pátek 12. prosince 2014

Ctenocephalides canis

V autobuse si dvě dívky povídaly o Vánocích.

„Představ si, můj brácha ještě věří na Ježíška.“
„To ten můj taky. Mám od rodičů zakázáno říct mu pravdu.“
„Ale já si vzpomínám, že když jsem byla malá, přála jsem si takovýho toho velkýho psa z Ikeji. Jednou jsme si hráli na schovku, já zalezla pod postel a tam jsem ho uviděla. Myslela jsem si, že mi ho tam Ježíšek dal už předem. Byla jsem úplně tiše a v duchu jsem mu říkala: Jsem tak ráda, že jsem tě našla. Jsem tak ráda, že tě mám. Ale pak si rodiče všimli, že jsem pod postelí a máma povídá: Pojď se napít, dneska jsi málo pila! A tak jsem šla do kuchyně. Když jsem se vrátila, pes už tam nebyl. Ptala jsem se po něm, ale řekli mi: To jsi měla jenom halucinace. A jestli tam nějakej pes opravdu byl, tak ho asi Ježíšek nesl někomu jinýmu, jen si ho tu na chvíli odložil. A já jsem se rozbrečela.“

A já jsem se rozbrečela.

středa 8. října 2014

Subito piano

Viděla jsem na obloze tyrkysový balónek.
Letěl stále výš a výš, až se ztratil v modři nebe. Jaký oku lahodící obrázek! Mohl by snad být metaforou pro štěstí. Silou, která tu působí, je ovšem nikoliv touha po štěstí, nýbrž něco tak banálního jako rozdíl hustot. A zapomněli jsme ještě na další drobnost. Nízký tlak ve vzdálenějších vrstvách atmosféry.
Bác! A z idylických výšin jsme rázem zpátky na zemi.
Ortel byl podepsán už ve chvíli, kdy se nic netušící balónek vysvobodil z prstů nepozorného dítěte.
Jít si za svým snem někdy znamená rozsudek smrti.

Zabijácká mrcha se opět přihlásila o slovo. Vybrala si svou třetí - abychom byli přesní, třetí i čtvrtou - oběť.
Získává už docela praxi. Je to vlastně celkem snadné. Tak snadné, jako ustřihnout si své milované dlouhé vlasy.
Litujete až potom.
A potom už je pozdě.

Abych dostála své roli poslušné dcery, stavuji se cestou domů v Tescu.
Mezi sladkostmi záměrně klopím zraky. Ne snad proto, aby mi nadbytečné kalorie nezhatily nějakou dietu. Jen bych nerada, aby mi pohled padl na Mila sušenky, které jsou v polici úhledně vyskládané jako nějaká zářivá ozdoba.
U chladících regálů mi hlavou proběhne myšlenka, že nesmím zapomenout na mléko. Té, co mi to připomněla, v duchu vrazím facku. U nás doma přece mléko nikdo nepije.
První slza mi ukápne až ve chvíli, kdy bezradně postávám mezi pečivem. Nemohu koupit pudinkové šneky, donuty, čokoládové muffiny a ani višňové či meruňkové kapsy. Zlostně sáhnu po tvarohovém závinu a se zvednutou hlavou a otupělým srdcem odcházím k pokladnám.
Stejně jíst nebudu.

Riskovat je tak lákavé, když se vám před očima skví nádhera výhry. Na to, o co vás připraví případná prohra se už zpravidla raději nedíváte. Já se také nedívala.
Může se zdát, že je všechno stejné jako předtím. Ale není - středeční večery už nepatří smíchu a všední rána nejsou plna očekávání několika málo řádek od toho, co šel kolem.
A mně je o rok víc.
Jen jedna cena útěchy by tu byla, snad vykoupená první slzou a všemi dalšími, co budou zákonitě následovat.
Už zase mohu psát.

