středa 24. února 2016

Barvy a laky

Před pěti dny jsem zažila první strašnické ráno. Cáry mlhy v ulicích zpola zakrývaly nejen slunce, ale i chaotické mravenčí hemžení lidí směřujících do školy a do práce. Chladný vzduch mě pálil v nose a zesiloval projevy mé alergie na brzké vstávání.
V tramvaji číslo 22 jsem se svalila na červenou plastovou sedačku a bez milosti si nacpala neforemná sluchátka do uší. O několik zastávek dál jsem vystoupila, přešla silnici a místo knihy, kterou jsem z důvodu nadměrné hmotnosti nechala doma, četla názvy ulic.
Mateřídoušková. Kopretinová. Rozmarýnová. Jahodová. Kosatcová.
Zalitovala jsem, že nebydlím o pár stovek metrů jinde. Kdyby jméno předurčovalo krásu, pak je to dozajista ta nejžádanější lokalita ve městě. A místo řad domů jsou tam v řádcích vysázené květiny.

Takže tohle je teď moje nová denní rutina. Vzdálená řece budu toužebně vyhlížet záhony. O pár minut později budu mávat Máje, která už dávno přesídlila do dalekých Morav. A nakonec doběhnu autobus, pokusím se usmát na řidiče a bez dechu zadrmolím: „Do Vestce.“

Koupila jsem si prostěradlo Slumra, pánev Oumbärlig a vařečku Skvalpa. Nechala jsem se zlákat stojací lampou ve výprodeji, ale jinak jsem kolem Sirén zaměstnaných ve společnosti Ikea přeplula bez úhony. Na větší nákupy jsem si zavolala nosiče. Až když jsem měla rozhodnout, do kterou poličku v kuchyni obsadí hrnky a kde se zabydlí skleničky, začala se o mě pokoušet panika.

Dnes budu poprvé úplně sama spát na téměř neznámém místě. Těžko si představit, že ho za pár měsíců budu zcela automaticky nazývat svým domovem.
I když odhlédnu od skutečnosti, že by mě ve spánku mohla opět sledovat žena v černobílém svetru, necítím se zde bezpečně. Zdá se mi, že každou chvíli někdo prokopne dveře a zanechá je v podobném stavu jako ty, co se na nejbližší křižovatce opírají o popelnici. Kromě toho nemám zmapované zvuky tohoto domu. Vím, že lednice chroptí a v topení cosi ťuká, ale to je jen maličký vzorek z celého spektra skřípání, bouchání a syčení, co se tu každou chvíli ozývá. A matrace v posteli je nepříjemně rosolovitá, až má člověk pocit, jako by spal na hromadě medúz a chobotnic.
Bude to dobrodružná noc.

Ale pokud ji přežiji, měla bych si místo pánví a hrnců začít shánět práci a spolubydlící.


pátek 1. ledna 2016

Hnůjík 2015

„Stejně to byl ale divný rok, že?“
„Ale zase se něco dělo, ne jako jindy.“
„Vždycky si vzpomenu na Johna Watsona, jak si povzdechne, že se mu nic neděje – a pak…“
Míříme s May do čajovny, kde prodávají Bílou opici a která už pomalu začíná neúnosně zarůstat vzpomínkami. Když jsem se tam brzy na jaře objevila třikrát v průběhu jednoho měsíce a pokaždé s někým jiným, majitelka čajovny se na mě dívala poněkud podezřívavě.

Po chvíli váhání se rozhodneme pro stolek, kde jsem tehdy marně vzpomínala na název jedlého cykasu. Není téměř možné vybrat si tu místo k sezení, odkud bych nemusela vyhodit přízraky minulosti. Tento přízrak je vlastně velmi dobrou volbou. Místo toho, aby se na mě zlomyslně šklebil a tvrdošíjně se odmítal pustit židle, se sám od sebe trochu posune, abych se mohla posadit.
Vzpomínky na Pana Optimistu se vynořují čím dál méně. Ty, které zůstaly, nejsou nikterak agresivní. Nehlučně plují mým podvědomím jako rybičky v akváriu a jen výjimečně se některá z nich odváží vyskočit nad hladinu. A i v takových případech je jejich přítomnost ze všeho nejvíce konejšivá. Pomalu začínám litovat, že rybičky bývají tak krátkověké.

