čtvrtek 24. ledna 2013

O šípkové Růžence, skřítcích a růžových pidikříscích

"Rozsivka stráví celý svůj život na ploše o velikosti jednoho podložního sklíčka od mikroskopu. A na téhle ploše si musí taky najít partnera. Musíte si uvědomit, že pokud bude takový partner o deset centimetrů dál, nestihne k němu dolézt a chcípne cestou. Tady se dějí dramata na mikroskopické úrovni."

Takové rozsivky jsou na tom docela dobře. S jednobuněčností přeci jen asi nemohou přemýšlet nad svou životní situací. Kdyby ovšem byly schopné nějakých citů či sebereflexe, možná by ze svého raphé vyloučily několik kapek slané vody, což by jim ovšem moc nepomohlo, vzhledem k jejich bezmoci - o těch deset centimetrů dál by je to stejně nedopravilo. A nebo by to prostě vzdaly.
Asi jako člověk, do nějž se za celý jeho život nikdo nezamiloval.
Asi jako člověk, který se jednoho rána podívá do zrcadla a pochopí, že teď už bude jenom ošklivější (což není zrovna povzbudivé, když uvážíme, že ani onen výchozí stav za moc nestál).
Asi jako člověk který si po týdnu zapne telefon a zjistí, že ho za tu dobu nikdo, ale opravdu vůbec nikdo, nesháněl.
Ten to taky jednoho dne vzdá.
Už se to blíží, proteasome, chaperony nepomohly.

O šípkové Růžence, skřítcích a růžových pidikříscích

"Rozsivka stráví celý svůj život na ploše o velikosti jednoho podložního sklíčka od mikroskopu. A na téhle ploše si musí taky najít partnera. Musíte si uvědomit, že pokud bude takový partner o deset centimetrů dál, nestihne k němu dolézt a chcípne cestou. Tady se dějí dramata na mikroskopické úrovni."

Takové rozsivky jsou na tom docela dobře. S jednobuněčností přeci jen asi nemohou přemýšlet nad svou životní situací. Kdyby ovšem byly schopné nějakých citů či sebereflexe, možná by ze svého raphé vyloučily několik kapek slané vody, což by jim ovšem moc nepomohlo, vzhledem k jejich bezmoci - o těch deset centimetrů dál by je to stejně nedopravilo. A nebo by to prostě vzdaly.
Asi jako člověk, do nějž se za celý jeho život nikdo nezamiloval.
Asi jako člověk, který se jednoho rána podívá do zrcadla a pochopí, že teď už bude jenom ošklivější (což není zrovna povzbudivé, když uvážíme, že ani onen výchozí stav za moc nestál).
Asi jako člověk který si po týdnu zapne telefon a zjistí, že ho za tu dobu nikdo, ale opravdu vůbec nikdo, nesháněl.
Ten to taky jednoho dne vzdá.
Už se to blíží, proteasome, chaperony nepomohly.

úterý 15. ledna 2013

Houbaři a mechaři

Pár tipů pro houbaře (to až bude zase léto):
1. Sparassis crispa je docela fajn houba. Dokud ji nemusíte čistit od písku.
2. Pokud najdete Boletus edulis, můžete se jím oprávněně pochlubit svému okolí. Naopak Boletus satanas raději nechejte v lese.
3. To samé učiňte i s houbami rodu Amanita, pokud se tedy nejedná například o druh Amanita rubescens.
4. Phallus impudicus je houba odporná nejen názvem, nýbrž i svým zápachem. O to víc podivné je to, že je v mládí jedlá.
5. Na akátech můžete najít druh Auricularia auricula-judae. Pokud nesháníte pouze odvar z babského ucha, tohle ucho by se vám mohlo hodit. Například do číny.
6. Agaricus campester si s Amanitou phaloides splete jen úplný začátečník. Jestliže si nejste jistí, raději si nic podobného do smaženice nekrájejte.
7. Russula emetica vám už již podle svého druhového názvu neudělá dobře na žaludek.
8. Druh Leccinium quercinum je oproti tomu docela chutný. Druhové jméno tentokrát poradí, kde ho hledat.
9. Geastrum fimbriatum je krásná už od pohledu. Vypusťte tři písmena z jejího názvu a zkuste ji vyhodit do vzduchu a něco si přát. Třeba to zafunguje.
10. Jestli najdete druh Tremella folicea, dejte ho naší Filosofce. Ačkoliv to už asi není aktuální.

