Svítíčka

Všimli jste si někdy, že jakmile nasněží, začne se do světa pomalu vkrádat ticho?
Tlumí hovor tisíců lidí na ulicích, překrývá skřípění a chrastění, cvakání a praskot, vyplňuje všechny zvučící dutiny. Tep města jako by se změnil z divoké muziky na něžný romantický ploužák, jako by ta ohromná bicí souprava, která určuje charakter hudby, jež město vydává, zůstávala pozadu samým úžasem nad tou bílou, prchavou krásou. Snad aby neuspíšila její konec. A tak ticho porůstá činely jako obrovský lišejník a obaluje hromotlucké bubny. Po pár spadlých vločkách přestane tát sníh i v lidských srdcích a klid zaplní místa, kterým předtím vládla prázdnota.
Všimli jste si toho někdy?
Já ano.
„Přesně takovou zimu mám rád. Sníh a zářící slunce.“

---

Poláka, co si u mě objednal deset kilo knih od Jindřicha Šimona Baara, aby je nechal přeložit do polštiny nějakým nadšencem, bych v davu asi nepoznala. Až na světle, podle očí.
„We will ask somebody to take a picture of us.“ Nastaví si mě do správného světla a požádá náhodného kolemjdoucího, aby nás vyfotil. Šklebím se do objektivu jako šílenec, úsměv mi svítí nad huňatou šálou.
„Could you please send me the photo?“
„Yes, of course.“
Vychrlím na něj svou lámanou angličtinou během těch deseti minut asi tisíc věcí, i takových, které vůbec nemá právo vědět.
„I am happy to have seen you!“ povídám. A myslím to opravdu vážně.

---

„Smutek se k tobě nehodí.“
„Ale to víš, že hodí. Smutná jsem většinu svého života. Jen se umím dobře přetvařovat.“
„Ale jdi… Přede mnou bys to neschovala a já si to o tobě nemyslím. Nikdo nemá vřelejší úsměv než ty.“
Jen zamrkám údivem.
„To já jsem celý život smutný a jen se umím dobře přetvařovat… Myslím, že bych to na tobě poznal.“
„Nečekala bych, že jsem v tom maskování tak dobrá…“
„Trošku smutku je v každém. To je normální. Jen se na něj prosím nezaměřuj, nebo dopadneš podobně jako já. A to s tím úsměvem myslím vážně. Jsi vřelá, veselá, pečlivá, starostlivá. Nenech se to vzít. Byla by to škoda… Takových slečen je jak šafránu.“
To už se mi derou slzy do očí, jako tolikrát za posledních pár dnů.
„Nedokážu být veselá, aspoň ne dlouho. Ale když už jsem, tak pořádně. Neumím dělat nic napůl. Ale taky jsem nechutně přemýšlivá, ctižádostivá a puntíčkářská. Starostlivá jsem zbytečně moc a jsem přísná na sebe i své okolí. Jedna známá mých rodičů mi říkala, že vypadám odtažitě a nepřátelsky. Měla pravdu spíš ona.“
„Zcela určitě mi nepřijdeš nepřátelská. A i kdybys byla odtažitá, tak je to kvůli tomu, že nechceš ublížit sobě nebo ostatním. A vyjmenovala jsi všechno, čeho si na tobě strašně cením a kvůli čemu mi s tebou bylo hezky.“
Už nad tím jen vrtím hlavou, nevím, co na to odpovědět. Je to tak pěkné, až se zdráhám uvěřit, že by to mohlo být upřímné.
„Já jen chci, abys přestala být smutná, alespoň trošku… A taky abys věděla, že jsi dokonalá taková, jaká jsi…“
„Když ono to asi nejde takhle na povel…“
„Já vím, že to nejde na povel. Každopádně bych byl rád, aby sis pokaždé, co o sobě začneš pochybovat, vzpomněla na to, že minimálně já v tebe budu vždy věřit. A vždy tě ocením takovou, jaká jsi…“
„Tohle bys neměl… Alespoň ne teď.“
„Proč? Zrovna tohle jsem ti chtěl říct od té doby, co jsem tě trošku poznal.“
Něco ve mně křičí: „Už dost, tohle není pravda!“ Ale jiná část se s ní hádá: „Vždyť je to krása!“

---

Jdu domů, celý svět se třpytí a mně pod nohama tiše křupe sníh. Do řas se mi zaplétají dokonale tvarované sněhové vločky místo vody v jiném skupenství, která se mi tam už nějakou tu chvíli velmi ráda usazuje. Říkám si - proč plýtvat vodou na slzy, když se z může vzniknout něco tak nádherného.
Vše se zdá být v naprostém pořádku.

Protože naděje přichází z míst, odkud ji vůbec nečekáte.