středa 24. prosince 2014

A1 G2, něco jako květy keřů z čeledi přesličníkovitých

Čtvrtek 13.11.
Já: "Dneska mě ta praktika z entomologie obzvlášť bavila. Dělali jsme hálky... Víš, co to je, že jo?"
Můj milý: "Ne. Tedy jestli to nemá něco společného se zahálkou. S tou mám bohaté zkušenosti..."
Já: "Hálky jsou třeba duběnky. Takové ty kuličky na dubovém listí... To už jsi určitě viděl."
Můj milý: "Vždyť já jsem před půl rokem ani nevěděl, jak vypadá dub."

Pátek 14.11.
Sehnu se pro dubový list. "Víš, co je tohle?" povídám spíš žertem.
Můj drahý se zamyslí a prohlásí: "Já bych si tipl, ale bojím se, aby to zase nebylo špatně."
"Tak to zkus..."
"Hm... Buk?"
O chvíli později následuje listová bitva v zářivě žluté záplavé pod jinanem, který téměř není dvoulaločný. Kolemjdoucí se po nás otáčejí. Prohrávám, mám pomalé reflexy a v kapuci spoustu listí.

Čtvrtek 20.11.
Čím jsou dny chladnější, tím větší praxi v bezcílném bloudění supermarkety si s mým milým vytváříme. Po hodině v Tescu máme v košíku pouze jeden sprchový gel.

Sobota 22.11.
Můj milý je rozkošný, když je rozespalý. Vzbudím ho, on jen něco zamručí a schová mě k sobě pod peřinu. A pak pořád dokola opakuje, jak strašně krásné to je a jak je šťastný.
Jsme postrachem kolejní kuchyňky - nejen, že se při vaření neustále objímáme a šišláme na sebe, ale ještě k tomu spálíme pudink tak, až smrdí celá místnost. Buchtičky s krémem za moc nestojí, ale co bychom chtěli, když místo vařečky používáme jen příborový nůž. Hrnec je téměř zničen, vodu na kávu ohříváme v pánvi.

Pondělí 24.11.
S milým pečeme jablečný koláč s obličejem. Ten se nejdřív mračí - a tak mu pusu obrátím tak, aby oblouček směřoval dolů. Říkám svému drahému: "Když se na tebe podíval, musel se přeci usmát."

Úterý 25.11.
Celý den téměř bez pauzy. Už od rána přemýšlím, jestli si mám raději nechat dát zpozdné v knihovně a po škole se najíst, nebo vrátit knihy, ale zůstat bez večeře. Když po přednášce z imunologie vycházím ze školy a spěchám, abych stihla aspoň jedno z toho, chytí mě kolem pasu známé ruce. Problém je vyřešen - dostávám Sýrového mlsouna a Mila oplatek. Večer mi tedy nebude kručet v žaludku hlady. Můj milý mě doprovází a já si opět uvědomuji, jak strašně jsem ráda, že ho mám.

Pátek 28.11.
Pečeme s milým perníčky. Na to se těším bezmála půl roku. Přehrabuji se ve vykrajovátkách. "Co myslíš, která ovečka je lepší?"
"Já nevím, mně asi tolik nezáleží na tom, jak to vypadá."
"Takže by ti nevadilo, kdybys měl místo různých tvarů cukroví jen samá kolečka?"
"Asi ne, hlavně kdyby byla dobrá."
"A já jsem pro tebe loni tak opatrovala toho lineckého krokodýla! Měla jsem jenom dva a jednoho jsem dala tobě."
Obejme mě.
O chvíli později se ptám: "Proč vykrajuješ tolik sněhuláků? Vždyť už jich máme deset!"
"Asi proto, že jsou téměř kulatí."

Sobota 29.11.
Popůlnoční rozhovory o želvičce na kolečkách, která má tři vlásky svázané červenou mašličkou, sluneční brýle a slamák tak velký, že je z ní vidět jen ten klobouk. Také o želvičce na kočičkách na kolečkách, která se rozhodla jet na Kanárské ostrovy, takže musela vyměnit kolečka na kočičkách za rybičky. To proto, že kanárek, nikoliv slavík, je pták tak pěkně žlutý, že jí bude hezky doplňovat zelený krunýř a červenou mašli.

