Můra v alobalu

V první jarní den jsem nedaleko od školy objevila první drobounké kvítky rozrazilu. Toho plevelného, který každý správný zahradník chová v upřímné nenávisti. Ale sníh ty první nesmělé náznaky jara zase zadusí. Když jsem dnes šla domů, málem mě odnesl prudký poryv větru. Skoro jsem vzlétla.

("Proč jen si ta křídla nesu v ruce?" pomyslela jsem si.)

"A jste si jisté, že je opravdu na holky? Víte co, ten jeho hlas a to všechno..."

"Hele, mě se neptej. Já podezírám téměř každého."

"A já podezírám i tebe."

Nototedapotěšpámbu.

Ale ať už mě tímto obvinila, že chci ukrást nějaké dívce její srdce, nebo že chci ukrást její peníze, nemá pravdu.

A tohle vědomí mi dodává klidu.