středa 5. října 2011

Requiem pro zamilovanou

Je noc.
A obloha už asi po tisící
nekonečným proudem slzí pláče,
těžké mraky sedí na měsíci,
jak v lásce štěstí v klíně hráče.

Je tma.
A zase jak voda uplynul rok,
je opět jeden smutný pátek,
tak udělej ještě poslední krok
a vejdi do hřbitovních vrátek.

Jen běž!
A dotkni se křížů, dotkni se zdi,
co záhadně je pořád nižší,
snad se už příště nezpozdí,
ten, kdo tvoji bolest tiší.

Jen sni!
A umři si tu na lásku,
když nevidíš nový den,
tvůj život visí na vlásku,
tak na štěstí zapomeň!

Blázni, co se v louži souží a nikam se nedoplouží

Věčně se plácám v louži svých problémů a myslím si, že je to celý oceán. A nevnímám, že se ostatní topí, zaplavený vodou až po krk.
Proč?
Aneb neodbytná otázka jednoho letního deštivého večera.


Obrázek je odtud.

Kouř ve vlasech a prach na sandálech, díl druhý

Naděje! Jsi tu ještě?

Hudba tančí vzduchem léta,
ladně a tón po tónu.
Zas mám depresivní stavy
a chuť skočit do Vltavy,
kde pak smutně utonu.

Nad ostrovem chmýří létá
a z cigartet stoupá dým.
Rozplývá se skoro hravě,
jenže já mám prázdno v hlavě,
na duši mi sedá stín.

Možná díky náhodě
nebo tiše vymodlený
zjeví se můj Oněgin,
sejme z mého srdce splín,
dlouhou dobu hromaděný.

Dnes neskončím ve vodě,
zas se budu chvíli smát,
budu stavět vzdušné zámky,
hledat ve tvé tváři známky,
že mě snad máš trochu rád.

A/N: Není co dodat, nejspíš... Snad jen to, že naděje se už neozvala.

Šíleně smutná princezna

Jsem šíleně smutná princezna,
co svoje srdce schválně trápí,
zemi pláčem stále zkrápí,
ta uplakaně líbezná.

Jsem král, co truchlí se svou dcerou
v království, kde zakázán je smích,
kde sebemenší veslost je hřích,
všem do očí se slzy derou.

Jsem šíleně smutná princezna,
kuchyň je má rodná zem
a slzím leda nad hrncem.

Jsem uplakaně líbezná,
ta, co vždy a bez skrupulí,
zapláče si nad cibulí.

A/N: Nevím, jestli tahle básnička bude správně pochopená, každopádně mělo to vyznít trochu humorně a nevím, jestli se mi to úplně povedlo. Jen snad nemusím dodávat, že mě to napadlo, když jsem krájela cibuli.

Dvě lodě na vodě a spousta ryb pod hladinou

Tak jsem zpátky, odpočatá a malinko zpustlá. Jenže co se dá taky jiného dělat na pustém ostrově, než pustnout, že jo. Na náš milovaný robinsonský ostrov jsem se vážně těšila, dokonce i na tu pofidérní sprchu, vyrobenou z pytle. Chápu, že by to asi nebylo pro všechny. Ne každý by přežil, kdyby mu toaletní taštičkou prolézala jedna nohatá havěť za druhou a po polštáři k ránu běhaly ještěrky. Jenže já miluju zvířenu všeho druhu i za tu cenu, že mě malinko otravují. Teda až na výjimky - komáry a kousavé mravence vážně nemusím.
Ale jinak je tenhle ostrov úplně ideální pro výzkum žouželí. Kdo z vás například viděl zvíře, které se jmenuje rypohlavec zelený? Odhaduju, že asi nikdo. A o hodně přicházíte. Jsou zkrátka věci, které člověk na plážích, přeplněných lidmi, nenajde.

Rypohlavec zelený - foto z www.stranypotapecske.cz

Jen těch druhů ryb, například slizouni pruhovaní (kteří se po tom slizu skvěle hladí), všechny možné druhy útesových rybiček, hlaváčů, mořanů a tak.

Slizoun pruhovaný- foto z www.zivazeme.cz

Dokonce jsme jednou chytli mořského úhoře do vrše. Menší půlka naší výpravy byla pro to, ho ugrilovat druhý den k obědu, ale zbytek ho vytrvale bránil. Rozvinula se zajímavá debata o tom, které ryby mají právo žít. Já jsem totíž úhoře obhajovala tím, že je hezký, ale ostatní mi oponovali tím, že přece normální ryby taky jím a jestli je klidně nechám zabít jenom kvůli tomu, že nejsou tak krásný, tak jsem normální sadista. Na to jsem jim neuměla nic říct a ještě dlouhou dobu jsem přemýšlela nad tím, jak to se mnou teda vlastně je. Protože to bylo večer, dohodli jsme se, že ho necháme ve vrši do rána. Jedni se těšili na oběd (i když nevěřím, že by ho vážně zabili) a další ho chtěli kreslit. Jenomže když jsme se tam s ránem běželi podívat, byl už samozřejmě pryč. Nevím, jestli uplaval, nebo ho pustil někdo z nás, "ochránců přírody" a nebo ho snědli sousedi. Dělali jsme totiž večer takový povyk, že bych se nedivila, kdyby si ho dali k obědu oni.
Jinak se ale můj sešit na výzkum útěšně plnil nákresy a popisy místní fauny. Jednou jsme chytili "kraba zahradníka", který si na krunýř sází všemožné chaluhy a řasy, aby se maskoval (ten náš měl asi 20 cm) a jindy zase hvězdici obrovskou.

