středa 2. ledna 2013

Es wär doch zu Schad, einen Spaß zu versäumen...

Minulost - myšlením tisíckrát rozpitvaná -
v okně dokořán. Chladná prosincová noc.
Sedím v okně s koleny u brady. Bdím.
Musím bdít.

Co už bylo:
Bojovka s názvem Hledání zázvoru (aneb zásoby proti konci světa),
debata o račím krunýři (o co jednodušší by bylo vyslovit pravou podstatu věci, a přece to stojí nepoměrně více sil),
citronem vybělené tričko (ty nešiko jedna!),
nefialově pronesená věta o tom, co nového v našich teplých krajích, a velmi vhodně zvolený film (br! takové podpásovky!),
chuť tančit - a přesto útěk z parketu (vzpomínka násobená přítomností = vzpomínka na druhou)
a naslouchání cizím telefonátům (které stejně přinesou jen pláč).

Co ještě bude:
Nedodržená silvestrovská tradice (jíž by tentokrát bylo zrovna tak zapotřebí),
neuskutečněný plánovaný vyříkávací rozhovor (ale k čemu by to vlastně bylo?!),
filosofování o Bohu, marnosti a utrpení (jako když se dva topící snaží navzájem zachránit),
zpívání na vyhlídce (proč se sem jen pořád pletou ty břišní tance?)
opětovné přehlížení kamarádky kvůli vlastním problémům, které neskončí zrovna nejlépe (ještě, že existují věrnější a méně sobecké duše, než jsem já),
banální věta, z níž se vylíhnou spousty nenasytných mozkošrotovačů (nedají pokoj až do časného rána)
a popálená ruka od kamen (kvůli marné snaze zahnat tu strašlivou zimu, takovou, proti které by ani tisíc kabátů nepomohlo).

Sedím v okně s koleny u brady. Čtu si.
Tu povídku o tlusté slečně Máry, jejímž ženichem byla smrt.
Tu povídku, co jsem už od dětství tak zbožňovala.
Tu povídku, kde je popsáno, jak jednou skončím.

"Padáš!"
Vím, že mě drží, vím, že by mě doopravdy asi neshodil, ale stejně mi srdce na chvíli klopýtne strachy. (A on je všechno, co naráz zastavuje srdce a přece to není smrt.)
"Co blbneš? Nech toho! Já tu... sedím v okně a bdím, víš?"
"Tak si tu pěkně seď... Já zase půjdu."
Jde.
Vykloním se z okna. A na dlažbě před domem č. 2 na hlavním náměstí - před tím domem, kde jsem plakávala na chodbě, když mě měl kdo utěšovat, kde jsem kdysi vedla filosofické hovory, k nimž mě opravňovalo mé momentální štěstí, kde jsem poslouchávala klavírní skladby a vůbec si neuvědomovala, jaký dar (jaký danajský dar) jsem dostala - spatřím ležet mrtvou kočku. Kočku, kterou zabilo veselí, co není opravdové.


Žádné komentáře:

Okomentovat