na koncert jdu. Sama.
„Úzko, úzko, musí být úzko, aby mohl vzniknout svět,“ zní do daleka, když přicházím. Beru to jako vzkaz.
Usmívám se na dívku, kterou mylně považuji za Bludičku.
Pak ale zaslechnu první tóny Dvou a to se mi do očí nahrnou slzy. Utíkám Kinského zahradou, seč mi nohy stačí. Kdyby to nebylo podivné, asi bych si zacpala uši.

„Kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu ne.“

„Tak jestli přijde i tvůj kamarád, nebude přeci vadit, když pojedu domů,“ snažím se o pár minut později přesvědčit pana Optimistu. „Jenom bych vám překážela. A zítra půjdeme spolu, co ty na to?“
Nevadilo by mi poslouchat další kapely, protože ty už nejsou zatíženy žádnými vzpomínkami. Jenomže mě děsí představa setkání se zlotřilým Jeníkem. Vím, že z něčeho takového kouká neskutečný průšvih.
Nakonec zůstávám, což je zavrženíhodné. Zvlášť když uvážíme, jakou motivaci pro něco takového mám.
Už po prvních minutách si uvědomuji, jak strašlivá to byla chyba. Když se poprvé podívám Jeníkovi do očí. Když mi gratuluje ke složení státnic. Když pivem připíjí na to, aby mi dobře dopadly přijímačky.
S panem Optimistou tvoří naprosto smrtící kombinaci. Neustále si mě dobírají a já se nemám sílu bránit. Protože se právě v duchu bráním něčemu, co ve mně nebezpečně rychle roste. Mlátím mozkové příšery, jak to jen jde, a snažím se, aby nikdo nezaslechl jejich ryk. Zmatek skrývám pod masku „mně je to všechno jedno“ a usilovně přemýšlím, jak se z té šlamastyky dostat.
Několikrát prohlásím: „Tak já už půjdu,“ ale nikdy svá slova nedodržím.
Po čase už se ani nesnažím nedívat se.

Když se loučíme, podává mi zlotřilý Jeník červený reklamní klobouk. Bezmyšlenkovitě si ho nasadím.
„Aspoň nebudu tak černá.“
„Teď už budeš červená. Červená Karkulka.“
„Ale já nemám košíček. Já bych chtěla košíček!“ Teatrálně zavzlykám a dupnu nožkou.
Teprve, když mi hlavou proběhne myšlenka: „Aspoň od něj budu mít něco na památku,“ si plně uvědomím, co to zase vyvádím.
Podávám klobouk původnímu majiteli. „Nemůžu si ho nechat. Nevím, co bych s ním dělala.“
„Já ale zase nejsem Červená Karkulka.“
Je pro mě najednou hrozně těžké vzdát se ho. Na chvíli klobouk držíme oba. Pak ho konečně pouštím.
To je to další, co bych si měla uvědomit. Že některé věci jsou prostě zapovězené, byť po nich člověk jakkoliv touží.
Pro mě je v tuto chvíli takovou věcí červený klobouk.
A zlotřilý Jeník.