Venku mlha a pochmurno. Jít po ulici znamená koupat se v
mléce. Nadechnu se a beru za kliku. Louis de Funés se na mě šklebí z
fotografie v nadživotní velikosti a nedoslýchavá ryba nemá ráda místní
točené pivo. Cigaretový dým se proplétá s mými vlasy a hladově se mi
zakusuje do kůže. Trochu mžouravě se rozhlížím po známých tvářích. Když
se se všemi pozdravím, ozvláštním jednotvárnost jejich pivařského
kroužku svou příliš naředěnou kofolou.
Brzy se v rohu
místnosti vytvoří shluk dychtivých posluchaček životního seriálu na
pokračování. Každou osobu opačného pohlaví posíláme pryč z doslechu.
"Víš,
my tě máme hodně rády…" Zbaběle schovávám jednotné číslo, které by tam
správně mělo být, za ironický podtón a zájmeno "my". Ostatně, zájmeno
"já" bych za zájmeno "my" vyměnila hned. Jenže můj výrok se snaží
dokázat opak.
V jeho očích spatřím podivný záblesk, jakési UFO
letící po té modré obloze. Na okamžik se leknu, že můj malý podvod
prohlédl. Ačkoliv by to možná byl důvod k tomu, aby se něco stalo.
Takový katalyzátor pro chemickou reakci, jež za normálních okolností
nemůže proběhnout. Jenže šipka nikdy neukazuje na mě. Žádná syntéza se
nekoná, spíš rozklad. A ty vždycky běží samovolně.
Ztrácím nit
té sáhodlouhé telenovely, kterou vedle mě ještě stále vysílají. Místo
toho se soustředím na vlastní nekonečný příběh, ten výlet do země Nic,
odkud se jen těžko navrací zpět. Pouštím se do nesmyslných hovorů o
klonovaných ovcích, elektrickém proudu, otravných laboratorních
protokolech, ornitologii, náletech mravenců, kteří nade vše milují
nápojové kartony, o slovenštině, o kočičí genetice a o tom, že člověk si
vždycky najde čas, na to, co chce - a při tom se snažím zachytávat
všechny jeho pohledy. Ale je to marné. Asi jako se snažit v letu chytat
rozsypané korálky padající ze stolu.
Žádné komentáře:
Okomentovat