"Snad se máš dobře. "
"Mám se skvěle."
"Jak jinak by ses také mohl mít... Škoda žes mi nikdy neporadil, jak se to dělá, aby se měl člověk pořád dobře. "
"Myslím, že jsem ti to několikrát říkal, ale ty jsi mi to nikdy nevěřila."

Byl to divný, ale kupodivu vcelku dobrý rok. Šplhala jsem na kopce a zas a
znovu jsem padala do údolí. Často jsem si namlátila a často jsem při tom pádu ublížila i ostatním. Ale aspoň jsem nezůstala zdrceně ležet doma na kanapi. Třeba se to taky počítá.

Kdybych něco směla vzít zpět, byly by to dozajista přecitlivělé výbuchy z počátku roku a korespondence s Jeníčkem. Nikdy se asi nedozvím, jestli jsem mu doopravdy tolik ublížila, nebo jestli svou bolest vyfotil přes zvětšovací sklo, aby mi to oplatil. Ráda bych řekla, že jsem se poučila ze svých chyb, jenomže věci se zpravidla nejvíc kazí, když si člověk myslí, že je má pod kontrolou.

Je dvacátého druhého prosince, deset stupňů nad nulou. U věže Staroměstské radnice se na zem snáší chundelaté sněhové vločky. Mám podezření, že se to jen někdo snaží učinit vánočnímu kýči zadost. Ve skutečnosti se jedná o pozůstatky polštářové bitvy.
"Byla by to nádhera, kdyby takhle padal sníh."
Snad proto, abych si podobná tvrzení pro příště rozmyslela, skončím za chvilku s pořádnou hromadou péřového sněhu pod čepicí.

Můj milovaný šel podruhé kolem a znovu se na chvíli zastavil v mém životě. V mém srdci nikoliv, odtamtud nikdy neodešel.

Půjdeme do tanečních. Do divadla. Na koncert The Cure.
Je to dobrý.



"Nemůžu usnout."
"Tak počítej."
"Co mám počítat?"
"Buzny na Střeláku. Bude to taková snová vize prožitého."

neděle 22. listopadu 2015

Nepeta cataria

"Četl jsem tvůj poslední článek. Je hrozně smutný."
"Naopak. Měl být o naději..."
"O naději?"
"Jo. Chtěla jsem napsat další, ale ten už by nebyl takhle pozitivně laděný."
"Kdybys psala ještě o trochu smutnější články, měl by tvůj blog pouze unikátní návštěvy. Každý, kdo by si tam něco přečetl, by okamžitě spáchal sebevraždu."

Měla jsem ten text napsaný. V hlavě. Věty se ke mně slétaly jedna za druhou - ve vaně, v obchodě, při cestě na tramvaj. O tom, koho jsem zklamala. Komu jsem ublížila.
A pak, náhle, se slova rozprskla v beztvaré nic. Jako když rozbijete starožitnou vázu.
 

"Když přijde na mikrotubuly katastrofa, kometky se ztratí."
Nezbývá tedy než stavět nanovo. Ze zcela jiného materiálu.

Je pondělí. Opatrně našlapuji na skleněnou podlahu. Této opatrnosti se nejspíš nikdy nezbavím. Mám pocit, že by stačilo jedno nepatrné zaváhání a zřítila bych se kamsi, odkud není návratu. Nadobro bych se porouchala.
Ačkoliv možná by to za tu vteřinu závratné nádhernosti letu stálo...

Na této mé strastiplné pouti mě provází kluk s rybím batohem. Připomíná mi pana Optimistu. Tím, jak vypadá, i tím, jak mluví.
"Kolik myslíš, že tam dnes bude lidí?"
"Nedivila bych se, kdyby to už všichni ostatní vzdali."

