sobota 21. července 2012

Den první

Ano, i já se nakonec přidávám. Tak mě tu máte i s mou napůl překonanou nechutí k řetězákům.

Den první - Deset věcí, které bys v tuto chvíli chtěla říct deseti různým lidem.
Den druhý - Devět faktů o tobě.
Den třetí - Osm způsobů, jak si získat tvé srdce.
Den čtvrtý - Sedm věcí, nad kterými často přemýšlíš.
Den pátý - Šest věcí, o kterých si přeješ, abys je nikdy nebyl býval udělal.
Den šestý - Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (bez jakéhokoli pořadí).
Den sedmý - Čtyři věci, co tě dokážou znechutit.
Den osmý - Tři věci, které tě vzrušují.
Den devátý - Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli a proč.
Den desátý - Jedna zpověď.

Den první - deset věcí, které bych chtěla říct deseti různým lidem

1. Chybíš mi, má drahá pohádková babičko! Vím, žes říkala, ať se ptám, dokud můžu. Ale copak se dá naptat do zásoby? To je jako chtít si schovat kousek tepla z letních veder na zimu.

2. Snad se může zdát, že už všechno bylo vyřčeno. Že jsme si všechno, co jsme si měli povědět, už dávno pověděli. Že už se nedá vymyslet nic nového, co bych Ti teď mohla říct. Přesto zrovna pro Tebe toho mám nejvíc na srdci. Třeba bych Ti ráda řekla, že jsem se taky nakazila - tenkrát, když pejsek a kočička ještě spolu hospodařili - jen jsem tehdy neměla odvahu přiznat to. A ještě něco - ano, vím, že tohle jsem už asi stopadesátkrát zdůrazňovala - ale prosím Tě, dávej na sebe pozor. Mám o Tebe strach. A nedělám drámo. Tečka.

3. Vám už jsem toho taky hodně napovídala. A ještě víc jsem Vám toho napsala - mohla jste si počíst o ementálu a hruškách, o igelitce naruby, o labyrintech, o plápolavém pláči a o úvahách nad použitím písmen s a z v jazyce českém. Teď už toho vlastně moc nezbývá - snad jen zeptat se, jak se daří Vaší fififjonce. Já už jsem totiž taky pochopila, proč se člověk nemá rozplynout v ostatních. A že mi to trvalo.

4. Kdyby se mě někdo zeptal, koho považuju za člověka s nejkrásnějšíma očima pod sluncem, označila bych Tebe. Víš to? (Vlastně je asi hloupost takhle se ptát, když odpověď znám - stejně jako všechny ty další odpovědi.) A nezapomeň - vakuum je všude.

5. Vím, že Ty víš. A je docela legrace pozorovat, jak si myslíš, že víš a že já nevím, že Ty víš. Přečíst si něco je ostatně vždycky snazší než si to domyslet, ne?

6. Má milá Porthosko! Říká se, že v nouzi poznáš přítele. A já jsem Tě v té Tvé nouzi nechala pořádně vymáchat. Chtěla jsem Ti pomoct… ale prostě to nějak nešlo. A doteď si to vyčítám. Vlastně mi ani nepřísluší nazývat se Tvou spolumušketýrkou - tehdy jsem se vůbec neřídila heslem "Jedna za všechny a všechny za jednu!". Už jenom proto, co jsi pro mě za všechny ty roky udělala, jsem se měla víc snažit.

7. Jsi pro mě jedna velká záhada. Fascinuješ mě - třeba tím, že si ve dvě hodiny v noci umíš povídat o přísadách do vanilkové zmrzliny. Docela dobře bych si dovedla představit, že bychom mohly být spřízněné duše, ale na to Ty příliš ráda mizíš. Až jednou budu chtít vydat knihu, ozvu se Ti.

8. Uklízení na Tvé hlavě se klidně ujmu. Já bych zase potřebovala někoho, kdo by mi uklízel v hlavě. Docela by se mi hodilo občas protřídit nafialovělé smetí ze zatuchlých koutů a vyhodit přestárlé Mileny (ne milenky, propána, zas ty hloupé asociace!), kterým už dávno nikdo nemůže rozumět, ale sama na to nemám odvahu.

