Strop obřího ledového iglú zčerná a následně rozkvete tisíci malých i větších světýlek.
"Jsme ve vesmíru. Tady hvězdy neblikají."
Ta věta mi nažene slzy do očí - připomene mi děravé schody, neobyčejnou střechu a hvězdy svítící ze Žižkovské věže.
Připomene mi i to, že by si člověk neměl příliš snadno nechat zničit svou pravdu.
A připomene mi také, jak to všechno bylo.
Třeba ten den, kdy pražskými ostrovy zněla hudba. Poslouchali jsme chřestění tamburín izraelské kapely a pan Optimista se nudil. Hypnotizovala jsem jeho brambory se sýrem místo toho, abych se dívala na něj. A přesně v ten okamžik jsem si uvědomila, že je to naposledy, co jsme někde takto spolu. Až do té chvíle se mi zdálo, že se ještě rozhoduji, jak se vzniklou situací naložím - ale najednou jsem zjistila, že už je rozhodnuto. Nevím, kdo zvedl meč, aby zničil onen Gordický uzel, s jehož rozpletením jsem si marně lámala hlavu, ale vím, že u toho byly brambory a malá dřevěná vidlička. Snad aspoň ony spatřily to něco, co mi v tu chvíli pošeptalo do ucha: "Tohle je konec a ty to víš."
Pak se nedaleko nás objevila Bludička. Už potřetí za jediný den. Ačkoliv jsem věděla, že ji chci jít pozdravit, váhala jsem celou věčnost, než jsem k tomu sebrala odvahu.
"To mám jako odejít, aby ses odhodlala?" zasmál se pan Optimista. Jeho smích mě přiměl uprostřed mé hlavy panikařit a mlčky křičet: "Co já jen bez něj budu dělat?" Právě jeho dobrá nálada mi přeci hodila záchranný kruh, když jsem tonula ve slaných vodách šílenství. Jak jsem jen na to mohla zapomenout?
"Nesuď mě prosím příliš přísně," řekla jsem Bludičce o pár minut později. Doteď nevím přesně, co jsem tím myslela. Byla jsem si jistá, že jsem nalezla to jediné správné - a spravedlivé - řešení. Alespoň v situaci, v níž jsem se nacházela. Možná však tahle věta znamenala něco jiného, než by se mohlo zdát. Nebylo to "nesuď mě za to, že brzy ublížím někomu, koho mám ráda", ale "nesuď mě za to, že jsem se víc nesnažila, aby to tak nedopadlo". V takovém případě to byl spíš vzkaz pro mě.
Nesuď se tak přísně za to, že to nebylo hezké, přestože mohlo.
Někde ve výšce nade mnou se hýbe nebe. Mužský hlas vypráví příběh sondy, která se vrátila. Která se vypravila daleko od domova jenom proto, aby se srazila s kusem vesmírné skály - a aby se pak s novými poznatky mohla doploužit tam, odkud přišla.
Snad byl pan Optimista takovou mojí Itokawou. Místem, kam jsem musela doputovat a kde bylo nutné trochu se omlátit, abych byla schopná nabrat vzorky z jiného světa, než je ten můj. A abych se poté mohla vrátit k Zemi, kde mé objevy budou k užitku.
Ale co, nebo kdo je mou Zemí? Kde teď vlastně jsem? A mám i já možnost navrátit se tam, odkud jsem přišla?
Žádné komentáře:
Okomentovat