"Takže... Konec?"



neděle 28. září 2014

Ovláčeň velkohlavá

Prahu zaplavily poutače s hlavami cizích a většinou naprosto nesympatických lidí - a s nimi i tajemné nápisy typu "Stop vidírání!" (správně napsané varianty bude odhadem tak 30%) a "Stop řezníkovi!"
Na záchodcích v Literární kavárně jsem zase objevila báseň tohoto znění:
Obecní intelektuál
Při kydání hnoje
vede vnitřní boje
Honza Volf, ten, který neumí hrát golf (alias Jenda z Letný, co má rád všechno pěkný) vydal své nejnovější básně a obrázky pod názvem Biblička pro křehká a něžná a odvážná srdíčka.
Na jednom ze sloupů v Lublaňské ulici je nalepený papír s tímto sdělením:
Kdo to nablil za tím rohem?
Těžkej bohém.

"Něčí podomácku vyrobená nesmrtelnost. Něčí trvalý následek. Něčí posmrtný život."

Když se na sebe podívám do zrcadla, připadá mi, že se měním v Zabijáckou mrchu.
Myslím, že jsem ten pohled nacvičila už docela obstojně - stisknu rty, přimhouřím oči a nakonec se úplně lehounce usměji. A přemýšlím nad svou další obětí.
První byla jedna kamarádka ze střední. Usoudila jsem, že už jí nesmím na oči, protože jsem jí nedokázala pomoci, když procházela těžkým obdobím.
Druhý byl můj tanečník. Ten doplatil na pouhou možnost - žárlivosti a nesprávných citů.
A třetí... kdo bude třetí?
Když mám zasadit ránu, učiním tak s chladnokrevností vraha. "Svádí-li tě tvá pravá ruka, usekni ji a odhoď pryč." Jindy pomalu odkrojuji kousky masa, aniž by si toho někdo všiml. Ruiny vztahu se samy zakonzervují v lhostejnosti. Zapomenete, že jste mě kdy znali.
Jednou skončím úplně sama. Troska těla bez končetin, troska duše bez pocitů. Buňka s tím nejmenším možným obsahem genů. Zařízení v nouzovém režimu. Malá černá kočička, lamačka srdcí.
Všichni budou daleko, ještě dál než obvykle. 
Stanu se obětí spravedlivých a moudrých rozhodnutí.
Jsem totiž příliš hrdá na to, abych sama sobě cokoliv odpustila.

"Všechno, co člověk dělá, je autoportrét. Všechno je deník."

pátek 5. září 2014

Želví pochoutka

„Želv je přes sto druhů a většina z nich je poživatelná a velmi chutná. Jedinou závadou u živých a zejména obrovských želv je jednak jejich tvrdý pancéřový krunýř, z kterého se maso nesnadno vyjímá, jednak poměrně malá výtěžnost, neboť při zpracování čerstvých želv je až 75 % odpadu. Želví maso, želví vejce a želví sádlo jsou uznávány za zvláštní lahůdku na celém světě. Želví maso je oblíbeno hlavně v přímořských oblastech, a to proto, že zvláště maso z mořské želvy má výbornou chuť.“
(Převzato z receptyonline.cz.)

Víte, už přes deset let chovám dvě želvy nádherné. Není s nimi žádná zábava, jenom dělají hluk a hloupě koukají. Snažila jsem se je prodat, ale nikdo je samozřejmě nechtěl. O vypuštění do přehrady jsem ani neuvažovala, jsem přeci uvědomělý biolog a nerada bych způsobila ekologickou katastrofu. A tak jsem se rozhodla zbavit se jich jinak...

pondělí 1. září 2014

A little black cat

Koriandr voní asi jako petržel s citronem dlouho luhované v mořské vodě.

Kapky deště na mém starém-novém deštníku zní úplně jinak, než jsem zvyklá - jako tichounké poklepávání na malý africký bubínek.

Kost z mořské ryby zapíchlou v bramborové placce po chuti nepoznáte.

Konečky prstů se nevědomky prohrabuji v hrubém písku, nehty mám poškrábané smirkovým papírem.

K obzoru hledím se vzrůstajícími obavami, ale dobře vím, že každá bouře se přežene, záleží jen, kolik mrtvých po sobě zanechá.