9. Už jenom pro tu legraci bychom někdy někam měly vyrazit úplně stejně oblečené. Co na tom, že by si kdekdo ťukal na čelo?

10. Pane, co jste šel kolem a co Vám stále vykám, ačkoliv bych nemusela (víte, že slovo "vykat" je od slova "zvyk"? - jsem tedy zvyklá vám vykat) a který jste někam zmizel, jestli půjdete cestou zpátky zase kolem, zanechte aspoň nějaký odkaz na poezii. Ráda si rozšířím obzory.

Spinká a hajinká

Tento králík:
a) je mrtvý
b) je v kómatu
c) jenom spí



Ačkoliv by se mohlo zdát, že správná odpověď je a), je to c). Nás to zpočátku taky dost vyvádělo z míry, protože našeho minulého králíka jsme nikdy spát neviděli a tenhle se tímhle způsobem rozplácne každou chvíli.


Neříkalo se o králících, že mají lehký spánek - a dokonce že spí s otevřenýma očima? Ten náš se jen tak nevzbudí - a to ani když mu otevřu klec a fotím ho s bleskem...

Frusteinkaufen

Fialová mikina - už potřetí v řadě
(jen neříkej: to přeci o něčem svědčí!),
tříčtvrťáky jak vyprané v čokoládě
(barva, co ocení oční potápěči),
dvě modré čelenky do vlasů
(jejich odstín snad nechci ani definovat).

Když mozek pracuje v přesčasu,
raději pusťte ho na chvíli nakupovat!

A/N: Nakupování, přecpaná obchodní centra a zběsilé závody za co nejnižími cenami opravdu nemám nijak v lásce a ve většině případů se tomuhle šílenství vyhýbám... ale na vymytí mozku je toho občas zapotřebí.

úterý 17. července 2012

(Výtvar)Ničení aneb Příběh jedné tašky

Když se u nás vyrábí, tak se prostě vyrábí. Nemůžete se divit ničemu...
(Názorná ukázka z koupelny.)



A k tomu jeden romantický taškopříběh:
Světěm se potloukal osamělý človíček a jeho život se mu zdál strašně prázdný...

... jenže byl tu i někdo druhý, který si myslel totéž...

... a pak se tihle dva potkali a od té doby chodili světem spolu :).

neděle 15. července 2012

Šalingradské srdceboly

"Někdo se zase nedokáže modlit před jiným křížem než tím, co má doma."
"Každý máme dost svých křížů..." poznamenám.
"No, vidíš, ty máš úplně matfyzácké myšlení."
"Já?" divím se.
"Jo, vyžaduješ, aby všechno bylo dovysvětleno a schválně zaměňuješ významy slov."
"A copak tohle je matfyzácké myšlení?"
"Tak dobře, můžeme to zobecnit. Přírodovědecké myšlení. To by na tebe sedělo, když jdeš na tu biologii, ne?"
"Možná. Jenže u mě to je jenom hraní si se slovíčky. Myšlení spisovatelů, básníků a knihomolů."


---
"Měl jsi s námi být včera při obědě. To jsme teprve řešili věci."
Nadzvedlé obočí.
"Jako o čem jsme mluvili?" odhadujeme význam.
Přikývnutí.
"No vlastně o všem a o ničem. Začalo to poznámkou ohledně mého matfyzáckého myšlení a skončilo u sofismatu rohatý."
Ukázání na mě a udivený výraz.
"No, to je fuk."
"Řekni mu o tom svém... paradoxu."
"To není paradox, ale sofisma... Tak sleduj - co jsi neztratil, to máš. Souhlasíš?"
Bleskový zamyšleně čokoládový pohled. Zavrtění hlavou.
"No vidíš, já to odhalil až při druhém kroku."

---
Já tady jsem na cestě dolů
a zdál se mi sen - mlčíme spolu.
Poslední den srdcebolu
je utopen v alkoholu.