Vzápětí zjišťuji, že jsem podcenila vytrvalost svých spolužáků - nebo jejich touhu po nových informacích ohledně cytoskeletu. V malé konferenční místnosti už sedí čtyři.
Dívka ze třeťáku, která si už teď plní magisterské předměty, aby příští rok mohla jet do ciziny. Zdá se mi, že má v sobě cosi tvrdého a neoblomného. Kráska z fantasy ság. Severská válečnice.
Kamarádka kluka s rybím batohem. Má na sobě hnědou halenku s mašlí. Připomíná v ní porcelánovou panenku. Přesto má v sobě o hodně víc života než válečnice.
Kluk od mitochondriíí. Asi před dvěma lety jsem s ním mluvila při několikaminutové návštěvě biochemického praktika. Ptal se, jestli nechci začít chodit k nim do laboratoře. Párkrát jsem opravdu litovala, že jsem to nezkusila.
A kluk z vývojovky. Vždycky sedí zády k ostatním a hypnotizuje obrazovku notebooku. Za celou dobu jsem ho slyšela říci pouze tři slova. "Já tu budu." Překvapilo mě, jakou má barvu hlasu.

Po půlhodince uspávajícího a zároveň neskutečně zmateného výkladu začneme s klukem od mitochondrií hrát hru s jednoduchými pravidly. Pokaždé, když jeden z nás zachytí v přednášce nějaký nesmysl nebo podivný informační skok, podívá se na toho druhého, buď pobaveně nebo znechuceně. Podle situace. Jenomže kluk od mitochondrií začne podvádět. Ke konci přednášky mě pohledem rentgenuje téměř neustále.
Poté, co přednášející (úplně stejným tónem, jaký používal celou uplynulou hodinu a půl) oznámí, že dnešní lekce je u konce, všichni se nadšeně hrnou pryč. Ve dveřích se skoro srazím s válečnicí a klukem od mitochondrií.
Před budovou nám válečnice zamává na rozloučenou. "Musím ještě do laborky." (Jistě už dělá na diplomce.) Kluk od mitochondrií toho ihned využije k tomu, aby se mi představil.
"Už jsem tě někde potkal, ne?"
"Jasně. Občas chodím do školy." A posledních pár týdnů sem.
"To taky, ale..." Tváří se, že usilovně přemýšlí. "V prváku jsme se viděli v biochemickém praktiku."
"V prváku jsem ještě do laborky nechodila," pokouším se to zahrát do autu.
Zalituji, že jsem si trochu nepospíšila a raději nezapředla hovor s klukem s rybím batohem. Mluvit s ním je vlastně docela uklidňující, neopouští bezpečnou školní půdu. Tady se ovšem dialog ubírá po podivných cestičkách kamsi za hranice našeho oboru.
"Tys uvažovala o studiu filosofie? Proč? Vždyť je to něco úplně jiného..."
Najednou musím formulovat své myšlenky, leckdy takové, které jsem se nikdy formulovat ani nepokusila.
Jak ráda bych zůstala zavřená uvnitř fosfolipidové dvojvrstvy!

Je středa. Potácím se po chodbě se čtyřmi litry média. Přede dveřmi laboratoře potkávám kluka s rybím batohem. Míří na přednášku. Kývnu na něj, protože mávat s takto plnýma rukama je zcela nemožné. "Já dneska asi nepřijdu."
"Tos mi měla říci, zase bych ti to nahrál. Ale nemám s sebou diktafon."
"Nevěděla jsem to. Myslela jsem, že to stihnu."
"Tak já se zeptám, jestli ti to někdo nemůže nahrát místo mě."
Chybí neskutečně málo, aby mě to dojalo téměř k slzám.

"Nepetalakton je izoprenoid ze šanty kočičí. Bývá také nazýván kočičí kokain. Kočky se v porostech šanty válejí, trhají listy - a nich se uvolňuje nepetalakton. Asi po deseti minutách nastoupí sedativní účinek, kočky se v šantě stočí do klubíčka a usnou."