Úterý 2.12.
Ráno bylo třpytivé. Listy na stromech chřestily, větvičky byly obalené průzračnou vrstvou ledu a řebříček v zamrzlý v dokonale symetrickém oválku připomínal nadzemsky krásný šperk. Z mladých kaštanových listů (díky, klíněnko!) se rázem staly křišťálové lustry, za které by se nemusela stydět ani firma Swarovski. Co na tom, že musím brzy vstávat na praktikum, kde je pozdní příchod důvodem k vyloučení z předmětu, co na tom, že v Praze prvně v historii kvůli počasí nejezdí vůbec žádné tramvaje! Takovou krásu člověk vidí jen málokrát za život.

Středa 3.12.
Můj milý si o dvě hodiny splete načasování našeho srazu. Když mu po přednášce zavolám, zjišťuji, že už nemá chuť za mnou jezdit.
„Stalo se něco?“
Po nekonečně dlouhé době odpoví. „Ne.“
Sevře mě strach. Vyzvídám. Snažím se najít opodstatnění proto, proč je mu jedno, že mě už dnes neuvidí.
Praštím mu s telefonem, pak za ním stejně jedu.
Doprovází mě domů, ale mně je smutno. Má huňatá šála mu zanechává nitky na kabátu jako minulou zimu – a mně se kdoví proč oči zalévají slzami.

Čtvrtek 4.12.
„Ještě nespi! Dívej se!“ snaží se mě můj nejmilejší vzbudit. Jenže já mu ležím v náručí, přikrytá dekou a tlukot jeho srdce je pro mě mnohem zajímavější než ty skrovné dialogy probíhající na konci první epizody Hvězdných válek. Nemusím utíkat do jiných světů, protože tenhle svět je momentálně ten nejkrásnější v celém vesmíru.

Pátek 5.12.
Stojím před kolejí, kde bydlí můj milý, jako už tolikrát, ale tentokrát se z nějakého záhadného důvodu zdráhám vetřít dovnitř tak jako jindy. Můj drahý ale nebere telefon, a tak nakonec proklouznu otevřenými dveřmi. Objevím ho v kuchyňce, vaří. Vesele konverzuje s nějakou dívkou. Poodejdu, nechci je rušit. Dívka přeběhne přes chodbu do jeho pokoje, za ní jde on. Všimne si mě.
„Děje se něco?“ ptá se.
„Ne. Nebo snad ano?“
„Ne.“
Mlčíme. Nevypadá, že by mě rád viděl.
„Něco jsem ti koupila.“ Podávám mu svůj čerstvý úlovek – červenou šálu, takovou, jakou si přál.
„Tak to budu mít k Vánocům.“
„To dostaneš ještě něco jiného. Ještě se přeci uvidíme, ne?“
„Hm.“
„Co se stalo? Máš tu nějakou holku?“ V tu chvíli to stále ještě považuji za absurdní žárlivý záchvat. To by mi přece neudělal.
„Hele, napíšeme si.“
„Jak, napíšeme si? Tak co se stalo?“
„Nic.“
„Musím to vědět. Ty tu někoho máš, že jo?“
„Ne.“
„Ty mi lžeš?“
„Jo.“ Sklopí oči. Tváří se, že je mu to jedno.
Hrůza mi téměř ochromuje nohy. Málem se mi podlomí kolena.
„Jak dlouho to trvá?“
„Pár dní.“
„A kdy jsi mi to chtěl říct?“
„Až si budu jistý…“
„Jistý s čím? Že je konec?“
„Jo. Už asi od prázdnin nevidím žádnou budoucnost. Stejně bychom se rozešli.“
Pořád ta kamenná tvář. Ani se neomluví.
Vrhám se na studenou podlahu kolejní chodby a pláču.

Pondělí 8.12.
Mrzne. Stále ještě se s panem K. držíme za ruce, když někam jdeme. Snad ze setrvačnosti. Pod vahou mého srdce se hroutí i celý můj hodnotový žebříček.
„Vážně nemůžeme prostě na všechno zapomenout a začít znovu?“
„Neobjevil jsem žádnou možnost.“

---

Tento rok zakončím bez přítele, bez dalších pěti kilo, které jsem zhubla, a bez fungujícího deníku. Nemohu s tím dělat nic jiného než psát a začít konečně pořádně jíst. Jenomže naše cukroví bude letos spíš slané a hořké než sladké a z jediná z těchto tří věcí, u níž bych si opravdu přála, aby se změnila, je ta první.

pátek 12. prosince 2014

Ctenocephalides canis

V autobuse si dvě dívky povídaly o Vánocích.

