Pozor, máte překrývající se výuku!

Je večer. Snažím se svou hlavu ještě na poslední chvíli donutit pozřít nějaké informace, abych nebyla tak pozadu za plánem, jenže ona už nemůže. Už je pěkně přežraná.

Přijde mamka. "Kdo je on? Tvého srdce šampión?" ptá se.

"Hm… asi nějaký enzym," povídám s nosem zabořeným do poznámek.

"Já myslela, že je to žabáček."

Vzbudím se z toho nepříliš pěkného snu o buněčné enegetice. "Cože, jaký žabáček?"

"No, já jen, aby ses pak třeba nechtěla vdát za líh. To už by nějaký žabí princ byl lepší."

Už to trvá nějak moc dlouho. A já si začínám připadat jako nějaký krtek permanentě zalezlý pod zemí. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy byla venku… Ach ano, už vím. Ten den, kdy jsem měla minulou zkoušku. Kyslík už znám pomalu jen jako slovo v učebnicích. Myslím, že na mě musí být překrásný pohled - bledá holka s kruhy pod očima a s kdovíjak dlouho nemytými vlasy, dvacet čtyři hodin denně spletenými do copu, aby nepřekážely, a se škrábnutím na ruce ve tvaru velkého červeného vykřičníku, které mi způsobilo jedno z našich drahých domácích zvířátek. Je to prostě nádhera.

Tenhle stav má ale i svoje určité výhody.

Tak například - když člověk něco nestihne, vždycky to může omluvit tím, že se teď opravdu musí pořádně učit. Ostatní pro to mají většinou o trošku větší pochopení, než kdyby ten čas nezbyl kvůli nějaké zábavě.

Člověk taky nemusí litovat, že nemá kamarády. Stejně by na ně neměl čas. Takhle se aspoň ušetří výčitek.

A co především - pokud je mozek příliš zahlcen učením, nezbývá mu už energie na samostatné myšlení.

("Mít málo času je někdy docela výhoda. Víš, já se snažím co nejvíc se zaměstnat, abych nemusela moc myslet."

Udiveně na mě pohlédne, aby se přesvědčil, že jsem to opravdu byla já, kdo tohle řekl. "To je ale opravdu velká změna…"

"Já vím. Lidé se občas mění.")

Ale už brzy tomu bude konec. Brzy také uplyne 365 dní od chvíle, kdy se šťastný rok 2012 změnil v nešťastný rok 2012. Pak už bude třeba čas přestat dýchat ten imaginární kyslík, vyběhnout ven a podívat se, jak vlastně vypadá obloha. A i kdyby nebyla tak hezká, jak jsem si ji představovala, ten Slovák říkal, že rok 2013 bude už určitě lepší. Prý to cítí v kostech. Věřím, že měl pravdu.