(A když jsem vám tak hezky poradila, nechete se to někdo za mě naučit...?)
PS: A hlavně se mě neptejte, kde najít Psilocybe. To nám ve škole neříkali.

pondělí 14. ledna 2013

Houbaři a mechaři

Pár tipů pro houbaře (to až bude zase léto):
1. Sparassis crispa je docela fajn houba. Dokud ji nemusíte čistit od písku.
2. Pokud najdete Boletus edulis, můžete se jím oprávněně pochlubit svému okolí. Naopak Boletus satanas raději nechejte v lese.
3. To samé učiňte i s houbami rodu Amanita, pokud se tedy nejedná například o druh Amanita rubescens.
4. Phallus impudicus je houba odporná nejen názvem, nýbrž i svým zápachem. O to víc podivné je to, že je v mládí jedlá.
5. Na akátech můžete najít druh Auricularia auricula-judae. Pokud nesháníte pouze odvar z babského ucha, tohle ucho by se vám mohlo hodit. Například do číny.
6. Agaricus campester si s Amanitou phaloides splete jen úplný začátečník. Jestliže si nejste jistí, raději si nic podobného do smaženice nekrájejte.
7. Russula emetica vám už již podle svého druhového názvu neudělá dobře na žaludek.
8. Druh Leccinium quercinum je oproti tomu docela chutný. Druhové jméno tentokrát poradí, kde ho hledat.
9. Geastrum fimbriatum je krásná už od pohledu. Vypusťte tři písmena z jejího názvu a zkuste ji vyhodit do vzduchu a něco si přát. Třeba to zafunguje.
10. Jestli najdete druh Tremella folicea, dejte ho naší Filosofce. Ačkoliv to už asi není aktuální.

(A když jsem vám tak hezky poradila, nechete se to někdo za mě naučit...?)
PS: A hlavně se mě neptejte, kde najít Psilocybe. To nám ve škole neříkali.

středa 2. ledna 2013

Es wär doch zu Schad, einen Spaß zu versäumen...

Minulost - myšlením tisíckrát rozpitvaná -
v okně dokořán. Chladná prosincová noc.
Sedím v okně s koleny u brady. Bdím.
Musím bdít.

Co už bylo:
Bojovka s názvem Hledání zázvoru (aneb zásoby proti konci světa),
debata o račím krunýři (o co jednodušší by bylo vyslovit pravou podstatu věci, a přece to stojí nepoměrně více sil),
citronem vybělené tričko (ty nešiko jedna!),
nefialově pronesená věta o tom, co nového v našich teplých krajích, a velmi vhodně zvolený film (br! takové podpásovky!),
chuť tančit - a přesto útěk z parketu (vzpomínka násobená přítomností = vzpomínka na druhou)
a naslouchání cizím telefonátům (které stejně přinesou jen pláč).

Co ještě bude:
Nedodržená silvestrovská tradice (jíž by tentokrát bylo zrovna tak zapotřebí),
neuskutečněný plánovaný vyříkávací rozhovor (ale k čemu by to vlastně bylo?!),
filosofování o Bohu, marnosti a utrpení (jako když se dva topící snaží navzájem zachránit),
zpívání na vyhlídce (proč se sem jen pořád pletou ty břišní tance?)
opětovné přehlížení kamarádky kvůli vlastním problémům, které neskončí zrovna nejlépe (ještě, že existují věrnější a méně sobecké duše, než jsem já),
banální věta, z níž se vylíhnou spousty nenasytných mozkošrotovačů (nedají pokoj až do časného rána)
a popálená ruka od kamen (kvůli marné snaze zahnat tu strašlivou zimu, takovou, proti které by ani tisíc kabátů nepomohlo).

Sedím v okně s koleny u brady. Čtu si.
Tu povídku o tlusté slečně Máry, jejímž ženichem byla smrt.
Tu povídku, co jsem už od dětství tak zbožňovala.
Tu povídku, kde je popsáno, jak jednou skončím.

"Padáš!"
Vím, že mě drží, vím, že by mě doopravdy asi neshodil, ale stejně mi srdce na chvíli klopýtne strachy. (A on je všechno, co naráz zastavuje srdce a přece to není smrt.)
"Co blbneš? Nech toho! Já tu... sedím v okně a bdím, víš?"
"Tak si tu pěkně seď... Já zase půjdu."
Jde.
Vykloním se z okna. A na dlažbě před domem č. 2 na hlavním náměstí - před tím domem, kde jsem plakávala na chodbě, když mě měl kdo utěšovat, kde jsem kdysi vedla filosofické hovory, k nimž mě opravňovalo mé momentální štěstí, kde jsem poslouchávala klavírní skladby a vůbec si neuvědomovala, jaký dar (jaký danajský dar) jsem dostala - spatřím ležet mrtvou kočku. Kočku, kterou zabilo veselí, co není opravdové.