„Představ si, můj brácha ještě věří na Ježíška.“
„To ten můj taky. Mám od rodičů zakázáno říct mu pravdu.“
„Ale já si vzpomínám, že když jsem byla malá, přála jsem si takovýho toho velkýho psa z Ikeji. Jednou jsme si hráli na schovku, já zalezla pod postel a tam jsem ho uviděla. Myslela jsem si, že mi ho tam Ježíšek dal už předem. Byla jsem úplně tiše a v duchu jsem mu říkala: Jsem tak ráda, že jsem tě našla. Jsem tak ráda, že tě mám. Ale pak si rodiče všimli, že jsem pod postelí a máma povídá: Pojď se napít, dneska jsi málo pila! A tak jsem šla do kuchyně. Když jsem se vrátila, pes už tam nebyl. Ptala jsem se po něm, ale řekli mi: To jsi měla jenom halucinace. A jestli tam nějakej pes opravdu byl, tak ho asi Ježíšek nesl někomu jinýmu, jen si ho tu na chvíli odložil. A já jsem se rozbrečela.“

A já jsem se rozbrečela.

středa 8. října 2014

Subito piano

Viděla jsem na obloze tyrkysový balónek.
Letěl stále výš a výš, až se ztratil v modři nebe. Jaký oku lahodící obrázek! Mohl by snad být metaforou pro štěstí. Silou, která tu působí, je ovšem nikoliv touha po štěstí, nýbrž něco tak banálního jako rozdíl hustot. A zapomněli jsme ještě na další drobnost. Nízký tlak ve vzdálenějších vrstvách atmosféry.
Bác! A z idylických výšin jsme rázem zpátky na zemi.
Ortel byl podepsán už ve chvíli, kdy se nic netušící balónek vysvobodil z prstů nepozorného dítěte.
Jít si za svým snem někdy znamená rozsudek smrti.

Zabijácká mrcha se opět přihlásila o slovo. Vybrala si svou třetí - abychom byli přesní, třetí i čtvrtou - oběť.
Získává už docela praxi. Je to vlastně celkem snadné. Tak snadné, jako ustřihnout si své milované dlouhé vlasy.
Litujete až potom.
A potom už je pozdě.

Abych dostála své roli poslušné dcery, stavuji se cestou domů v Tescu.
Mezi sladkostmi záměrně klopím zraky. Ne snad proto, aby mi nadbytečné kalorie nezhatily nějakou dietu. Jen bych nerada, aby mi pohled padl na Mila sušenky, které jsou v polici úhledně vyskládané jako nějaká zářivá ozdoba.
U chladících regálů mi hlavou proběhne myšlenka, že nesmím zapomenout na mléko. Té, co mi to připomněla, v duchu vrazím facku. U nás doma přece mléko nikdo nepije.
První slza mi ukápne až ve chvíli, kdy bezradně postávám mezi pečivem. Nemohu koupit pudinkové šneky, donuty, čokoládové muffiny a ani višňové či meruňkové kapsy. Zlostně sáhnu po tvarohovém závinu a se zvednutou hlavou a otupělým srdcem odcházím k pokladnám.
Stejně jíst nebudu.

Riskovat je tak lákavé, když se vám před očima skví nádhera výhry. Na to, o co vás připraví případná prohra se už zpravidla raději nedíváte. Já se také nedívala.
Může se zdát, že je všechno stejné jako předtím. Ale není - středeční večery už nepatří smíchu a všední rána nejsou plna očekávání několika málo řádek od toho, co šel kolem.
A mně je o rok víc.
Jen jedna cena útěchy by tu byla, snad vykoupená první slzou a všemi dalšími, co budou zákonitě následovat.
Už zase mohu psát.

"Takže... Konec?"



neděle 28. září 2014

Ovláčeň velkohlavá

Prahu zaplavily poutače s hlavami cizích a většinou naprosto nesympatických lidí - a s nimi i tajemné nápisy typu "Stop vidírání!" (správně napsané varianty bude odhadem tak 30%) a "Stop řezníkovi!"
Na záchodcích v Literární kavárně jsem zase objevila báseň tohoto znění:
Obecní intelektuál
Při kydání hnoje
vede vnitřní boje
Honza Volf, ten, který neumí hrát golf (alias Jenda z Letný, co má rád všechno pěkný) vydal své nejnovější básně a obrázky pod názvem Biblička pro křehká a něžná a odvážná srdíčka.
Na jednom ze sloupů v Lublaňské ulici je nalepený papír s tímto sdělením:
Kdo to nablil za tím rohem?
Těžkej bohém.

