neděle 10. března 2013

Nepořádky mezi řádky

Venku mlha a pochmurno. Jít po ulici znamená koupat se v mléce. Nadechnu se a beru za kliku. Louis de Funés se na mě šklebí z fotografie v nadživotní velikosti a nedoslýchavá ryba nemá ráda místní točené pivo. Cigaretový dým se proplétá s mými vlasy a hladově se mi zakusuje do kůže. Trochu mžouravě se rozhlížím po známých tvářích. Když se se všemi pozdravím, ozvláštním jednotvárnost jejich pivařského kroužku svou příliš naředěnou kofolou.
Brzy se v rohu místnosti vytvoří shluk dychtivých posluchaček životního seriálu na pokračování. Každou osobu opačného pohlaví posíláme pryč z doslechu.
"Víš, my tě máme hodně rády…" Zbaběle schovávám jednotné číslo, které by tam správně mělo být, za ironický podtón a zájmeno "my". Ostatně, zájmeno "já" bych za zájmeno "my" vyměnila hned. Jenže můj výrok se snaží dokázat opak.
V jeho očích spatřím podivný záblesk, jakési UFO letící po té modré obloze. Na okamžik se leknu, že můj malý podvod prohlédl. Ačkoliv by to možná byl důvod k tomu, aby se něco stalo. Takový katalyzátor pro chemickou reakci, jež za normálních okolností nemůže proběhnout. Jenže šipka nikdy neukazuje na mě. Žádná syntéza se nekoná, spíš rozklad. A ty vždycky běží samovolně.
Ztrácím nit té sáhodlouhé telenovely, kterou vedle mě ještě stále vysílají. Místo toho se soustředím na vlastní nekonečný příběh, ten výlet do země Nic, odkud se jen těžko navrací zpět. Pouštím se do nesmyslných hovorů o klonovaných ovcích, elektrickém proudu, otravných laboratorních protokolech, ornitologii, náletech mravenců, kteří nade vše milují nápojové kartony, o slovenštině, o kočičí genetice a o tom, že člověk si vždycky najde čas, na to, co chce - a při tom se snažím zachytávat všechny jeho pohledy. Ale je to marné. Asi jako se snažit v letu chytat rozsypané korálky padající ze stolu.

Nepořádky mezi řádky

Venku mlha a pochmurno. Jít po ulici znamená koupat se v mléce. Nadechnu se a beru za kliku. Louis de Funés se na mě šklebí z fotografie v nadživotní velikosti a nedoslýchavá ryba nemá ráda místní točené pivo. Cigaretový dým se proplétá s mými vlasy a hladově se mi zakusuje do kůže. Trochu mžouravě se rozhlížím po známých tvářích. Když se se všemi pozdravím, ozvláštním jednotvárnost jejich pivařského kroužku svou příliš naředěnou kofolou.
Brzy se v rohu místnosti vytvoří shluk dychtivých posluchaček životního seriálu na pokračování. Každou osobu opačného pohlaví posíláme pryč z doslechu.
"Víš, my tě máme hodně rády…" Zbaběle schovávám jednotné číslo, které by tam správně mělo být, za ironický podtón a zájmeno "my". Ostatně, zájmeno "já" bych za zájmeno "my" vyměnila hned. Jenže můj výrok se snaží dokázat opak.
V jeho očích spatřím podivný záblesk, jakési UFO letící po té modré obloze. Na okamžik se leknu, že můj malý podvod prohlédl. Ačkoliv by to možná byl důvod k tomu, aby se něco stalo. Takový katalyzátor pro chemickou reakci, jež za normálních okolností nemůže proběhnout. Jenže šipka nikdy neukazuje na mě. Žádná syntéza se nekoná, spíš rozklad. A ty vždycky běží samovolně.
Ztrácím nit té sáhodlouhé telenovely, kterou vedle mě ještě stále vysílají. Místo toho se soustředím na vlastní nekonečný příběh, ten výlet do země Nic, odkud se jen těžko navrací zpět. Pouštím se do nesmyslných hovorů o klonovaných ovcích, elektrickém proudu, otravných laboratorních protokolech, ornitologii, náletech mravenců, kteří nade vše milují nápojové kartony, o slovenštině, o kočičí genetice a o tom, že člověk si vždycky najde čas, na to, co chce - a při tom se snažím zachytávat všechny jeho pohledy. Ale je to marné. Asi jako se snažit v letu chytat rozsypané korálky padající ze stolu.

neděle 3. března 2013

Jakou barvu srsti má Schrödingerova kočka?

Po tomhle týdnu:
1. Umím i z fotky kočky odhadnout, jaké geny pro zbarvení srsti asi má. A tak teď ze sebe sypu písmenka i při pohledu na našeho králíka. Kdyby byl kočka, pak by měl zhruba takovýto genotyp: BB, DD, XoY, cbcs, aa, ii, Ss, ww, což znamená, že jeho základní barva by byla černá, neměl by žádnou alelu pro rezavou barvu (a navíc by měl jen jednu její kopii, neboť je sameček a má tedy jen jeden chromozóm X, který tento gen nese), měl by tzv. tonkinské zesvětlení (neboli tmavá barva jen na koncových částech těla, ale rozdíl od ostatních oblastí by nebyl tak velký, jako u siamského zesvětlení), neměl by žádnou alelu pro mourovací kresbu (to znamená žádné tečkování, tygrování či mramorování), neměl by ani tzv. tipping (to, že jsou chlupy barevné pouze na konci), dál by nesl alelu, která způsobuje špatnou migraci melanocytů na břišní část těla (má tedy bílou náprsenku, břicho a tlapky), ale není albín.
2. Už vím, jak moc inbrední jsou potomci anglické královny Alžběty II. a jejího manžela, což v podstatě říká, jak jsou si oba manželé příbuzní (kvůli příbuzenským sňatkům ve šlechtických rodech).
3. Vám mohu říci, jaký je rozdíl mezi lososovým, růžovým, karmínovým, karmínově růžovým a jahodovým zbarvením květu šalvěje (přičemž ona jahodová vypadá jako jahody přetřené silnou vrstvou barbínovského laku na nehty).

Ale tím pozitivní zprávy končí.

Dále jsem totiž tento týden:
1. Rozbila svůj oblíbený keramický hrnek (už druhý za poslední dobu) při zahlazování stop po pečení dortu tak, že z něj zbyla jen hromádka střepů.
2. Nešla na dvě důležité přednášky, i když jsem na ně jít mohla.
3. Utratila své poslední peníze za kýčovitý cestovní deník u Vietnamců.
4. Odmítla jít na sborový ples, ač jsem se tam původně docela těšila.
5. Zklamala svého tátu, když jsem mu ke kulatinám nedala nic zvláštního, ale pouze nehotový, nepromyšlený a nicneříkající soubor fotek, který nezachránilo ani to, že jsem nad ním strávila soustu času a část páteční noci a že po tomhle půlnočním řádění vypadal můj pokoj jako po výbuchu (lepidlo ze stolu jsem nesmyla doteď).
6. Naslibovala spoustu věcí, které jsem nemohla splnit, protože jsem neodhadla své časové možnosti.
7. Kvůli své lenosti nedokázala uklidit dům před příjezdem příbuzenstva, takže jsme to opět museli řešit systémem sběrných krabic a košíků. (Pavouci na stěnách zůstali, přeci jen by teď těm chudáčkům umrzly nožičky, kdybychom je vyhodili ven, že...)
8. Si málem upálila ruku, když mi začala od trouby doutnat chňapka, a při přípravě slavnostního oběda (nakonec nebyl ani moc slavnostní, ale zato pořádně studený) jsem skoro zbořila kuchyň.

Jsem opravdu šikovná. (A příště budu zase psát v milenách, aby to trošku skrylo moji neschopnost.)
A teď mě omluvte, jdu napravovat vzniklé škody, dohánět všechno, co jsem kvůli nedostatku času odložila na později, a v neposlední řadě strávit příjemné odpoledne s učebnicí biochemie, která mi zatím posloužila pouze jako předmět k zatížení fotoalba po nalepení fotek.

