neděle 25. listopadu 2012

Tak praví pověst a tak zní kouzlo.

Cestou domů pár metrů běží.
Protože jde strašně pozdě.
Protože se snaží dohnat své srdce, co jí někdy během večera vyskočilo z hrudi a zbaběle zmizelo.
Protože chce utéct před svými myšlenkami - těmi věrnými nohsledy jménem Co, Kdyby a Náhodou.
V kuchyni jí padne pohled na kalendář, na listopadové motto. "Ať půjdeš kamkoli, sám před sebou neutečeš."
Zasměje se. Pak vezme svoje srdce - které cestou spatřila prchat směrem ku Praze 6 a které se jí po velkém boji podařilo polapit - a zavře ho zpět do klece svého hrudního koše.

"Láska ji zradila podruhé," zašeptá Královský kronikář.
Tak jako v pohádce.

sobota 24. listopadu 2012

V tísni sním sny vysněných plísní

Kdybyste mě náhodou někdy potkali v supermarketu v oddělení mléčných výrobků a divili se, proč se tak přiblble usmívám, je to pravděpodobně proto, že jsem zrovna na obalu nivy objevila nápis: "Obsahuje Penicillium roqueforti," nebo něco podobného.
(Ať žije deformace školou!)

úterý 20. listopadu 2012

Stonohy, stonožky a stonoženky

Potřebovala bych:
1. Aby papírové labutě nekončily v půllitrech od piva.
2. Aby se v nedělních oznámeních nevyskytovala slova jako "společenský" a "večer".
3. Abych se ve Vídni ze žalu neopila svařákem.
4. Sehnat nejméně tři vkusné jednobarevné polštáře.
5. Aby se mi podařilo koupit plnící pero, které se během jediné tříhodinové přednášky a) nemusí desetkrát doplňovat, b) nerozpadne se a c) nerozskřípe se.
6. Aby globální oteplování bylo pouze vymyšleným jevem.
7. Pochopit, jak se dá uvěřit v Boha na základě druhé věty termodynamiky. (Ačkoliv tvrzení, že teplo nemůže samovolně přecházet z tělesa studenějšího na teplejší, zní celkem logicky, v podstatě dokazuje, že předchozí přání z tohoto seznamu zůstane pouze přáním - neboť v přítomnosti těles teplejších všechna studená tělesa zteplají, alespoň částečně. Navíc mi to pořád nepřijde jako důkaz Boží existence.)
8. Abych nebyla pořád nucená okolnostmi k bludnému holanďanování.
9. Aby se Bílá laň třikrát v lásce nezklamala.
10. Abych měla komu říct: Jediné, co potřebuji, jsi Ty.

"Víš, co se stane, když člověku zabráníš dělat to, co umí nejlépe? Normálně se z toho zblázní."
Netuším, jestli je psaní zrovna tou věcí, kterou umím nejlíp - ale zabraňte mi psát... a já se zblázním. Spolehlivě.
Takže...
11. Nikdy nepřestat psát.

čtvrtek 8. listopadu 2012

Sklo je kapalina

Princ zrazuje v každém okamžiku
svou malou mořskou vílu...
Vždyť cizí kněžna mluví.
(A jak roztomile!)

(Hab alles ausprobiert, damit es sich verzieht,
doch leider hat das alles keinen Zweck.)

Zítra se bude létat.
A já mám křídla,
spravené Popelčí střevíčky
a zmatek v hlavě.

úterý 30. října 2012

Staří známí

...aneb "perly" z dnešní výuky:

"Jakožto budoucí biologové se budete muset vypořádat s horšími věcmi... Ačkoliv musím uznat, že takový rozkládající se měkkýš se na tomto žebříčku dostane poměrně vysoko."

Když se páří dva hlemýždi, považují se oba za samečky. Poté jim poněkud přeskočí a rozhodnou se pro "změnu pohlaví". Tedy, slovy naší vyučující "přjdou dva nadržení tatínci a odejdou dvě spokojené maminky".

Čeleď stopkookých plžů Buliminidae neboli hladovkovití zahrnuje dva u nás žijící druhy - jeden se jmenuje rodovým jménem hladovka a druhý lačník.
Neboli... vítejte v oddělení poruch příjmu potravy!

úterý 23. října 2012

Requiem za Naději

Naděje umírá poslední.
Ale umírá.

A já už nemám sílu věřit,
že se narodí nová,
co se s odvahou sobě vlastní pustí do boje s realitou
a bude se sytit svými sny.

Má předchozí naděje
(tolik hýčkaná, tolik opečovávaná!)
se jimi totiž přežrala.

A chcípla.

čtvrtek 18. října 2012

Je to fajn, mít školu nedaleko psychiatrické léčebny. Přeci jen, pro jistotu.

Už i proteiny jsou jinak orientované
a já bez mrknutí oka
zabíjím krásnoočka.
Kam to ten svět spěje?!
Nebo spíš - kam to spěju já...?

pátek 12. října 2012

Kterak proteiny letkis tancovaly

V té oprýskané budově botanické zahrady
už docela začínám zapouštět kořeny.
Zvykám si
a kradu si život z života živých,
z těch, co dýchají jinak než my.
(Jen aby ze mě s podzimem neopadalo listí...)
Bezúspěšně lapám trepku do vaty,
pozoruji řezy trypanozómami
a kometu zářivou ve stotisícinásobném zvětšení.
Každý den začínám v jiné budově
a bloudím ve sklepeních.
("Vždyť se neznáme..."
"Neznáme. Ale jsi stejně ztracená jako já.")
Vlastně se mám vážně fajn,
přesto, že menza je pro mě stále dům hrůzy,
že genetika v pátek odpoledne je místem,
kde by se i zmije gabunská stala jen neškodně pochrupujícím zviřátkem,
že arménština je naprosto nevyslovitelný jazyk
(a to jsem si myslela, že nejnezpěvnější řečí je holandština!),
a že jsem stále ztracená v davu.

Strach má velké oči.
A mně se zvětšil svět.

úterý 9. října 2012

Život studentský, život veselý

Utekla mi trepka zpod mikroskopu. Uletěly mi včely. Málem jsem se rozbrečela v menze. Netuším, co jsou to derivace a integrály. A už vůbec ne, proč se zjevují uprostřed přednášky z obecné chemie. (Asi proto, aby se tam jen tak posadily a smály se nám ubožákům, kteří nevíme, co jsou zač.)
Jupí.

Jestli umřu, chtěla bych na hrobě nápis: "Život byl vždycky dar nad mé síly, kdykoliv jsem byl sám."
(Citace z Hrubína, jo jo... Kdo máte důvod být "k zbláznění živý"? Kdo, řekněte, kdo?)
A na pohřbu bych prosila zahrát tohle Kyrie: