Prahu zaplavily poutače s hlavami cizích a většinou naprosto nesympatických lidí - a s nimi i tajemné nápisy typu "Stop vidírání!" (správně napsané varianty bude odhadem tak 30%) a "Stop řezníkovi!"
Na záchodcích v Literární kavárně jsem zase objevila báseň tohoto znění:
Obecní intelektuál
Při kydání hnoje
vede vnitřní boje
Honza Volf, ten, který neumí hrát golf (alias Jenda z Letný, co má rád všechno pěkný) vydal své nejnovější básně a obrázky pod názvem Biblička pro křehká a něžná a odvážná srdíčka.
Na jednom ze sloupů v Lublaňské ulici je nalepený papír s tímto sdělením:
Kdo to nablil za tím rohem?
Těžkej bohém.
"Něčí podomácku vyrobená nesmrtelnost. Něčí trvalý následek. Něčí posmrtný život."
Když se na sebe podívám do zrcadla, připadá mi, že se měním v Zabijáckou mrchu.
Myslím, že jsem ten pohled nacvičila už docela obstojně - stisknu rty, přimhouřím oči a nakonec se úplně lehounce usměji. A přemýšlím nad svou další obětí.
První byla jedna kamarádka ze střední. Usoudila jsem, že už jí nesmím na oči, protože jsem jí nedokázala pomoci, když procházela těžkým obdobím.
Druhý byl můj tanečník. Ten doplatil na pouhou možnost - žárlivosti a nesprávných citů.
A třetí... kdo bude třetí?
Když mám zasadit ránu, učiním tak s chladnokrevností vraha. "Svádí-li tě tvá pravá ruka, usekni ji a odhoď pryč." Jindy pomalu odkrojuji kousky masa, aniž by si toho někdo všiml. Ruiny vztahu se samy zakonzervují v lhostejnosti. Zapomenete, že jste mě kdy znali.
Jednou skončím úplně sama. Troska těla bez končetin, troska duše bez pocitů. Buňka s tím nejmenším možným obsahem genů. Zařízení v nouzovém režimu. Malá černá kočička, lamačka srdcí.
Všichni budou daleko, ještě dál než obvykle.
Stanu se obětí spravedlivých a moudrých rozhodnutí.
Jsem totiž příliš hrdá na to, abych sama sobě cokoliv odpustila.
"Všechno, co člověk dělá, je autoportrét. Všechno je deník."
Žádné komentáře:
Okomentovat