čtvrtek 22. října 2015

I got a man who's always late

Je podzim.
Celé jaro jsem volala panu Optimistovi, kdykoliv se mi stýskalo po panu Kolemjdoucím.
Celé léto jsem volala panu Kolemjdoucímu, kdykoliv se mi stýskalo po panu Optimistovi.
A teď je podzim.
Podzim, kdy celé dny prší tak drobně, že je trapné chodit po městě s otevřeným deštníkem, ale zároveň tak silně, že jste brzy promočení na kost, pokud to neuděláte.

Je podzim a zdá se, že čas opsal velikou kružnici. Navenek to vypadá, že jsme se vrátili do výchozího bodu.
Jenomže něco se přeci jen změnilo. To něco působí podobně jako droboulinký skleněný střípek, na který omylem šlápnete bosou nohou. Nevznikne tak žádné zranění vypadající jako z hororu - ale přesto je tahle drobná ranka zodpovědná za to, že nějakou dobu pokulháváte. To něco na sebe bere podobu věty "tam dělají dobré kafe" o místě, kde jsem v životě nebyla, nebo podvědomého strachu přijít na návštěvu, pokud jsem se předem neohlásila.

Občas mi v hlavě znenadání zazní smích pana Optimisty. Občas zatoužím u Anděla vystoupit z tramvaje a vyběhnout na vršek, který se jmenuje po osobě, co chce dětem pěkně po americku ukrást Ježíška. Jenom abych zjistila, jak se má. Pak si uvědomím, že už tam nejspíš nebydlí. To proto, že miluje řád ještě víc než já. A když poslouchám Mydy Rabycad, přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdybych se ten večer byla rozhodla ignorovat červený klobouk.
Ale jsou to jenom myšlenky. Střepy se začínají pomalu ale jistě stávat součástí mojí kůže. Brzy už nebude poznat, kde končí sklo a začíná mé tělo. Od konce po začátek, od začátku do konce - všechno to budu já.
Pak si obuji botky, abychom konečně mohli jít na výlet.

A budu doufat, že čas přeci jen neběží v kruhu. Snad si pro tentokrát vybereme jinou odbočku.

1 komentář:

  1. Škoda že jsem na sebe v tomto životě nevzal podobu kočky. Nepetalakton bych nadužíval jak blázen.

    OdpovědětVymazat