úterý 1. ledna 2013

Es wär doch zu Schad, einen Spaß zu versäumen...

Minulost - myšlením tisíckrát rozpitvaná -
v okně dokořán. Chladná prosincová noc.
Sedím v okně s koleny u brady. Bdím.
Musím bdít.

Co už bylo:
Bojovka s názvem Hledání zázvoru (aneb zásoby proti konci světa),
debata o račím krunýři (o co jednodušší by bylo vyslovit pravou podstatu věci, a přece to stojí nepoměrně více sil),
citronem vybělené tričko (ty nešiko jedna!),
nefialově pronesená věta o tom, co nového v našich teplých krajích, a velmi vhodně zvolený film (br! takové podpásovky!),
chuť tančit - a přesto útěk z parketu (vzpomínka násobená přítomností = vzpomínka na druhou)
a naslouchání cizím telefonátům (které stejně přinesou jen pláč).

Co ještě bude:
Nedodržená silvestrovská tradice (jíž by tentokrát bylo zrovna tak zapotřebí),
neuskutečněný plánovaný vyříkávací rozhovor (ale k čemu by to vlastně bylo?!),
filosofování o Bohu, marnosti a utrpení (jako když se dva topící snaží navzájem zachránit),
zpívání na vyhlídce (proč se sem jen pořád pletou ty břišní tance?)
opětovné přehlížení kamarádky kvůli vlastním problémům, které neskončí zrovna nejlépe (ještě, že existují věrnější a méně sobecké duše, než jsem já),
banální věta, z níž se vylíhnou spousty nenasytných mozkošrotovačů (nedají pokoj až do časného rána)
a popálená ruka od kamen (kvůli marné snaze zahnat tu strašlivou zimu, takovou, proti které by ani tisíc kabátů nepomohlo).

Sedím v okně s koleny u brady. Čtu si.
Tu povídku o tlusté slečně Máry, jejímž ženichem byla smrt.
Tu povídku, co jsem už od dětství tak zbožňovala.
Tu povídku, kde je popsáno, jak jednou skončím.

"Padáš!"
Vím, že mě drží, vím, že by mě doopravdy asi neshodil, ale stejně mi srdce na chvíli klopýtne strachy. (A on je všechno, co naráz zastavuje srdce a přece to není smrt.)
"Co blbneš? Nech toho! Já tu... sedím v okně a bdím, víš?"
"Tak si tu pěkně seď... Já zase půjdu."
Jde.
Vykloním se z okna. A na dlažbě před domem č. 2 na hlavním náměstí - před tím domem, kde jsem plakávala na chodbě, když mě měl kdo utěšovat, kde jsem kdysi vedla filosofické hovory, k nimž mě opravňovalo mé momentální štěstí, kde jsem poslouchávala klavírní skladby a vůbec si neuvědomovala, jaký dar (jaký danajský dar) jsem dostala - spatřím ležet mrtvou kočku. Kočku, kterou zabilo veselí, co není opravdové.

středa 26. prosince 2012

"Když se díváte do propasti, propast se dívá do vás."

Mohla bych vám vypravovat o svém kobylčím nájezdu na Ikeu. O tom, jak jsem se přihlouple usmívala v místě, kde byly objeveny štírenky (což jsem se dozvěděla o tři dny později). O své trestuhodné neznalosti hudebních nástrojů. O poklidné biotechnologické SMRTi. O tom, jak jsem hledala 3. schodiště, které vlastně neexistovalo. A jak jsem změškala jedinečnou příležitost promluvit si. O chemických vtipech. O tom, jak jsem v antikvariátu konečně ulovila Romanci pro křídlovku. O tom, že jsem za poslední měsíc nepřečetla jedinou knihu. A že jsem za celý rok nic kloudného nenapsala. O pěti kočkách v kalendáři, které se jmenují Rybka, Inzerát, Pohádka, Obilka a Zbraň a které budou postupně ztrácet svých devět životů. O červeném papouškovi. O rovnováze na fázovém rozhraní ve směsi šílenství a rozumu. A o tom, že moje záchrana - nebo naprostá zkáza - může přijít pouze v domě se snově obrovskou knihovnou.
Ale nebudu. Mám moc práce. A málo múzy.
Tak snad někdy příště.