Co se jim tam asi zdává?

čtvrtek 22. října 2015

I got a man who's always late

Je podzim.
Celé jaro jsem volala panu Optimistovi, kdykoliv se mi stýskalo po panu Kolemjdoucím.
Celé léto jsem volala panu Kolemjdoucímu, kdykoliv se mi stýskalo po panu Optimistovi.
A teď je podzim.
Podzim, kdy celé dny prší tak drobně, že je trapné chodit po městě s otevřeným deštníkem, ale zároveň tak silně, že jste brzy promočení na kost, pokud to neuděláte.

Je podzim a zdá se, že čas opsal velikou kružnici. Navenek to vypadá, že jsme se vrátili do výchozího bodu.
Jenomže něco se přeci jen změnilo. To něco působí podobně jako droboulinký skleněný střípek, na který omylem šlápnete bosou nohou. Nevznikne tak žádné zranění vypadající jako z hororu - ale přesto je tahle drobná ranka zodpovědná za to, že nějakou dobu pokulháváte. To něco na sebe bere podobu věty "tam dělají dobré kafe" o místě, kde jsem v životě nebyla, nebo podvědomého strachu přijít na návštěvu, pokud jsem se předem neohlásila.

Občas mi v hlavě znenadání zazní smích pana Optimisty. Občas zatoužím u Anděla vystoupit z tramvaje a vyběhnout na vršek, který se jmenuje po osobě, co chce dětem pěkně po americku ukrást Ježíška. Jenom abych zjistila, jak se má. Pak si uvědomím, že už tam nejspíš nebydlí. To proto, že miluje řád ještě víc než já. A když poslouchám Mydy Rabycad, přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdybych se ten večer byla rozhodla ignorovat červený klobouk.
Ale jsou to jenom myšlenky. Střepy se začínají pomalu ale jistě stávat součástí mojí kůže. Brzy už nebude poznat, kde končí sklo a začíná mé tělo. Od konce po začátek, od začátku do konce - všechno to budu já.
Pak si obuji botky, abychom konečně mohli jít na výlet.

A budu doufat, že čas přeci jen neběží v kruhu. Snad si pro tentokrát vybereme jinou odbočku.

pátek 31. července 2015

25143 Itokawa

(A/N: Článek, který měl být zveřejněn 18. července. Je tedy již značně zastaralý a nepopisuje události, co se odehrály po tomto datu.)

Strop obřího ledového iglú zčerná a následně rozkvete tisíci malých i větších světýlek.
"Jsme ve vesmíru. Tady hvězdy neblikají."
Ta věta mi nažene slzy do očí - připomene mi děravé schody, neobyčejnou střechu a hvězdy svítící ze Žižkovské věže.
Připomene mi i to, že by si člověk neměl příliš snadno nechat zničit svou pravdu.
A připomene mi také, jak to všechno bylo.

