"Rozsivka stráví celý svůj život na ploše o velikosti jednoho podložního sklíčka od mikroskopu. A na téhle ploše si musí taky najít partnera. Musíte si uvědomit, že pokud bude takový partner o deset centimetrů dál, nestihne k němu dolézt a chcípne cestou. Tady se dějí dramata na mikroskopické úrovni."
Takové rozsivky jsou na tom docela dobře. S jednobuněčností přeci jen asi nemohou přemýšlet nad svou životní situací. Kdyby ovšem byly schopné nějakých citů či sebereflexe, možná by ze svého raphé vyloučily několik kapek slané vody, což by jim ovšem moc nepomohlo, vzhledem k jejich bezmoci - o těch deset centimetrů dál by je to stejně nedopravilo. A nebo by to prostě vzdaly.
Asi jako člověk, do nějž se za celý jeho život nikdo nezamiloval.
Asi jako člověk, který se jednoho rána podívá do zrcadla a pochopí, že teď už bude jenom ošklivější (což není zrovna povzbudivé, když uvážíme, že ani onen výchozí stav za moc nestál).
Asi jako člověk který si po týdnu zapne telefon a zjistí, že ho za tu dobu nikdo, ale opravdu vůbec nikdo, nesháněl.
Ten to taky jednoho dne vzdá.
Už se to blíží, proteasome, chaperony nepomohly.
Když si rozsivky půjdou naproti, tak to třeba stihnou. A i kdyby ne, tak se aspoň pokusí, což jim třeba zvedne karmu (nebo něco obdobného) a příště se narodí s více buňkami a tedy více možnostmi.
OdpovědětVymazatA s tou zamilovaností je to ošemetné, protože se o ní onen člověk ani nemusí dovědět, což je sice útěcha chabá, ale přece je. Tohle tajnůstkaření by se mělo zakázat.
Ta rozsivka bolela, a to po ní ještě víc.
OdpovědětVymazatAle ono někdy ani nějaké velké cestování k pokoji v duši a menší osamělosti moc nepomůže. Když člověk neumí najít štěstí na vlastní dlani, nenajde ho ani na konci sáhodlouhého trmácení po dalekých krajích... (na experimentálním ověření této hypotézy se pracuje