sobota 22. prosince 2012

Nezvalovsko-edisonovská variace č. 3 aneb Koncesvětová


Naše životy jsou křehké planety
putují touž drahou jako před lety
putují opisujíce bludný kruh
putují jak osamělý dobrodruh

Šla jsem domů v hodině již noční
šla jsem domů Prahou předvánoční
šla jsem neb mé plíce topily se v splínu
šla jsem svojí duši pro krabičku aspirinu
Město znělo sotva slyšitelnou melodií
jako ti co myslí že se rána nedožijí
jako ti jimž smutek nedá spát
jako přelétavé slovo snad
jako mylné představy o apokalypsách
jako nože vrahů ukrývané po kapsách
jako po vzpomínkách zbylé sutiny
jako sladce nebezpečné bažiny
jako chvíle kdy je život jednou velkou dřinou
Domy však stály dál osvětlené elektřinou
svítily i pouliční lampy místo hvězd
jako také v milionech dalších měst
a světy těch co čekali jen záři svic
rozpadly se tím že nestalo se nic

Bylo tu cos těžkého co chutná po zklamání
co tak rádo ochromuje mysl znenadání

Utečte běžte možná stačí jenom jít
surově v chodník zadupat svůj cit
Když nohy bolí duše bolet přestane
variace na motivy stokrát ohrané
jako šedavé dny letošního předjaří
jako světlem zanechané stíny na tváři
jako bez hádanek pronesená věta
jako strašná touha spatřit konec světa
Slunce zapadlo a vyjde znova k ránu
má modrá planeta však utonula v oceánu
v oceánu od roztálých závějí
v oceánu klamně snivých nadějí

Naše životy jsou jako poezie
slova věty provázané nitkou nostalgie
kapitoly knihy s překvapivým závěrem
sen co neskončí už s ránem ale s večerem
skutečnost si říká spoustou různých jmen
tak tedy sbohem kruté bdění
přeji sladký sen

A/N: Výplod včerejšího večera. Původně jsem předpokládala i jeho zveřejnění na facebooku (jako u minulé edisonovské variace), ale teď nevím, jestli by to byl dobrý nápad...

středa 19. prosince 2012

Čekání na půlnoc

To odpočítávání do konce světa mě znervózňuje. Neustále mi připomíná to, co jsem chtěla prostě ignorovat. Nevěřím, že se v pátek něco stane, ale...
Pokud by se náš svět přeci jen rozhodl tenhle týden spáchat sebevraždu (či pokud by si na něj počíhal nějaký zákeřný vrahoun), překazí mi tím spoustu plánů. Tak například:
1. Už nikdy nedostanu odpověď na svůj inzerát.
2. Neochutnám letošní cukroví.
3. Nezjistím, jestli byly pochopeny vtipy o červeném papouškovi, sladkých snech a dotisku úspěšného knižního titulu.
4. Už nebudu moci být očním potápěčem.
5. Nestanu se nešťastně zamilovanou genetičkou a ani si neověřím platnost hypotézy o globálním oteplování.
6. Nedozvím se, jestli jsem schopná se naučit informace ze všech těch štosů papírů, co jsem za poslední dva měsíce popsala.
7. Neřeknu tomu Slovákovi svou teorii o mikroskopu.
8. Už nikdy si nezatančím.
9. Nikdo se nedozví o tom, jak to dopadlo s chlapcem, co chtěl polapit Měsíc.
10. Už nevytvořím žádný nesmyslný seznam, v jejichž sepisování jsem si tak libovala.
Tentokrát neplatí má oblíbená průpovídka, že často to nejhorší, co se může stát, je nic. Výjimečně v jedno velké nic doufám.
(PS: Pisateli, nechci Ti radit, ale napadlo Tě někdy, že by bylo fajn, kdyby svět skončil až 22.? Že by to byla asi docela legrace? Myslím tím pro Tebe... Jakožto Spisovatel si přeci libuješ v nečekaných pointách, ne?)

neděle 2. prosince 2012

Past na rybenku

Každá má odpověď má blízko k opaku,
řeknu-li ne, pak zcela jistě myslím ano.

Poznatek číslo jedna: Předávkování se čokoládou vede ke ztrátě paměti.
To víme... mlč, chůvo! Starej se radši, aby jedla. (A pokud možno něco jiného než čokoládu.)
Poznatek číslo dva: Ono již zmíněné předávkování se vede i k naprosté ztrátě rozumových schopností.
Volejte sláva a tři dny se radujte!
Haha.
Můžeš si za to sama, Popelko.