Jakou barvu srsti má Schrödingerova kočka?

Po tomhle týdnu:
1. Umím i z fotky kočky odhadnout, jaké geny pro zbarvení srsti asi má. A tak teď ze sebe sypu písmenka i při pohledu na našeho králíka. Kdyby byl kočka, pak by měl zhruba takovýto genotyp: BB, DD, XoY, cbcs, aa, ii, Ss, ww, což znamená, že jeho základní barva by byla černá, neměl by žádnou alelu pro rezavou barvu (a navíc by měl jen jednu její kopii, neboť je sameček a má tedy jen jeden chromozóm X, který tento gen nese), měl by tzv. tonkinské zesvětlení (neboli tmavá barva jen na koncových částech těla, ale rozdíl od ostatních oblastí by nebyl tak velký, jako u siamského zesvětlení), neměl by žádnou alelu pro mourovací kresbu (to znamená žádné tečkování, tygrování či mramorování), neměl by ani tzv. tipping (to, že jsou chlupy barevné pouze na konci), dál by nesl alelu, která způsobuje špatnou migraci melanocytů na břišní část těla (má tedy bílou náprsenku, břicho a tlapky), ale není albín.
2. Už vím, jak moc inbrední jsou potomci anglické královny Alžběty II. a jejího manžela, což v podstatě říká, jak jsou si oba manželé příbuzní (kvůli příbuzenským sňatkům ve šlechtických rodech).
3. Vám mohu říci, jaký je rozdíl mezi lososovým, růžovým, karmínovým, karmínově růžovým a jahodovým zbarvením květu šalvěje (přičemž ona jahodová vypadá jako jahody přetřené silnou vrstvou barbínovského laku na nehty).

Ale tím pozitivní zprávy končí.

Dále jsem totiž tento týden:
1. Rozbila svůj oblíbený keramický hrnek (už druhý za poslední dobu) při zahlazování stop po pečení dortu tak, že z něj zbyla jen hromádka střepů.
2. Nešla na dvě důležité přednášky, i když jsem na ně jít mohla.
3. Utratila své poslední peníze za kýčovitý cestovní deník u Vietnamců.
4. Odmítla jít na sborový ples, ač jsem se tam původně docela těšila.
5. Zklamala svého tátu, když jsem mu ke kulatinám nedala nic zvláštního, ale pouze nehotový, nepromyšlený a nicneříkající soubor fotek, který nezachránilo ani to, že jsem nad ním strávila soustu času a část páteční noci a že po tomhle půlnočním řádění vypadal můj pokoj jako po výbuchu (lepidlo ze stolu jsem nesmyla doteď).
6. Naslibovala spoustu věcí, které jsem nemohla splnit, protože jsem neodhadla své časové možnosti.
7. Kvůli své lenosti nedokázala uklidit dům před příjezdem příbuzenstva, takže jsme to opět museli řešit systémem sběrných krabic a košíků. (Pavouci na stěnách zůstali, přeci jen by teď těm chudáčkům umrzly nožičky, kdybychom je vyhodili ven, že...)
8. Si málem upálila ruku, když mi začala od trouby doutnat chňapka, a při přípravě slavnostního oběda (nakonec nebyl ani moc slavnostní, ale zato pořádně studený) jsem skoro zbořila kuchyň.

Jsem opravdu šikovná. (A příště budu zase psát v milenách, aby to trošku skrylo moji neschopnost.)
A teď mě omluvte, jdu napravovat vzniklé škody, dohánět všechno, co jsem kvůli nedostatku času odložila na později, a v neposlední řadě strávit příjemné odpoledne s učebnicí biochemie, která mi zatím posloužila pouze jako předmět k zatížení fotoalba po nalepení fotek.

pátek 22. února 2013

Search and capture

"Tohle je jen takový výtah toho nejdůležitějšího z biochemie. Základní fakta bez nějaké omáčky."
Když si chci tu knihu půjčit, zjišťuji, že má přes osm set stránek. To je mi tedy opravdu výtah toho nejdůležitějšího... Ačkoliv oproti učebnici biochemie pana a paní Voetových je to opravdu jen takový drobeček, malý kapesní průvodce. A navíc není anglicky. Docela milé počtení před spaním.
---
Když jsem včera ráno vyšla z domu, oslnilo mě slunce. Jasné zimní světlo se odráželo od tisíců miniaturních zrcadel, těch zmrzlých krystalků vody, které jsou samy o sobě malým zázračným světem.
(Stejně jako v den, kdy jsem se dívala, jak se třpytí vzduch
a byla jsem šťastná,
tak šťastná.)
V mém světě jsou také zázraky. Stačí je najít.
A proto jsem začala s přestavbou. Rozebírám své plány na malé částečky a zase je skládám. To, co vytvořím, hned zničím. Pokud se mi to tedy nezdá být v dané chvíli nejvhodnějším řešením. Jako dítě, co si hraje se stavebnicí a nechce postavit nic konkrétního; jenom když mu náhodou vyjde něco hezkého, na chvíli si to nechá. Nevím, jak dlouho to potrvá. A možná se nakonec jen vrátím na začátek.
Protože všechno je kruh.
(Kromě molekuly ozonu samozřejmě.)

Search and capture

"Tohle je jen takový výtah toho nejdůležitějšího z biochemie. Základní fakta bez nějaké omáčky."
Když si chci tu knihu půjčit, zjišťuji, že má přes osm set stránek. To je mi tedy opravdu výtah toho nejdůležitějšího... Ačkoliv oproti učebnici biochemie pana a paní Voetových je to opravdu jen takový drobeček, malý kapesní průvodce. A navíc není anglicky. Docela milé počtení před spaním.
---
Když jsem včera ráno vyšla z domu, oslnilo mě slunce. Jasné zimní světlo se odráželo od tisíců miniaturních zrcadel, těch zmrzlých krystalků vody, které jsou samy o sobě malým zázračným světem.
(Stejně jako v den, kdy jsem se dívala, jak se třpytí vzduch
a byla jsem šťastná,
tak šťastná.)
V mém světě jsou také zázraky. Stačí je najít.
A proto jsem začala s přestavbou. Rozebírám své plány na malé částečky a zase je skládám. To, co vytvořím, hned zničím. Pokud se mi to tedy nezdá být v dané chvíli nejvhodnějším řešením. Jako dítě, co si hraje se stavebnicí a nechce postavit nic konkrétního; jenom když mu náhodou vyjde něco hezkého, na chvíli si to nechá. Nevím, jak dlouho to potrvá. A možná se nakonec jen vrátím na začátek.
Protože všechno je kruh.
(Kromě molekuly ozonu samozřejmě.)

sobota 16. února 2013

Kyselina acetylsalicylová

Mám rýmičku. A taky trošku kašlíček.
(Můžu se od tebe napít?" zeptal se.
"Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…"
"Cože?" podivil se.
"To neznáš?" Teď se divila zase ona.
"Ne. Co to je?"
"Hádej."
"No," počítal na prstech. "Ženská je na šest, tak já nevím."
Zasmála se. "Rýmička přece!" Podala mu láhev. "Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.")
Všichni víme, jak to pokračovalo. Ta nemoc přešla. Teď mám podezření, že to byla jen citová hypochondrie.
Ale přesto… bylo to asi nejkrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy četl, jak mi kdosi napsal do komentářů.
Kde jsou ty časy? Na prach shořely. Jako ty lesy ve známé dětské říkance. A je potřeba, aby ten prach vzala voda. Proto ho holou rukou smetu do umyvadla. Než mi propálí dřevěný stůl.
A potom… Co potom?
Dnes kolem půlnoci jsem si v horečkovitém polospánku cosi naplánovala. Zvláštní je, že mi ten plán nepřišel neuskutečnitelný ani ráno. Jen už si nejsem tak jistá, jestli bude funkční. Jenže tím krokodýlem se už prostě musí něco udělat.
Ale předtím se půjdu pořádně najíst. I tak se totiž dá bojovat proti rostoucí entropii. Je to mnohem jednodušší způsob. Ačkoliv ne tak trvalý.
"Buňky musí neustále vynakládat energii na to, aby nepřecházely do jednodušších forem. Příště, až si k obědu dáte pět knedlíků, tak přemýšlejte, k čemu je vaše tělo potřebuje. Třeba je totiž použije zrovna k tomu, aby zajistilo, že všechny vaše buňky nebudou kulaté."
Tolik slavná knedlíková teorie.

Kyselina acetylsalicylová

Mám rýmičku. A taky trošku kašlíček.
(Můžu se od tebe napít?" zeptal se.
"Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…"
"Cože?" podivil se.
"To neznáš?" Teď se divila zase ona.
"Ne. Co to je?"
"Hádej."
"No," počítal na prstech. "Ženská je na šest, tak já nevím."
Zasmála se. "Rýmička přece!" Podala mu láhev. "Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.")
Všichni víme, jak to pokračovalo. Ta nemoc přešla. Teď mám podezření, že to byla jen citová hypochondrie.
Ale přesto… bylo to asi nejkrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy četl, jak mi kdosi napsal do komentářů.
Kde jsou ty časy? Na prach shořely. Jako ty lesy ve známé dětské říkance. A je potřeba, aby ten prach vzala voda. Proto ho holou rukou smetu do umyvadla. Než mi propálí dřevěný stůl.
A potom… Co potom?
Dnes kolem půlnoci jsem si v horečkovitém polospánku cosi naplánovala. Zvláštní je, že mi ten plán nepřišel neuskutečnitelný ani ráno. Jen už si nejsem tak jistá, jestli bude funkční. Jenže tím krokodýlem se už prostě musí něco udělat.
Ale předtím se půjdu pořádně najíst. I tak se totiž dá bojovat proti rostoucí entropii. Je to mnohem jednodušší způsob. Ačkoliv ne tak trvalý.
"Buňky musí neustále vynakládat energii na to, aby nepřecházely do jednodušších forem. Příště, až si k obědu dáte pět knedlíků, tak přemýšlejte, k čemu je vaše tělo potřebuje. Třeba je totiž použije zrovna k tomu, aby zajistilo, že všechny vaše buňky nebudou kulaté."
Tolik slavná knedlíková teorie.

pátek 15. února 2013

Im Flugzeug

Už je to docela dávno, co jsem byla - dokonce hned dvakrát - pozvaná na palubu blogového letadla. Protože to bylo v době, kdy jsem měla učení na hlavu, neměla jsem na nějaké to cestování ani pomyšlení. Ale vzhledem k tomu, že jsem své první zkouškové období na vysoké úspěšně zdolala, je čas přestat se vymlouvat a zodpovědět všechny ty záludné otázky...



A co jsem vlastně měla za úkol?

A) Prásknout na sebe 11 věcí
1. Moje studijní nasazení už začíná lehce připomínat snaživost Hermiony Grangerové. Ale co se dá dělat, když mě zvolený obor baví a když je učení navíc zaručený lék proti chorobě "moc myslím"?
2. V jednom nejmenovaném obchodě s potravinami mě kdysi obvinili z krádeže, ačkoliv jsem si pouze vytahovala peněženku, ale na kameře to vypadalo, jako bych si něco honem házela do batohu. Dopadlo to dobře, protože se u mě samozřejmě nic nenašlo, avšak ještě teď, když si na to vzpomenu, z toho mám trochu husí kůži.
3. Po vzoru Bludiccky se také přidávám - v testu osobnosti mi vyšlo, že jsem typ INFJ, neboli introvertní osoba, která ráda přemýšlí, řídí se emocemi, ale zároveň si všechno plánuje a spoléhá se na svůj úsudek.
4. Neustále se musím kontrolovat, abych něco důležitého "nevyžvanila", protože když mluvím, příliš nepřemýšlím a může se tak stát, že prozradím něco, co bych prozradit neměla.
5. Nikdy jsem od žádného chlapce nedostala květinu.
6. Jsem docela perfekcionistka. Když už něco začnu dělat, snažím se, aby výsledek byl co nejlepší. Jenže jakmile se na něco takhle zaměřím, tak samozřejmě zanedbávám ostatní oblasti života. To, že nemůžu zvládat všechno dokonale, mě poněkud ničí.
7. Ještě nikdy jsem se neopila. Příliš se bojím toho, že bych nad sebou ztratila kontrolu.
8. Moje mamka má podezření, že jsem anorektička, ačkoliv to zcela jistě není pravda, protože jsem schopná sníst tabulku čokolády na posezení případně jinou podobnou "kalorickou bombu" a nemít kvůli tomu výčitky svědomí.
9. Jako malá jsem na sjezdovce sbírala opadaná kolečka od lyžařských hůlek - a svou sbírku jsem doteď nedokázala vyhodit.
10. Nikdy jsem nikomu neřekla: "Miluji tě."
11. Obávám se, že tento seznam mě přetvořil v totálního zoufalce, ale to já nejsem. Aspoň zatím ne. Zatím jsem jen částečný zoufalec.

B1) Odpovědět na 11 otázek od Bludiccky
1. Čeho ve svém životě nejvíce litujete a na co nejradši vzpomínáte?
Asi není žádná konkrétní věc, které bych litovala nejvíc. Nejspíš mám štěstí, že se žádné z mých závažnějších rozhodnutí neobrátilo proti mně. A když už jsem náhodou nějakou chybu udělala, vždycky jsem se snažila s tím nějak vypořádat, když už to nešlo vrátit nebo napravit. (Ale nerada bych to zakřikla.) Spíš jsem vždycky litovala věcí, které jsem neudělala. Že jsem nedokázala pomoci kamarádce v nouzi. Že jsem neřekla svůj názor, když to bylo potřeba. Že jsem ze strachu, co by si o mně ostatní pomysleli, promeškala spoustu důležitých okamžiků. A tak. Nejraději asi vzpomínám na loňské Vánoce, protože to byla snad jediná doba, o níž bych mohla s čistým svědomím říct, že jsem tehdy byla opravdu šťastná.

2. Je něco, co závidíte ostatním lidem?
Ano, jsem obluda závistivá. I když se s tím snažím bojovat, závidím všem zamilovaným šťastlivcům, že je má kdo obejmout. A také trochu závidím děvčatům, která jsou hezčí než já - ačkoliv to velmi úzce souvisí s předchozím.

3. Jaká vaše vlastnost vám nejvíc vadí?
Asi to, že jsem příliš bojácná. Mám strach, že budu vypadat slabá, a proto radši nevyjadřuji svoje emoce, mám strach, že by mě lidé měli za exota, a tak raději neřeknu, co si opravdu myslím, mám strach, že bych nedokázala pomoci, a tak se o to radši ani nesnažím. Možná se jedná o určitý druh pokrytectví. Nevím, jak s tím bojovat. Snad jen se pořád znovu a znovu zkoušet rozhodnout pro to správné.

4. Jaká činnost je vaše úplně nejoblíbenější?
Nejoblíbenější činnost asi nemám. Ráda čtu, píšu, sbírám příběhy. Ráda se procházím přírodou. Ráda jen tak zírám do nebe. Ráda dodržuji různé tradice (myslím tím své vlastní, nikoliv ty lidové). Ráda se koukám do mikroskopu - tam se dá objevit svět tolik odlišný od toho našeho. Ráda tančím, a proto mě trápí, když se mnou nikdo tančit nechce. Mám také ráda hudbu, ačkoliv jsem se to dlouho snažila popírat. A taky ráda spím, protože je to jediná doba, kdy nemusím nic řešit.

5. Kdo je nejdůležitější osobou ve vašem životě?
Samozřejmě by se dalo říct, že moji rodiče, protože bez nich bych teď nebyla na světě a neměla se zdaleka tak dobře, jako se mám. Ale kdybych to měla vzít z hlediska toho, kdo mě nejvíc drží nad vodou, pak je to ten, do koho jsem zrovna v tu chvíli zamilovaná. I když on na tom nemá sebemenší zásluhu, já se přesto musím neustále na někoho citově vázat. Přestože mi můj mozek říká, že nemám vůbec žádnou šanci (a má ostatně pravdu), naděje je tu od toho, aby nám vyměňovala fialová sklíčka v brýlích za růžová.

6. Kdo vám kdy nejvíc ublížil?
Nejvíc si ubližuji nejspíš já sama. Pro to, co mi udělají ostatní, si většinou najdu nějakou omluvu, když pochopím, proč se zrovna tak chovali. Ale pro sebe žádnou omluvu nemám, protože vím, že jsem mohla jednat lépe.

7. Myslíte si, že jste v něčem jiní než ostatní a v čem?
Asi ano. Spíš víc čtu, než žiju - a ti, co žijí víc než já, ale o to méně čtou, mě nějak nemůžou pochopit. Myslím, že by nechtěli být jako já.

8. Kdybyste si měli vybrat jen jeden svůj nejoblíbenější blog, který by to byl?
Nejradši čtu blogy lidí, které osobně znám. Díky tomu je můžu lépe poznat, pochopit jejich myšlenkové pochody. Proto u mě jasně vede blog may-fowl, kde jsem v podstatě pořád - zvlášť od té doby, co nám milý blog.cz zrušil zobrazení článků od oblíbených blogerů, že…

9. Jak vidíte sami sebe za deset let?
Pokud se toho vůbec dožiju (poslední dobou si čím dál víc uvědomuji pomíjivost života a snažím se postupně smiřovat s tím, že ani já už tu zítra být nemusím), budu pravděpodobně nějaká průměrná vědkyně v biologicko-chemické laboratoři a v bílém plášti a s umaštěnými vlasy budu sledovat, jak se mění konformace nějakého proteinu, když k němu přidám určitou látku, případně který gen způsobuje nesmrtelnost chroustů. Protože z toho budu pořádně vyřízená, veškerý svůj volný čas budu věnovat odpočinku a snaze zapomínat, že stárnu a že můj osobní život nestojí za nic.

10. Máte nějaké cíle, na jejichž splnění pracujete?
Mám spoustu cílů, na jejichž splnění ovšem nepracuji. Jsou to spíš takové sny - jako například napsat knihu, vyzkoumat něco užitečného nebo se vdát a mít hodně dětí. Proto se radši držím svého momentálního předsevzetí, vystudovat školu, kterou jsem si vybrala, a potom se konečně postavit na vlastní nohy a převzít zodpovědnost za sebe a své činy.

11. Co máte na sobě nejradši?
Přemýšlela jsem, co má tahle otázka vlastně znamenat - jestli se týká oblečení, které nejradši nosím (ale to jsem vyřadila kvůli slovosledu), vlastností nebo vzhledu. Pokud by to měla být opravdu ta vlastnost, pak pořádně nevím, co odpovědět. Přeci jen patřím mezi ty lidi, kterým přijde snazší na sobě odhalit to negativní. A jestli tím byl myšlen vzhled, je to asi ještě horší. Mám na sobě ráda snad jen svoje vlasy, přestože se o ně nijak zvlášť nestarám a většinu času pobíhám rozcuchaná jako nějaká jezinka.

B2) Odpovědět na zbylých 5 otázek od may
7. Jaký se vám kdy zdál nejpodivnější sen?
Uměla bych vyprávět svůj nejděsivější sen, ve kterém mě u babičky trhal na kusy obrovský pes. Poslední dobou se mi ale už takové noční můry nezdají. Většinou jsou to sny typu "jsem u moře, dívám se, jak ve vodě skáčou delfíni, a sbírám na pláži škeble" nebo "jsem někde v přírodě a s někým, kdo mě má rád", prostě takové ty sny, kdy je absolutně všechno v pořádku. O podivnosti by se snad dalo mluvit jen tehdy, kdy se mi zdá o někom, že má nějaký problém a on ho pak ve skutečnosti má, případně kdy se najednou nacházím v nějaké situaci, kterou jsem už předtím prožila ve snu.