Krab pavoučí "maja crispata" (bez zahrádky na hřbetě) - foto z www.biolib.cz

No zkrátka, zvěřinec úžasný, a vyprahlá příroda krásná. Spali jsme pod širákem a večer jsme se dívali na hvězdy, počítali, za jak dlouho obletí družice zemi a čekali, až bude padat hvězda. Já jsem jich viděla sedmnáct, ale skoro nikdy jsem si nestihla nic přát. I když, někdy přece jen. To jsem zvědavá, jestli to funguje.
Bylo by to na příšerně dlouhý článek, než bych to všechno napsala. O tom, jak jsem se přidala k šílencům, běhajícím po světě s džípíeskou a o velice trnité cestě za pokladem, který jsme v té džungli stejně nenašli, budu psát zase jindy.

Jdu si léčit slzy slanou vodou...

Nevím, proč vždycky musím poslední den školy brečet a prvního září mít výbornou náladu...
A mám puchýř od ořezávání pastelek a rozseknutý palec. Z toho, že jsem si pustila na nohu kleštičky na štípání drátu. Toť holt těžký život umělce ;-).

P.S: Teď se tu nějakou delší dobu neukážu, jedu "robinsonit" na pustý ostrov a léčit si tam zlomené srdce a mysl vystresovanou prožitými citovými otřesy... A až se vrátím, možná zase něco napíšu...
Snad mi moje světluška aspoň ještě jednou posvítí do tmy.

P.P.S: Mayinko (jestli se tu ukážeš), myslím, že toho bude k probírání dost a dost. Už mám zase v hlavě jenom slámu ;-). A možná taky piliny =D.

Hallo, ich bin dein Ohrwurm!

Němci mají takové pěkné slovíčko pro písničku, která člověku ne a ne jít z hlavy - Ohrwurm. To v překladu znamená něco jako "ušní červ" a myslím, že to docela sedí. Já jsem dneska taky chytla taky takového "Ohrwurma" a to sice v podobě písničky od Wise Guys s překvapivým názvem Ohrwurm =D. Kdo alespoň trochu rozumí německy, jistě pochopí pointu - k poslechnutí je třeba tady. Takže pokud se nebojíte, že jednoho takového "otravu v uchu" chytíte, určitě si poslechněte, je to i s textem...

Kouř ve vlasech a prach na sandálech

Sweet, sweet, sweet, sweet music, sweet, sweet music in the air...
Sweet, sweet, sweet, sweet music, sweet, sweet music everywhere...

Haha. Zažila jsem doslova hudební obžerství. Jsem přeplácaná spoustou kapel, zpěváků a hudebních stylů. A to jsem neslyšela zdaleka všechno. Včera a dneska jsem totiž vymetala festival United Islands of Prague. Samozřejmě něco mě nadchlo, něco mě uvízlo v paměti, něco se naopak nedalo poslouchat a něco se mi prostě jen líbilo, třeba taky proto, s kým jsem tam byla... Ne, vážně, zastřelte mě. Nesmím si myslet, že kromě hudby mi prší k nohám také vytoužené zázraky.

Jablko

Téma: Starý člověk je podruhé dítětem
Fandom: Pohádky (Arabela)

Na Pultanele právě začínal nový den.
Pan doktor Veverka si spokojeně vykračoval směrem k Polepšovně dětí nakažených zlobivkou. Pracoval tam už čtyřicet let, od té doby, co úspěšně vystudoval medicínu.
Sotva přišel do své kanceláře, mechanicky pověsil sako na věšák a oblékl si bílý plášť. Pak se vydal na kontrolu svých zlobivých pacientů. Jako obvykle panoval všude obrovský zmatek. Dědečkové a babičky se chovali jako psi a kočky.
"No tak, Mařenko, už jsi dost velká, abys věděla, že nesmíš tady Karlíkovi krást hračky…"
Do pokoje vstoupila poměrně mladě vyhlížející sekretářka - ještě měla vrásky.
"Pane doktore, volá vás paní ředitelka. Prý je to naléhavé."
Ředitelka Jánská seděla za stolem a tvářila se ustaraně.
"Bohužel mám pro vás špatné zprávy…"
"O co jde?" zeptal se stísněně.
"Víte, zažádal si u nás o práci absolvent v oboru dětských nemocí a po důkladné úvaze jsem jeho žádost přijala. Naneštěstí tu není dost práce pro oba…"
"Vždycky jsem pracoval oddaně…"
"Ale zasloužíte si odpočinek v důchodu. Vždyť už vám ani nerostou vousy..."

Nešťastně si to zamířil přímo do jablečného sadu.
"Prosím jedno červené jablko…"
"Jste si jist, že…?" zeptal se ho hlídač.
Přikývl.

Za okamžik přistál na okně Polepšovny dětí nakažených zlobivkou čerstvě vylíhnutý bělásek.

A/N: Doubledrabble vytvořené v rámci DMD na www.sosaci.net

Ťap, ťap...

Ťap, ťap...
Zase o krok blíž oprátce...
Ne, ale teď vážně.
CO mám dělat?!