Třeba ten den, kdy pražskými ostrovy zněla hudba. Poslouchali jsme chřestění tamburín izraelské kapely a pan Optimista se nudil. Hypnotizovala jsem jeho brambory se sýrem místo toho, abych se dívala na něj. A přesně v ten okamžik jsem si uvědomila, že je to naposledy, co jsme někde takto spolu. Až do té chvíle se mi zdálo, že se ještě rozhoduji, jak se vzniklou situací naložím - ale najednou jsem zjistila, že už je rozhodnuto. Nevím, kdo zvedl meč, aby zničil onen Gordický uzel, s jehož rozpletením jsem si marně lámala hlavu, ale vím, že u toho byly brambory a malá dřevěná vidlička. Snad aspoň ony spatřily to něco, co mi v tu chvíli pošeptalo do ucha: "Tohle je konec a ty to víš."
Pak se nedaleko nás objevila Bludička. Už potřetí za jediný den. Ačkoliv jsem věděla, že ji chci jít pozdravit, váhala jsem celou věčnost, než jsem k tomu sebrala odvahu.
"To mám jako odejít, aby ses odhodlala?" zasmál se pan Optimista. Jeho smích mě přiměl uprostřed mé hlavy panikařit a mlčky křičet: "Co já jen bez něj budu dělat?" Právě jeho dobrá nálada mi přeci hodila záchranný kruh, když jsem tonula ve slaných vodách šílenství. Jak jsem jen na to mohla zapomenout?
"Nesuď mě prosím příliš přísně," řekla jsem Bludičce o pár minut později. Doteď nevím přesně, co jsem tím myslela. Byla jsem si jistá, že jsem nalezla to jediné správné - a spravedlivé - řešení. Alespoň v situaci, v níž jsem se nacházela. Možná však tahle věta znamenala něco jiného, než by se mohlo zdát. Nebylo to "nesuď mě za to, že brzy ublížím někomu, koho mám ráda", ale "nesuď mě za to, že jsem se víc nesnažila, aby to tak nedopadlo". V takovém případě to byl spíš vzkaz pro mě.
Nesuď se tak přísně za to, že to nebylo hezké, přestože mohlo.

Někde ve výšce nade mnou se hýbe nebe. Mužský hlas vypráví příběh sondy, která se vrátila. Která se vypravila daleko od domova jenom proto, aby se srazila s kusem vesmírné skály - a aby se pak s novými poznatky mohla doploužit tam, odkud přišla.
Snad byl pan Optimista takovou mojí Itokawou. Místem, kam jsem musela doputovat a kde bylo nutné trochu se omlátit, abych byla schopná nabrat vzorky z jiného světa, než je ten můj. A abych se poté mohla vrátit k Zemi, kde mé objevy budou k užitku.
Ale co, nebo kdo je mou Zemí? Kde teď vlastně jsem? A mám i já možnost navrátit se tam, odkud jsem přišla?


sobota 11. července 2015

sobota 20. června 2015

Horečka dengue

Měla bych si konečně jednou provždy zapamatovat, že United Islands pro mě byly a budou symbolem prohry. Abych už nikdy nezkoušela ověřovat, jestli tomu tak skutečně je.
„Já na to Zrní nemůžu jít. Nezlob se.“
„Nevadí. Uvidíme se potom.“
Nakonec přeci jenom podléhám pokušení a na koncert jdu. Sama.
„Úzko, úzko, musí být úzko, aby mohl vzniknout svět,“ zní do daleka, když přicházím. Beru to jako vzkaz.
Usmívám se na dívku, kterou mylně považuji za Bludičku.
Pak ale zaslechnu první tóny Dvou a to se mi do očí nahrnou slzy. Utíkám Kinského zahradou, seč mi nohy stačí. Kdyby to nebylo podivné, asi bych si zacpala uši.

„Kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu ne.“


„Tak jestli přijde i tvůj kamarád, nebude přeci vadit, když pojedu domů,“ snažím se o pár minut později přesvědčit pana Optimistu. „Jenom bych vám překážela. A zítra půjdeme spolu, co ty na to?“
Nevadilo by mi poslouchat další kapely, protože ty už nejsou zatíženy žádnými vzpomínkami. Jenomže mě děsí představa setkání se zlotřilým Jeníkem. Vím, že z něčeho takového kouká neskutečný průšvih.
Nakonec zůstávám, což je zavrženíhodné. Zvlášť když uvážíme, jakou motivaci pro něco takového mám.
Už po prvních minutách si uvědomuji, jak strašlivá to byla chyba. Když se poprvé podívám Jeníkovi do očí. Když mi gratuluje ke složení státnic. Když pivem připíjí na to, aby mi dobře dopadly přijímačky.
S panem Optimistou tvoří naprosto smrtící kombinaci. Neustále si mě dobírají a já se nemám sílu bránit. Protože se právě v duchu bráním něčemu, co ve mně nebezpečně rychle roste. Mlátím mozkové příšery, jak to jen jde, a snažím se, aby nikdo nezaslechl jejich ryk. Zmatek skrývám pod masku „mně je to všechno jedno“ a usilovně přemýšlím, jak se z té šlamastyky dostat.
Několikrát prohlásím: „Tak já už půjdu,“ ale nikdy svá slova nedodržím.
Po čase už se ani nesnažím nedívat se.