Potkáme se přede dveřmi do koupelny. Oba jen kývneme hlavou, tomu druhému na pozdrav. Mlčíme. Mám neodbytný pocit, že mu musím něco důležitého říct, ale čím usilovněji se snažím vzpomenout si, co to bylo, tím rychleji se mi vkrádá do mozku mlha a obaluje souvislosti mezi myšlenkami jako přeslazená a odpudivá cukrová vata. Po cukru se blbne. A po čokoládě ještě víc. Zaculím se, tak sladce, jak mi to situace přikazuje, a honem se přehrabuji v tom cukrovém nadělení, abych našla onu ztracenou větu. Nikde nic. Odcházím. Zbývá mi jenom pocit, že to, co jsem měla říct a neřekla, bylo zatraceně důležité.
Ten pocit přetrvává i v bdělém stavu.

A pak je tu realita, skoro jako kdyby někdo hodil můj sen do kopírky. Jen ta koupelna chybí.
Měla jsem něco říct. Ale co...?
Amnézie po předávkování čokoládou a zabřednutí do bezeslovného mlčení.

"On umí i takhle vnášet kousavé připomínky do diskuze. Z těch pohledů se přeci dá krásně pochopit, co chtěl říct."
"Já to teda většinou nepochopím."
"To je proto, že ho pořádně neznáš..."

sobota 7. července 2012

O kolik poutí víc, o kolik lásek je tebe, Terino?

"A už se vzali?" zavolal na mě z okénka svého auta taxikář, když jsem stála na tramvajové refýži a četla Vojnu a mír, naprosto nevnímajíc své okolí.
"Cože?" Vzhlédla jsem od té tlusté bichle. "Kdo?"


Život je často zajímavější než knížky. Člověk čte, aby si zkrátil čekání na tyhle okamžiky, na ty chvíle, které posouvají život někam dál, jenže pak jen fascinovaně sleduje, jak se posouvají životy jiných, a zapomíná dýchat sám pro sebe.

Pouť lešanská se vydařila, i v malém počtu dvou osob.


Ten, kvůli němuž jsme tam šly...


Hrubínův domek


Úlovek z vojenského muzea

úterý 3. července 2012

O fififjojonce, která věřila na katastrofy

Kostelní věž, která promítá své obrysy do bouřkových mraků, ta nádherná stínohra
Pražský hrad nasvícený blesky
Bílí racci letící temným nočním nebem
Veliké dešťové kapky, padající dolů tak úchvatně, že když se podíváte k nebi, skoro litujete té chvíle, kdy zákonitě musí zakončit svou pouť na vašem nose
Čtyři hodiny rozhovoru s vaší - samozřejmě pouze jednostranně - spřízněnou duší, co uplynou jako pár minut

Jsou chvíle, pro které stojí za to žít.
Jsem mladá. Příliš mladá na to, abych to pochopila. Ale teď to vím.

Vichřice však až do půlnoci stále sílilia. Uprostřed obývacího pokoje stála ve svém vlajícím oblečení fififjonka, rozespalá a rozrušená, a celá zmatená si myslela: "Už je to tady! Konečně! Už nemusím čekat!"

Nechci psát. Chci žít.
Už nemusím čekat.
(A ani nesmím.)

sobota 30. června 2012

Krutý omyl Kitty Ščerbacké

Update softwaru v mé hlavě asi docela zafungovala. Sám programátor zmáčknul "delete" a vymazal z mého operačního systému všechny programy, obsahující funkce jako "sebelítost" a "užírání se", zvláště ty spojené s jeho jménem.
Přesto se mé hlavě - zvlášť pokud se dostane do stavu nouze - občas podaří tyto programy někde vydolovat a chovat se podle návodu zakódovaného v nich.

Třeba včera. Tváří v tvář malinké a bezvýznamné zkoušce mé nové já zakňučelo a uteklo se schovat mámě pod sukně. Ehm. Posléze se sice vrátilo a tvářilo se, jakoby nic, nakráčelo zpět s takovým tím pohledem "co se divíte? vždyť já jsem přeci nad věcí!", ale...
No, nejspíš se prostě jen ještě nestačilo pořádně zabydlet v mém těle.

Hra na chudinku by mi docela šla. Asi mně dělá dobře nechat si od někoho kázat.
Ale to musí skončit.
Je na mně, abych konečně vysypala svůj odpadkový koš.

Takže: tenhle týden postavím pomník své nešťastné lásce a pak si půjdu zaplavat v čokoládě. Asi se tam utopím, ale co...

Bílá laň má ještě pořád dvě šance k dobru, ne?