8. Jaký máte vztah k masu a jak si ho zdůvodňujete/omlouváte?
Vztah k masu mám teď momentálně spíš negativní. Myslím si totiž, že svou dávku trápení zvířat si vyberu už v té naší úžasné škole při různých pitvách případně v lécích, jejichž funkčnost na nich byla testována. Pokud takový výzkum k něčemu vede, pak bych mu přesto dala zelenou, ovšem je otázka, jestli konzumace masa není zbytečná. Také jsem se však na škole přesvědčila, jak neznatelná hranice je mezi živočichy a rostlinami (například houby mají mnohem blíže zvířatům), takže teď zastávám teorii "jíst co nejvyváženěji a zbytečně se nepřejídat, aby se škody ve všech oblastech nějak vyrovnaly". Přes týden ale přežívám spíš na zelenině, jednak proto, že svou dávku masa si vyberu o víkendu, proto, že si myslím, že jíst moc masa ani není zdravé, a také proto, že příprava bezmasých jídel je zpravidla o hodně jednodušší.

9. Který okamžik roku 2012 určitě nadosmrti nezapomenete? Vyberte jeden.
Tahle otázka mi zní jako zadání nějaké slohové práce. Zvlášť ten dodatek "vyberte jeden". Napadlo mě víc okamžiků, které pro mě budou z toho roku nezapomenutelné, neboť rok 2012 přinesl spoustu změn, jak dobrých tak špatných. Počet jsem nakonec zredukovala na dva, mezi nimiž jsem si nemohla vybrat, ale nakonec jsem dala přednost pozitivnímu před negativním. Ten okamžik je západ slunce na Finisterre na naší třídní pouti do Santiaga (které na mě kupodivu tolik nezpůsobilo, i když to byl primární cíl naší pouti, asi z důvodu, že můj cíl ležel ještě o několik kilometrů dál než Santiago), kdy jsem seděla spolu s dalšími čtyřmi spolužáky na skále nad mořem a sledovala, jak se slunce pomalu ale jistě začíná topit v moři. Spolu s ním se tam totiž na pár chvil utopily i veškeré moje starosti.

10. Čtete/četli jste někdy fanfiction? Jaký fandom?
Četla jsem, ale nikdy nijak moc. Nechtěla jsem se totiž příliš chytit, protože vím, jaký je to mor. Fanfiction čtu samozřejmě v rámci DMD, ale během roku už ani tolik ne. Možná je to také tím, že je málo fandomů, které znám.

11. Máte nějaký recept proti prokrastinaci?
Ne, snad jen pořádně si vynadat a jít dělat to, co mám. To na mě většinou docela funguje.

C) Napsat dalších 11 otázek pro blogery, kteří budou letadlem pokračovat
Rozhodla jsem se, že tuhle část už vynechám. Mám totiž pocit, že všemi mými oblíbenými blogy už tohle letadlo prolétlo, zvlášť proto, že mi tak dlouho trvalo, než jsem si našla čas na to, abych na všechny ty otázky odpověděla. A podruhé s tím nikoho trápit nechci.
Přesto - pokud byste někdo chtěl přistoupit do letadla a měl zájem o nějaké pěkné otázečky, napište mi to a já vám ráda něco vymyslím :).

čtvrtek 14. února 2013

Im Flugzeug

Už je to docela dávno, co jsem byla - dokonce hned dvakrát - pozvaná na palubu blogového letadla. Protože to bylo v době, kdy jsem měla učení na hlavu, neměla jsem na nějaké to cestování ani pomyšlení. Ale vzhledem k tomu, že jsem své první zkouškové období na vysoké úspěšně zdolala, je čas přestat se vymlouvat a zodpovědět všechny ty záludné otázky...