Kůži mám promrzlou, srdce se skoro zastavuje chladem; jednomu člověku je ve stanu zima a smutno až k uzoufání.

---

Ležím v posteli a padá na mě celý svět. Ta strašlivá tíže mě obklopuje ze všech stran, útočí na mne silou milionů virtuálních pascalů. Jako prázdná plechovka v lisu na odpadky se choulím do klubíčka v předtuše něčeho strašného. Najednou se začínám zmenšovat. Můj nos se mění v malý tmavý knoflíček, uši se zašpičaťují a přesouvají blíže k temeni hlavy. Má kostrč se znovu stává tím, čím byla v průběhu evoluce. Celá obrůstám hebounkou černou srstí. Náhle je mi krásně, všechno to, co se nedá unést, je pryč. Vyskočím na nohy - na všechny čtyři, pochopitelně - a odcházím. Dnes nesvítí hvězdy, je ta nejtemnější tma. Nikdo mě již nikdy nespatří, neboť jsem černá kočka ztracená v černé noci.

"I feel like, I feel like
A little black cat
I feel like, I feel like
I’m lost in no-man’s-land" 

Jen abyste věděli - mám na sebe alergii.

pátek 8. srpna 2014

Slaďárny

Rodiče svým dětem často říkají: "Nehraj si s jídlem!" Já si ovšem nepamatuji, že by mi to kdo kdy řekl. Možná to je proto, že jsem nikdy takovou potřebu neměla - nebo, a to je pravděpodobnější, si moje maminka hrála se mnou. Doteď vzpomínám na svou oblíbenou svačinku, takzvanou "kytku piškotovku", kterou mi připravovala. Do mističky (nejčastěji do skleněné, takové se vzorem, vůbec nevím, kde je jim konec...) nalila jogurt a kolem dokola naskládala piškoty jako okvětní plátky. Nejraději jsem měla, když piškoty zrovna došly - jogurt byl pak navíc posypaný tou drtí, která vždycky zbude na dně sáčku...
Poslední dobou mě to hraní si s jídlem (zase?) začalo bavit. O Vánocích jsem z lineckého těsta napekla místo tradičních kytiček a hvězdiček velmi početnou zoologickou. Vlastně zase po vzoru mamky. Ta, když ještě pekla cukroví, se snažila vytvořit z každého kousku malé umělecké dílo.
Také jsem se vrhla na dorty. Cukářka ze mě samozřejmě nikdy nebude a když občas objevím na internetu stránky plné nádherně ozdobených dortů, jen tiše závidím. Vloni jsem prvně navštívila prodejnu zaměřenou čistě na pečení a zůstala jsem zírat. O polovině věcí jsem vůbec netušila, k čemu se dají použít. A pak jsem vyrobila svůj první, a vlastně i zatím poslední, dvoupatrový dort. Přes rok jsem kvůli nedostatku času žádný neupekla, ale teď v létě to byly dva - a během příštího týdne se chystám na třetí.

Toto je dort, který jsem pekla na oslavu mé kamarádky a též bloggerky May. Schválně, kdo víte, co je tam za písničku? Nenechte se zmást, nejsou tam nádechy, mezery mezi frázemi ani závěrečná dvojitá čára. Byla jsem za to právem kritizována jedním účastníkem oslavy, ale sem si toho vědoma. Bohužel se mi tam však takovéto legrace už nevešly. Příště si seženu větší krabici, nebo menší lentilky.

Tento byl zase pro strejdu k šedesátinám. Vzor jsem objevila na internetu, bohužel jsem však neznala postup zdobení, takže jsem musela poněkud experimentovat a nepovedlo se to, jak jsem očekávala. Teď už jsem však moudřejší a vím, že je ozdobit takhle dort je rychlé a jednoduché - na korpus doprostřed se kápne tmavá čokoládová poleva, kolem se vytvoří kroužek bílou polevou, kolem nich zase tmavou a takto se pokračuje až k okraji dortu. Pak se vezme párátko a protáhne se polevou jednou od středu, pak ke středu a takto po obvodu celého dortu. Dovedu si představit takovéto zdobení i na dortu čtvrecovém či obdélníkovém (nebo nějakém perníku). To by se polevami vytvořily jen vodorovné pruhy. Asi to někdy také vyzkouším.