(PS: Všem počítačomilům: Pokud můj článek obsahuje nějaké technické nesrovnalosti, omlouvám se vašemu jemnocitu, avšak je mi to celkem fuk...)

středa 27. června 2012

Ona

A/N: Protože se mi podařilo ve škole vyzískat svůj maturitní sloh, můžu zase jednou něco publikovat v povídkové rubrice...
Příjemné počtení!

Zadání:
Útvar: Mikropovídka s kriminální zápletkou
Téma: Vražda před polednem
Návaznost na úryvek:
Karla a Marii vzbudí v půl sedmé červený elektronický budík. Marie několikrát vzdychne a s námahou se na posteli posadí. Mlčky hledí na spáry v plovoucí podlaze, kterou s Karlem zakoupili se slevou v Baumaxu. Připadá jí, že se zvětšují, ale Karel ten dojem nemá. K nové podlaze, stejně jako k většině úprav, chová Marie nejednoznačný vztah: má z ní radost, ale na druhé straně si uvědomuje, že zářivá novota prken nepříjemně zdůraznila omšelost nábytku. Nasouká nohy do korkových sandálů a aniž pohlédne na Karla, odšourá se do koupelny. Karlovi začíná být zima. V ložnici po ránu bývá třeba i dvanáct stupňů.
(M. Viewegh - Andělé všedního dne)


Karel si přitáhne peřinu až po bradu. Za chvíli ho ale chlad stejně vyžene z postele. Pořád se mu nedaří úplně rozlepit oči. Napůl poslepu se dopotácí k elektrickému přímotopu a zapojí ho do zásuvky. Nic se nestane. Karel se ujistí, že zástrčka drží správně v zásuvce, poté do přístroje několikrát praští, ale je to k ničemu. V místnosti zůstává stejná zima jako předtím.
Marie vychází z koupelny, s ručníkem omotaným kolem hlavy. Z profilu připomíná beduínku.
"Volno," řekne jen, jako by nechtěla plýtvat slovy, a ukáže na dveře od koupelny.
Stíny včerejšího večera mezi nimi visí jako mrak, který se - oproti očekávání - přes noc nerozplynul.
"Porouchalo se topení." Teď je s málomluvností na řadě zase Karel. Marie jen zvedne obočí, jako by čekala na pokračování.
Karel pochopí. "Odnesu to do opravny. O polední pauze," dodá a zmizí v koupelně.
Věty o elektrických kamínkách jsou to jediné, co mezi nimi toho rána nahlas zazní. Ticho, jež se potom rozhostí, je však o mnoho výmluvnější.

Když Marie toho večera dorazí domů, byt je prázdný.
"Karle?" zavolá, aby se ujistila, že je tomu opravdu tak. Odpověď se podle očekávání nedostaví.
Určitě je zase u ní! pomyslí Marie rozzuřeně. Neví sice, koho to zájmeno "ona" označuje, je ale skálopevně přesvědčená, že nějaká "ona" určitě existuje. Všechno by tomu nasvědčovalo - jeho pozdní návraty domů, změněné chování i otevřená nechuť být s ní, s Marií.
Začíná ji bolet hlava. Prášky si nechává v šuplíku nočního stolku. Jde tedy do ložnice.
Pohled jí padne na podlahu u okna. Její mozek jako by chvíli odmítal uvěřit tomu, co vidí její oči.
"Panebože!"

"Smrt nastala kolem půl dvanácté, paní…"
"Slečno. Marie Kadeřábková."
Všechno se to seběhlo děsivě rychle. Volala záchranku, i když tušila, že ta už Karla nezachrání. Ale přeci jen… doufala. A teď tu stojí s mladým policistou, který jí suchým úředním tónem oznamuje, kdy přibližně zemřel její dlouholetý druh. Ale jí je jedno, kdy to bylo. Jde jen o ten fakt, že se to stalo.
"Pravděpodobně úraz elektrickým proudem," říká zrovna policista.
Když sledovala podobné scény v televizních seriálech, nikdy nepřemýšlela, jaké to asi je pro zúčastněné.
A teď… ne, není zoufalá, ani smutná. To teprve přijde. Teď cítí jen strašlivé prázdno.

