Mám rýmičku. A taky trošku kašlíček.
(Můžu se od tebe napít?" zeptal se.
"Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…"
"Cože?" podivil se.
"To neznáš?" Teď se divila zase ona.
"Ne. Co to je?"
"Hádej."
"No," počítal na prstech. "Ženská je na šest, tak já nevím."
Zasmála se. "Rýmička přece!" Podala mu láhev. "Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.")
Všichni víme, jak to pokračovalo. Ta nemoc přešla. Teď mám podezření, že to byla jen citová hypochondrie.
Ale přesto… bylo to asi nejkrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy četl, jak mi kdosi napsal do komentářů.
Kde
jsou ty časy? Na prach shořely. Jako ty lesy ve známé dětské říkance. A
je potřeba, aby ten prach vzala voda. Proto ho holou rukou smetu do
umyvadla. Než mi propálí dřevěný stůl.
A potom… Co potom?
Dnes
kolem půlnoci jsem si v horečkovitém polospánku cosi naplánovala.
Zvláštní je, že mi ten plán nepřišel neuskutečnitelný ani ráno. Jen už
si nejsem tak jistá, jestli bude funkční. Jenže tím krokodýlem se už
prostě musí něco udělat.
Ale předtím se půjdu pořádně najíst. I
tak se totiž dá bojovat proti rostoucí entropii. Je to mnohem
jednodušší způsob. Ačkoliv ne tak trvalý.
"Buňky musí
neustále vynakládat energii na to, aby nepřecházely do jednodušších
forem. Příště, až si k obědu dáte pět knedlíků, tak přemýšlejte, k čemu
je vaše tělo potřebuje. Třeba je totiž použije zrovna k tomu, aby
zajistilo, že všechny vaše buňky nebudou kulaté."
Tolik slavná knedlíková teorie.
Žádné komentáře:
Okomentovat