Poslední, co jsem zatím zdobila, byly muffiny pro mého milého, který má k hmyzu vztah poněkud záporný. Nedávno jsem mu zrovna musela po telefonu poskytovat psychickou podporu, když doma odchytával jakéhosi "nechutného černého brouka s pohyblivým zadečkem". (A tak už máme rozdělené role na dobu, až budeme jednou bydlet spolu - já se budu starat o odnášení hmyzů i pavouků, on zase o dojídání zákusků s nadbytkem máslového krému.) Po přečtení jakéhosi článku o nově otevřené restauraci, kde se mimo jiné  špagety s omáčkou z moučných červů nebo právě muffiny ozdobené hmyzem, jsem dostala tento nápad. Opět jsem navštívila cukrářské potřeby a už o kousíček chytřejší jsem zakoupila jedlý fix. Původně jsem plánovala jen samé kobylky, takové ty krásně zelené. Bohužel však zelený marcipán neměli, a tak jsem se musela spokojit se žlutým. Nakonec se to však hodilo. Mohla jsem vytvořit více druhů a zabalit je vždy i s popisem - příslušným latinským názvem...

Můj milý se však napálit nenechal. Řekl jen: "To bys neudělala.", odvážně otevřel balíček a už hleděl na pavouky, nikoliv skutečné, ale marcipánové.


neděle 13. července 2014

"To není marihuana, to je jitrocel."

Letošní tábor jsem vyhodnotila jako jedno velké pedagogické selhání - a doopravdy přemýšlím o tom, zda si ještě smím dovolit v práci s dětmi pokračovat. Přesto však přinesl i spoustu milých a úsměvných momentů, které jsem si v průběhu týdne pečlivě zapisovala.

Tak třeba tahle krásná ukázka dětské logiky aneb co prohlásil Eda o panáčcích na semaforu: "Zelenka trvá kratší dobu než červenka, protože zelenka tiká rychleji."
V jeho podání jsme měli dokonce lekci z lingvistiky... "Víš, jak se řekne chlap, co je holčičí? Chlapka."
...a také z etikety - při vystupování z metra zavolal zpět do prázdného vagonu: "Děkujeme za svezení Edy. Na shledanou!"

Objevily se i výroky filosofického rázu, například ten Dominičin v debatě o tom, zda pastýřka ze scénky byla skutečná, nebo jen převlečená. "Já si myslím, že to dřív byla legenda, která se ale už stala pravdou."

Něco bylo prostě jenom legrační. Třeba to, co řekl Jonáš, když zvedl sluchátko takového toho domácího telefonku, co vede k brace: "Poslechni si to, je tam moře!"
Nebo Martinka, když nám ukazovala svůj obrázek do soutěže o nejlepší nakreslené strašidlo. "Tady je moje nejhezčí strašidlo. Je to moje máma."

A na konec ještě jeden roztomilý rozhovor. Objevila jsem Tomáše s Jonášem, jak se schovávají v rohu za věšákem. Zeptala jsem se, co tam dělají.
Tomáš: "My jsme tady ve vězení."
Já: "A co jste udělali, že jste ve vězení?"
Tomáš: "Kradli jsme."
Já: "A co jste ukradli?"
Jonáš: "Peníze."
Tomáš: "Já jsem ukradl peníze Jonášovi."
Jonáš: "A já jsem si je ukradl zase zpátky. Takže teď musíme být ve vězení oba."