"Paní Kadeřábková, váš manžel…"
"Přítel," opravuje Marie spíš ze zvyku. V tu chvíli na tom nezáleží. A nikdy už ani záležet nebude.
"Zkrátka, domníváme se, že smrt vašeho přítele Karla Essera nebyla nehoda." Je to tentýž mladý policista, který vyšetřoval v jejich bytě.
Marie nevěří vlastním uším. "To chcete říct, že ho někdo zavraždil?"
"Myslíme si to."
Marie už snad ani nechce dál poslouchat. Přesto tam zůstává stát.
"Původně jsme předpokládali, že váš manžel… promiňte, přítel… zemřel nešťastnou náhodou, když se pokoušel spravit váš elektrický přímotop."
Tehdy musela vyšetřovatelům vyprávět vše z toho rána, na co si vzpomněla. Teď už si vybavuje jen mlhavě, že se zajímali právě o přímotop.
"Zjistili jsme, že elektrická šňůra byla úmyslně poškozená."
"Což znamená?" ptá se Marie, i když to tuší.
"Což znamená, že vašeho přítele pravděpodobně někdo zabít chtěl. A nemůžeme vyloučit ani to, že to celé bylo nastražené na vás. Zároveň se ale i vy stáváte podezřelou."
Marie mlčí. Mozek má opět zpoždění za skutečností. Těch pár vteřin, kdy jí to dochází, se zdá být dlouhých jako celá věčnost.
"Paní Kadeřábková, potřeboval bych od vás slyšet jména všech lidí, kteří mohli mít přístup do vašeho bytu."
Hlavou jí probíhají zmatené myšlenky. Večer před Karlovou smrtí. Hádka. Kvůli "ní". Ano, "ona"!
"Já vím, kdo to byl!" vykřikne Marie. "Ona, ta mrcha!"
"Kdo je ona? Musíme to prověřit, takže…"
Nenechá ho domluvit. "Ona, ta… ta ženská!"
"Paní Kadeřábková, uklidněte se."
Marie to ví. Ví, že jí Karla zabila "ona". A ví že má pravdu. A tak jen křičí, křičí jako smyslů zbavená, nedbajíc na policistu, jenž se jí snaží utišit.

O pár týdnů později ukládá mladý policista důkazní materiál do krabice. Není ho mnoho.
"Případ odložen," napíše do protokolu, "z důvodu nedostatku důkazů."
Možná že to nakonec ani vražda nebyla, přemítá policista. Možná že to byla pouze souhra podivných okolností, že Karel Esser odešel z práce ještě před začátkem polední pauzy a že se pokoušel spravit elektrická kamínka sám, místo toho, aby je odnesl do opravny, jak to ráno předtím řekl své přítelkyni, a sám nějak omylem nařízl elektrickou šňůru…
Je mu docela jedno, jak se to všechno seběhlo.
Ale pořád vidí ty nepříčetné oči Marie Kadeřábkové.
Jediné, co by ho teď doopravdy zajímalo, je to, kdo vlastně byla ta "ona".

pondělí 25. června 2012

Objeveno při "kydání hnoje"

A/N: Jelikož mám zdárně odmaturováno, můžu teď s čistým svědomím (a s velikým potěšením) likvidovat všechny ty staré a nepotřebné sešity ze zeměpisů, hudebek a jiných podobně zábavných předmětů. A občas se v těch záplavách papíru objeví i nějaká ta perla. Třeba teď jsem vyhrabala jednu starou básničku, nad níž jsem se celkem pobavila. Je psaná na nějaké akci na zadaná slova během stanoveného času, takže se není čemu divit.

Tiše plyne řeka,
tak trochu melancholicky,
a na svůj konec čeká,
kdy zmizí v moři navždycky.

Proud řeky tě láká stále
jen tak o něčem si snít
a nebo možná trochu náhle
svůj život v slzách utopit.

Je tu snad někdo, kdo ti hodí
z mostu lano k záchraně,
či připluje na pomoc s lodí,
až budeš tonout v bažině?

Je tu snad někdo, kdo plakat bude,
až tvé tělo v rakvi spočine,
kdo uvidí tvé stíny všude,
až tvé vlastní slunce zahyne?

Je tu snad někdo, kdo neskryje
vzpomínky na tebe hluboko
pod nános toho, co prožije,
kdo nebude truchlit jen naoko?