Želví pochoutka

„Želv je přes sto druhů a většina z nich je poživatelná a velmi chutná. Jedinou závadou u živých a zejména obrovských želv je jednak jejich tvrdý pancéřový krunýř, z kterého se maso nesnadno vyjímá, jednak poměrně malá výtěžnost, neboť při zpracování čerstvých želv je až 75 % odpadu. Želví maso, želví vejce a želví sádlo jsou uznávány za zvláštní lahůdku na celém světě. Želví maso je oblíbeno hlavně v přímořských oblastech, a to proto, že zvláště maso z mořské želvy má výbornou chuť.“

(Převzato z receptyonline.cz.)

Víte, už přes deset let chovám dvě želvy nádherné. Není s nimi žádná zábava, jenom dělají hluk a hloupě koukají. Snažila jsem se je prodat, ale nikdo je samozřejmě nechtěl. O vypuštění do přehrady jsem ani neuvažovala, jsem přeci uvědomělý biolog a nerada bych způsobila ekologickou katastrofu. A tak jsem se rozhodla zbavit se jich jinak...

Ne, já jen žertovala, Ivánku!

Kuchyňskou úpravou jsem vyhrožovala pouze Zlé rybě (budiž jí země lehká), ale měl to být jen zcela neúčinný výchovný prostředek.

Želví pochoutku jsem vyráběla z ostružin, mouky, cukru, vajec a dalších náležitostí pro pečení. Už delší dobu jsem totiž chtěla zkusit tento recept. A když se nám na zahradě objevil nadbytek ostružin, byla k tomu ideální příležitost. V diskusi pod článkem jsem si pak přečetla, že někdo tomuto krásnému moučníku ještě přidělá hlavu, nohy a ocásek a jednoduše tak vytvoří želvu. To se mi hned zalíbilo, takže jsem ještě přikoupila dlouhé cukrářské piškoty a pustila se do práce...

Co říci závěrem? Snad jen, že na receptyonline si nevymýšleli. Želví maso je doopravdy chutné...