pondělí 7. července 2014

Maja, Lisa, Ilia a my ostatní

Pod hladinou je ticho; voda umlčí i ty nejuřvanější turistické lodě.
(Asi tento objev použiji i doma. V čase největších hádek si prostě napustím vanu a zalezu si do ní se šnorchlem a potápěčskou maskou. Vidíte, jak je naše škola praktická?)
Tak si v tom tichu plavu mezi útesy a najednou uslyším praskání. Nejdřív sem tam cvaknutí, brzy však rachot jako z kulometu. Ta-ta-ta-ta-ta!
"Aha, to má Eustachova trubice, zase protestuje!" pomyslím si. "No počkej, já tě to odnaučím!" A plavu dál.
O den později jsem však vyvedena z omylu. Mé ucho je v tom tentokrát nevinně. Za všechno může Pistolník Zubonoh (neumělý překlad názvu Alpheus dentipes), který se rozhodl uspořádat si podvodní (a vlastně též podvodný) koncert.

Z omylu jsem za těch čtrnáct dní ostatně vyvedena mnohokrát. Dalším z nich je to, že se mohu snadno naučit správně šnorchlovat. Chyba lávky, jsem antitalent! Zatímco ostatní se po týdnu zvládají ponořit do pěti metrů, já teprve přicházím na to, jak plavat s ploutvemi, aby k něčemu byly. A i potom mi přezdívají Kolesový parník. Že prý kolem sebe moc cákám.
Ale co - stejně největší objevy přinášejí potápěči z větších hloubek. Například mého oblíbeného Kraba Plyšáka, alias Jsem kámen-jsem kámen-jsem kámen-(ale lakuji si nehty!).


Korýši jsou pro mě vlastně vůbec nejoblíbenější tamní skupina, ač mám vytvářet seznam ostnokožců, kteří se tam vyskytli. Jenže ti jsou kromě punkové ježovky s čírem na hlavě zajímaví pouze průměrně. Zato třeba takový listorožec, to je paráda.


A tak se stane, že za celou dobu pobytu na Brači neulovím jediného mořského živočicha. Nebo alespoň ne takového, kterého bychom předtím už neviděli. Vedoucí nám jednou za pár dní vynadají do lenochů, že všechno necháváme na nich, už se z toho stává docela folklór - jenomže motivace chybí, neboť Kolesový parník je nešika.
Později zvolím taktiku netrápit se tím a pouze se kochat krásami podmořského světa. Noční šnorchlování je k tomu ideální. Pozoruji ryby v transu, které se jen tak vznáší ve vodním sloupci, a přemýšlím, jestli se jím také zdají sny. Na dně jsou zase natažené choboty rypohlavců, poněkud bizarních červů, co by klidně mohli vystupovat jako hlavní postava nějakého katastrofického sci-fi. O kus dál objevím pod útesem ropušnici, královnu zlých ryb. Před pár dny jsme ji měli v akváriu a dostali radu, co máme dělat, kdyby nám náhodou chtěla potřást rukou pomocí své ostré ploutve. Přemítám, zda bych dokázala v tom šoku dostatečně rychle vylézt z vody a utíkat si pro první pomoc, totiž pro fén. Ještě chvíli se na sebe díváme, protože ropušničí oko, to je pohled do odděleného vesmíru. Pak raději odplouvám.


Zato na suchozemských výletech se snažím o to víc (nebo se alespoň snažím předstírat, že se snažím). Takže objevím prvního štíra, stonohu a malé černé vdovátko, samé přátelské tvory. Dokonce si později jednoho z nich odvážím domů. Proto mám teď tu čest představit vám svého nového domácího mazlíčka... Samička druhu Euscorpius flavicaudis, zatím beze jména. (Případné návrhy, jak jí mám říkat, prosím do komentářů. Je třeba jednat rychle, neboť je to živočich značně krátkověký, a já jsem bez nápadu!)


Úžasných objevů se mi vlastně podaří vícero. Tak například zjišťuji, že žena docenta Colomba skutečně existuje. Úplně tedy padne má hypotéza, že je to pouze figurína v neoprenu, která má sloužit jako měřítko na podmořských fotkách. Kdyby se jmenovala Eva, asi nahradím tuto hypotézu jinou, zbrusu novou - že je skutečně stvořená z jeho žebra, neboť jsou si až podezřele podobní.