"Něčí podomácku vyrobená nesmrtelnost. Něčí trvalý následek. Něčí posmrtný život."

Když se na sebe podívám do zrcadla, připadá mi, že se měním v Zabijáckou mrchu.
Myslím, že jsem ten pohled nacvičila už docela obstojně - stisknu rty, přimhouřím oči a nakonec se úplně lehounce usměji. A přemýšlím nad svou další obětí.
První byla jedna kamarádka ze střední. Usoudila jsem, že už jí nesmím na oči, protože jsem jí nedokázala pomoci, když procházela těžkým obdobím.
Druhý byl můj tanečník. Ten doplatil na pouhou možnost - žárlivosti a nesprávných citů.
A třetí... kdo bude třetí?
Když mám zasadit ránu, učiním tak s chladnokrevností vraha. "Svádí-li tě tvá pravá ruka, usekni ji a odhoď pryč." Jindy pomalu odkrojuji kousky masa, aniž by si toho někdo všiml. Ruiny vztahu se samy zakonzervují v lhostejnosti. Zapomenete, že jste mě kdy znali.
Jednou skončím úplně sama. Troska těla bez končetin, troska duše bez pocitů. Buňka s tím nejmenším možným obsahem genů. Zařízení v nouzovém režimu. Malá černá kočička, lamačka srdcí.
Všichni budou daleko, ještě dál než obvykle. 
Stanu se obětí spravedlivých a moudrých rozhodnutí.
Jsem totiž příliš hrdá na to, abych sama sobě cokoliv odpustila.

"Všechno, co člověk dělá, je autoportrét. Všechno je deník."

pátek 5. září 2014

Želví pochoutka

„Želv je přes sto druhů a většina z nich je poživatelná a velmi chutná. Jedinou závadou u živých a zejména obrovských želv je jednak jejich tvrdý pancéřový krunýř, z kterého se maso nesnadno vyjímá, jednak poměrně malá výtěžnost, neboť při zpracování čerstvých želv je až 75 % odpadu. Želví maso, želví vejce a želví sádlo jsou uznávány za zvláštní lahůdku na celém světě. Želví maso je oblíbeno hlavně v přímořských oblastech, a to proto, že zvláště maso z mořské želvy má výbornou chuť.“
(Převzato z receptyonline.cz.)

Víte, už přes deset let chovám dvě želvy nádherné. Není s nimi žádná zábava, jenom dělají hluk a hloupě koukají. Snažila jsem se je prodat, ale nikdo je samozřejmě nechtěl. O vypuštění do přehrady jsem ani neuvažovala, jsem přeci uvědomělý biolog a nerada bych způsobila ekologickou katastrofu. A tak jsem se rozhodla zbavit se jich jinak...

pondělí 1. září 2014

A little black cat

Koriandr voní asi jako petržel s citronem dlouho luhované v mořské vodě.

Kapky deště na mém starém-novém deštníku zní úplně jinak, než jsem zvyklá - jako tichounké poklepávání na malý africký bubínek.

Kost z mořské ryby zapíchlou v bramborové placce po chuti nepoznáte.

Konečky prstů se nevědomky prohrabuji v hrubém písku, nehty mám poškrábané smirkovým papírem.

K obzoru hledím se vzrůstajícími obavami, ale dobře vím, že každá bouře se přežene, záleží jen, kolik mrtvých po sobě zanechá.

Kůži mám promrzlou, srdce se skoro zastavuje chladem; jednomu člověku je ve stanu zima a smutno až k uzoufání.

---

Ležím v posteli a padá na mě celý svět. Ta strašlivá tíže mě obklopuje ze všech stran, útočí na mne silou milionů virtuálních pascalů. Jako prázdná plechovka v lisu na odpadky se choulím do klubíčka v předtuše něčeho strašného. Najednou se začínám zmenšovat. Můj nos se mění v malý tmavý knoflíček, uši se zašpičaťují a přesouvají blíže k temeni hlavy. Má kostrč se znovu stává tím, čím byla v průběhu evoluce. Celá obrůstám hebounkou černou srstí. Náhle je mi krásně, všechno to, co se nedá unést, je pryč. Vyskočím na nohy - na všechny čtyři, pochopitelně - a odcházím. Dnes nesvítí hvězdy, je ta nejtemnější tma. Nikdo mě již nikdy nespatří, neboť jsem černá kočka ztracená v černé noci.

"I feel like, I feel like
A little black cat
I feel like, I feel like
I’m lost in no-man’s-land" 

Jen abyste věděli - mám na sebe alergii.