úterý 9. června 2015

Kyselina permravenčí

Je sedm hodin ráno, za okny šedivo a já si jako blázen oblékám modré květované šaty. Letní šaty do deseti stupňů. Abych přehlušila myšlenky, kvílím se zpěvákem z Air Traffic „It's you that I need, it's you that I need. It's you and I'm sure it's always been.“ Snažím se příliš nehloubat nad textem – dobře vím, že by mě znovu shodil do vod šílenství, poté, co se mi podařilo zachytit se záchranného kruhu. Tak vypadá má jediná ranní příprava na obhajobu bakalářské práce.
Strašně bych si přála, abych byla alespoň trochu nervózní. Aby mi na tom záleželo. Ale ať se snažím, jak se snažím, nevykřesám ze své duše ani jiskřičku zájmu. Je mi to všechno jedno. Tak strašně zoufale jedno.
Po další z nocí skrz naskrz nasáklých slzami mé tělo nejspíš nemá na adekvátní reakce sílu. Žádný třes, žádné kamení v žaludku. Jenom dvě hromádky soli na polštáři a jedna hromádka neštěstí ve mně.

První se o mé úspěšné obhajobě dozvídá pan Optimista. Ne proto, že bych měla radost a musela se o ni podělit. Ne snad proto, že bych s ním chtěla mluvit. Ale proto, že se mi zdá, že to tak má být. A proto, že vím, že nám to oběma bude úplně stejně ukradené. (Aspoň jeden jediný pocit máme společný. Vlastně jsou dokonce dva – zapomněla jsem započítat pocit „náš vztah nemá smysl“.)
„Vidíš, říkal jsem ti to.“
Strašně ráda bych mu řekla, že bez něj bych bakalářku ani neodevzdala. Měl by vědět, jak moc mi pomohl. Ale to je jen další z řady věcí, na kterých už v tuto chvíli nezáleží.
„No jo, tak se měj.“

Zajímalo by mě, jestli lze za osm dnů nacpat do mozkovny veškeré učivo ke státnicím. Čistě teoreticky, kdyby se člověk učil. Protože já se učit nebudu. Budu brečet a brečet, dokud neupadnu do kómatu.
Možná jsem z obhajoby neměla dostat za jedna. Třeba by mě to probudilo z letargie. Třeba bych ještě bojovala. Ale spíš ne. Předem prohraných bitev se totiž nikdy neúčastním.
A tohle prohra je. Ve všech ohledech.

Žádné komentáře:

Okomentovat