Dalším neskutečně překvapivým zjištěním je, že pan Galium (jehož přezdívku jsem po silvestrovské oslavě vytvořila podle jedné nepříjemné vlastnosti rostliny Galium apparine a která by mu jistě jako biologovi příliš nezalichotila) je vlastně poměrně milá osoba, pakliže se nachází ve stavu střízlivém, a často i s velmi dobrými nápady. Tak třeba s učením se latinských názvů k zápočtu pomocí pantomimy nejspíš přišel on. Ono totiž těch snadno zapamatovatelných bylo málo - a těch, k nimž se dala vymyslet nějaká smysluplná mnemotechnická pomůcka, bylo ještě méně. Třeba taková ostranka Bolinos brandaris, kterou bolí nos, až z toho bryndá, polyp Madracis pharensis, jemuž nikdo nřekl jinak než matrace z fary, nebo nahožábrý plž Chromodoris crohni, který je takový chudák, že smrdí po chromu a ještě k tomu trpí Crohnovou chorobou, byly spíše výjimky. A tak bylo potřeba zvolit jinou taktiku. Někteří se potřebovali učit někde v tichu, my ostatní jsme však pantomimu považovali za příjemné rozptýlení. A tak jsem já, co na pantomimě při Aktivitách vždy ztroskotá, vesele předváděla například mořskou houbu. Ještě lepší však bylo pozorovat ostatní. Myšlenkový pochod "Kečup? - Rajče? - Rajče s rohama?" byl vskutku nezapomenutelný. Když jsem si uvědomila, že hledané slovo je Pomatoceros, málem jsem smíchy praštila hlavou o stůl.

Když teď nad tím tak přemýšlím, vážně si nejsem jistá, zda se opravdu mám na celý zbytek života zavřít do laboratoře. Chtěla jsem přeci studovat přírodu a ne pracovat v pomalu streilním prostředí, kde nesmí nic s "nažádoucí" přírodou přijít do styku...


čtvrtek 15. května 2014

Botanické hádanky pro mlsouny

Fandom: Věda ve sto slovech
Téma: Sněz mě

Tato bylina čeledi amarylkovitých je kulinářským hitem posledních sezón. Můžete si pro ni zajít do lužních lesů. Jen si ji nespleťte s konvalinkou.
Když objevíte v rašeliništi brusinky, pak jsou to plody jedné její příbuzné. Nejchutnější jsou po zimě.
Název této rostliny připomíná největší z kostí pánve. Velmi dobré jsou její černé pacibulky sloužící k vegetativnímu rozmnožování, které chutnají jako malé kedlubničky.
Samičí jedinci tohoto druhu se nesmí v některých městech vysazovat – jejich plody totiž silně zapáchají. V Asii jsou však považovány za pochoutku.
Květní lůžko této hvězdnicovité rostliny je jedlé. Budete se ale muset probojovat vrstvou ostnů.
Poznáte všechny?

A/N: Drabble vzniklo v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd

Žít je nákladné

Téma: Transakce

Možná se vám zdá pětadvacetiprocentní daň z příjmu moc vysoká. Ale náš šéf si bere skoro stejně – a to je jenom jeden.
My musíme přece také z něčeho živit dělníky. Jinak by začali stávkovat. A o žádné vzpoury nemáte zájem ani vy, ne?
Není koneckonců potřeba odvádět daně v naší měně. Tu si umíme vyrobit sami. Můžete nám platit v naturáliích. Kupříkladu takovou kyselinou palmitovou – to je pořádné žrádlo!
Nedáte si tedy ještě jednu klobásku? My svaly vám jí stejně kus ukradneme. A budeme svědomitě pracovat – žádné protesty, slibujeme!
(Jen za žaludek neručíme. S hladkou svalovinou vždycky byla těžká domluva.)

Fandom: Věda ve sto slovech
A/N: Drabble vzniklo v rámci DMD na www.sosaci.net/test