A1 G2, něco jako květy keřů z čeledi přesličníkovitých

Čtvrtek 13.11.
Já: "Dneska mě ta praktika z entomologie obzvlášť bavila. Dělali jsme hálky... Víš, co to je, že jo?"
Můj milý: "Ne. Tedy jestli to nemá něco společného se zahálkou. S tou mám bohaté zkušenosti..."
Já: "Hálky jsou třeba duběnky. Takové ty kuličky na dubovém listí... To už jsi určitě viděl."
Můj milý: "Vždyť já jsem před půl rokem ani nevěděl, jak vypadá dub."

Pátek 14.11.
Sehnu se pro dubový list. "Víš, co je tohle?" povídám spíš žertem.
Můj drahý se zamyslí a prohlásí: "Já bych si tipl, ale bojím se, aby to zase nebylo špatně."
"Tak to zkus..."
"Hm... Buk?"
O chvíli později následuje listová bitva v zářivě žluté záplavé pod jinanem, který téměř není dvoulaločný. Kolemjdoucí se po nás otáčejí. Prohrávám, mám pomalé reflexy a v kapuci spoustu listí.

Čtvrtek 20.11.
Čím jsou dny chladnější, tím větší praxi v bezcílném bloudění supermarkety si s mým milým vytváříme. Po hodině v Tescu máme v košíku pouze jeden sprchový gel.

Sobota 22.11.
Můj milý je rozkošný, když je rozespalý. Vzbudím ho, on jen něco zamručí a schová mě k sobě pod peřinu. A pak pořád dokola opakuje, jak strašně krásné to je a jak je šťastný.
Jsme postrachem kolejní kuchyňky - nejen, že se při vaření neustále objímáme a šišláme na sebe, ale ještě k tomu spálíme pudink tak, až smrdí celá místnost. Buchtičky s krémem za moc nestojí, ale co bychom chtěli, když místo vařečky používáme jen příborový nůž. Hrnec je téměř zničen, vodu na kávu ohříváme v pánvi.

Pondělí 24.11.
S milým pečeme jablečný koláč s obličejem. Ten se nejdřív mračí - a tak mu pusu obrátím tak, aby oblouček směřoval dolů. Říkám svému drahému: "Když se na tebe podíval, musel se přeci usmát."

Úterý 25.11.
Celý den téměř bez pauzy. Už od rána přemýšlím, jestli si mám raději nechat dát zpozdné v knihovně a po škole se najíst, nebo vrátit knihy, ale zůstat bez večeře. Když po přednášce z imunologie vycházím ze školy a spěchám, abych stihla aspoň jedno z toho, chytí mě kolem pasu známé ruce. Problém je vyřešen - dostávám Sýrového mlsouna a Mila oplatek. Večer mi tedy nebude kručet v žaludku hlady. Můj milý mě doprovází a já si opět uvědomuji, jak strašně jsem ráda, že ho mám.

Pátek 28.11.
Pečeme s milým perníčky. Na to se těším bezmála půl roku. Přehrabuji se ve vykrajovátkách. "Co myslíš, která ovečka je lepší?"
"Já nevím, mně asi tolik nezáleží na tom, jak to vypadá."
"Takže by ti nevadilo, kdybys měl místo různých tvarů cukroví jen samá kolečka?"
"Asi ne, hlavně kdyby byla dobrá."
"A já jsem pro tebe loni tak opatrovala toho lineckého krokodýla! Měla jsem jenom dva a jednoho jsem dala tobě."
Obejme mě.
O chvíli později se ptám: "Proč vykrajuješ tolik sněhuláků? Vždyť už jich máme deset!"
"Asi proto, že jsou téměř kulatí."

Sobota 29.11.
Popůlnoční rozhovory o želvičce na kolečkách, která má tři vlásky svázané červenou mašličkou, sluneční brýle a slamák tak velký, že je z ní vidět jen ten klobouk. Také o želvičce na kočičkách na kolečkách, která se rozhodla jet na Kanárské ostrovy, takže musela vyměnit kolečka na kočičkách za rybičky. To proto, že kanárek, nikoliv slavík, je pták tak pěkně žlutý, že jí bude hezky doplňovat zelený krunýř a červenou mašli.

Úterý 2.12.