Když se loučíme, podává mi zlotřilý Jeník červený reklamní klobouk. Bezmyšlenkovitě si ho nasadím.
„Aspoň nebudu tak černá.“
„Teď už budeš červená. Červená Karkulka.“
„Ale já nemám košíček. Já bych chtěla košíček!“ Teatrálně zavzlykám a dupnu nožkou.
Teprve, když mi hlavou proběhne myšlenka: „Aspoň od něj budu mít něco na památku,“ si plně uvědomím, co to zase vyvádím.
Podávám klobouk původnímu majiteli. „Nemůžu si ho nechat. Nevím, co bych s ním dělala.“
„Já ale zase nejsem Červená Karkulka.“
Je pro mě najednou hrozně těžké vzdát se ho. Na chvíli klobouk držíme oba. Pak ho konečně pouštím.
To je to další, co bych si měla uvědomit. Že některé věci jsou prostě zapovězené, byť po nich člověk jakkoliv touží.
Pro mě je v tuto chvíli takovou věcí červený klobouk.
A zlotřilý Jeník.

pátek 19. června 2015

"Je svátek hudby a místo abych tančil..."

Svět je nespravedlivý. Udělala jsem státnice. Já, která jsem se na učení téměř vykašlala.
Dali mi jedničku. A to jenom proto, aby mi nezmařili šanci na červený diplom. Protože to, co jsem jim tam předvedla, by stačilo stěží na dvojku. A to jenom v případě, že zohledníme to, že se ptali i na věci, které se v nenacházely v okruhu, z něhož jsem zkoušku skládala.
Svět je nespravedlivý. A já jsem znechucená. Ze sebe, že jsem se nedokázala naučit na opravdovou jedničku. A z komise, že byla tak moc ovlivnitelná.
Docílili tím akorát toho, že ze složené státnice nemám ani trochu radost. Beru to jako jednu z mnoha nepříjemných povinností, kterých se mi podařilo zbavit. A místo slavení se zabývám těmi dalšími, co se na mě valí. Přijímačkami. A tím, že bych měla nějak vyřešit tu záležitost s panem Optimistou.

Sama sebe jsem obelstila představou, že po státnicích nám spolu bude krásně. Že budu chtít trávit veškerý svůj čas s ním, když jsme museli kontakt tolik omezovat kvůli učení. Jenomže jediným výsledkem toho všeho bylo poznání, že mi nechybí. Že i když jsme se naposledy viděli o muzejní noci – tedy spíše o muzejním ránu, kdy jsem bez snídaně prchla z jeho bytu a jemu to bylo jedno – nedělalo by mi problém vydržet bez něj další týden, dva. Že s ním nechci jít večer na koncert – a ze všeho nejmíň právě na Zrní.

„Řekla bys mi prosím jméno nějakého tvého oblíbeného básníka, co toho hodně napsal?“ Srdce mi poskočí, že by se třeba rád literárně dovzdělal, ale on ho další větou přišpendlí k desce mého psacího stolu. „Chtěl bych na jejich textech vyzkoušet něco do školy.“
„Nevím, kdo toho hodně napsal. Možná Nezval. Halas. Holan. Nebo Hrubín.“
„Hrubý?“
„Ne. Hrubín.“
„Hm, to jsem nikdy neslyšel.“

Naše světy jsou naprosto neslučitelné. I kdybych se stokrát snažila. A já se vlastně už ani snažit nechci.
Chci jediné – spát.
Sama.

úterý 9. června 2015

Kyselina permravenčí

Je sedm hodin ráno, za okny šedivo a já si jako blázen oblékám modré květované šaty. Letní šaty do deseti stupňů. Abych přehlušila myšlenky, kvílím se zpěvákem z Air Traffic „It's you that I need, it's you that I need. It's you and I'm sure it's always been.“ Snažím se příliš nehloubat nad textem – dobře vím, že by mě znovu shodil do vod šílenství, poté, co se mi podařilo zachytit se záchranného kruhu. Tak vypadá má jediná ranní příprava na obhajobu bakalářské práce.
Strašně bych si přála, abych byla alespoň trochu nervózní. Aby mi na tom záleželo. Ale ať se snažím, jak se snažím, nevykřesám ze své duše ani jiskřičku zájmu. Je mi to všechno jedno. Tak strašně zoufale jedno.
Po další z nocí skrz naskrz nasáklých slzami mé tělo nejspíš nemá na adekvátní reakce sílu. Žádný třes, žádné kamení v žaludku. Jenom dvě hromádky soli na polštáři a jedna hromádka neštěstí ve mně.

První se o mé úspěšné obhajobě dozvídá pan Optimista. Ne proto, že bych měla radost a musela se o ni podělit. Ne snad proto, že bych s ním chtěla mluvit. Ale proto, že se mi zdá, že to tak má být. A proto, že vím, že nám to oběma bude úplně stejně ukradené. (Aspoň jeden jediný pocit máme společný. Vlastně jsou dokonce dva – zapomněla jsem započítat pocit „náš vztah nemá smysl“.)
„Vidíš, říkal jsem ti to.“
Strašně ráda bych mu řekla, že bez něj bych bakalářku ani neodevzdala. Měl by vědět, jak moc mi pomohl. Ale to je jen další z řady věcí, na kterých už v tuto chvíli nezáleží.
„No jo, tak se měj.“

Zajímalo by mě, jestli lze za osm dnů nacpat do mozkovny veškeré učivo ke státnicím. Čistě teoreticky, kdyby se člověk učil. Protože já se učit nebudu. Budu brečet a brečet, dokud neupadnu do kómatu.
Možná jsem z obhajoby neměla dostat za jedna. Třeba by mě to probudilo z letargie. Třeba bych ještě bojovala. Ale spíš ne. Předem prohraných bitev se totiž nikdy neúčastním.
A tohle prohra je. Ve všech ohledech.

pondělí 1. června 2015

Chemolitotrofní škeble

A/N: Sledujte v přímém přenosu nástup šílenství. Nezmeškejte tuto jedinečnou příležitost!
(Bude opět průběžně aktualizováno.)


Pondělí
Své city odlévám
do předem připravených forem
To aby mi nekazily
zajímavý článek
Mám zasádrované plíce
Možná proto
se nemohu nadechnout
Či je to snad dlaha
na zlomené srdce?

Úterý
Snad jsi jen prohrál
svá ostrovní území
v boji s CpG-methyltransferasou
Zazdíváš se tichem
A já mám strach
že jsou umlčeny
i naše esenciální geny


Středa
Hroutím se před skříní s oblečením
Už chápu
proč některé dívky po rozchodu
obměňují svůj šatník
"Pokud vaše svršky
vzbuzují nežádoucí reakce,
je na čase je zlikvidovat
a pořídit si nové."

Tuto strategii doporučuje
10 z 10 afrických Trypanosom


Čtvrtek
Molekula DNA se podobá
neuvařené špagetě
 
WC párování je vždy
v B konformaci
a v gelu se odehrává
plazení bez napínání
či plazení s napínáním
Ještě to bude napínavé


Pátek
Oponent mi vytkl
že se snažím 
být spíš spisovatelem než vědcem
Vlastně se cítím
polichocena

Sobota
Pálí mě oči
od slz
Když se říká: "Neodcházej!"
bývá už zpravidla
pozdě

Neděle
"Karamel je cukr
co se už neuzdraví."

To bude jediná má znalost
o metabolismu sacharidů
Jak se mám učit o sladkých látkách
když je mi slano až běda?