Ráno bylo třpytivé. Listy na stromech chřestily, větvičky byly obalené průzračnou vrstvou ledu a řebříček v zamrzlý v dokonale symetrickém oválku připomínal nadzemsky krásný šperk. Z mladých kaštanových listů (díky, klíněnko!) se rázem staly křišťálové lustry, za které by se nemusela stydět ani firma Swarovski. Co na tom, že musím brzy vstávat na praktikum, kde je pozdní příchod důvodem k vyloučení z předmětu, co na tom, že v Praze prvně v historii kvůli počasí nejezdí vůbec žádné tramvaje! Takovou krásu člověk vidí jen málokrát za život.

Středa 3.12.
Můj milý si o dvě hodiny splete načasování našeho srazu. Když mu po přednášce zavolám, zjišťuji, že už nemá chuť za mnou jezdit.
„Stalo se něco?“

Po nekonečně dlouhé době odpoví. „Ne.“
Sevře mě strach. Vyzvídám. Snažím se najít opodstatnění proto, proč je mu jedno, že mě už dnes neuvidí.

Praštím mu s telefonem, pak za ním stejně jedu.

Doprovází mě domů, ale mně je smutno. Má huňatá šála mu zanechává nitky na kabátu jako minulou zimu – a mně se kdoví proč oči zalévají slzami.

Čtvrtek 4.12.

„Ještě nespi! Dívej se!“ snaží se mě můj nejmilejší vzbudit. Jenže já mu ležím v náručí, přikrytá dekou a tlukot jeho srdce je pro mě mnohem zajímavější než ty skrovné dialogy probíhající na konci první epizody Hvězdných válek. Nemusím utíkat do jiných světů, protože tenhle svět je momentálně ten nejkrásnější v celém vesmíru.

Pátek 5.12.

Stojím před kolejí, kde bydlí můj milý, jako už tolikrát, ale tentokrát se z nějakého záhadného důvodu zdráhám vetřít dovnitř tak jako jindy. Můj drahý ale nebere telefon, a tak nakonec proklouznu otevřenými dveřmi. Objevím ho v kuchyňce, vaří. Vesele konverzuje s nějakou dívkou. Poodejdu, nechci je rušit. Dívka přeběhne přes chodbu do jeho pokoje, za ní jde on. Všimne si mě.

„Děje se něco?“ ptá se.

„Ne. Nebo snad ano?“

„Ne.“

Mlčíme. Nevypadá, že by mě rád viděl.

„Něco jsem ti koupila.“ Podávám mu svůj čerstvý úlovek – červenou šálu, takovou, jakou si přál.

„Tak to budu mít k Vánocům.“
„To dostaneš ještě něco jiného. Ještě se přeci uvidíme, ne?“
„Hm.“
„Co se stalo? Máš tu nějakou holku?“ V tu chvíli to stále ještě považuji za absurdní žárlivý záchvat. To by mi přece neudělal.
„Hele, napíšeme si.“
„Jak, napíšeme si? Tak co se stalo?“

„Nic.“

„Musím to vědět. Ty tu někoho máš, že jo?“

„Ne.“
„Ty mi lžeš?“
„Jo.“ Sklopí oči. Tváří se, že je mu to jedno.
Hrůza mi téměř ochromuje nohy. Málem se mi podlomí kolena.

„Jak dlouho to trvá?“
„Pár dní.“
„A kdy jsi mi to chtěl říct?“

„Až si budu jistý…“
„Jistý s čím? Že je konec?“
„Jo. Už asi od prázdnin nevidím žádnou budoucnost. Stejně bychom se rozešli.“
Pořád ta kamenná tvář. Ani se neomluví.
Vrhám se na studenou podlahu kolejní chodby a pláču.

Pondělí 8.12.

Mrzne. Stále ještě se s panem K. držíme za ruce, když někam jdeme. Snad ze setrvačnosti. Pod vahou mého srdce se hroutí i celý můj hodnotový žebříček.

„Vážně nemůžeme prostě na všechno zapomenout a začít znovu?“
„Neobjevil jsem žádnou možnost.“

---

Tento rok zakončím bez přítele, bez dalších pěti kilo, které jsem zhubla, a bez fungujícího deníku. Nemohu s tím dělat nic jiného než psát a začít konečně pořádně jíst. Jenomže naše cukroví bude letos spíš slané a hořké než sladké a z jediná z těchto tří věcí, u níž bych si opravdu přála, aby se změnila, je ta první.