"Rozsivka stráví celý svůj život na ploše o
velikosti jednoho podložního sklíčka od mikroskopu. A na téhle ploše si
musí taky najít partnera. Musíte si uvědomit, že pokud bude takový
partner o deset centimetrů dál, nestihne k němu dolézt a chcípne cestou.
Tady se dějí dramata na mikroskopické úrovni."
Takové
rozsivky jsou na tom docela dobře. S jednobuněčností přeci jen asi
nemohou přemýšlet nad svou životní situací. Kdyby ovšem byly schopné
nějakých citů či sebereflexe, možná by ze svého raphé vyloučily několik
kapek slané vody, což by jim ovšem moc nepomohlo, vzhledem k jejich
bezmoci - o těch deset centimetrů dál by je to stejně nedopravilo. A
nebo by to prostě vzdaly.
Asi jako člověk, do nějž se za celý jeho život nikdo nezamiloval.
Asi
jako člověk, který se jednoho rána podívá do zrcadla a pochopí, že teď
už bude jenom ošklivější (což není zrovna povzbudivé, když uvážíme, že
ani onen výchozí stav za moc nestál).
Asi jako člověk který si po týdnu zapne telefon a zjistí, že ho za tu dobu nikdo, ale opravdu vůbec nikdo, nesháněl.
Ten to taky jednoho dne vzdá.
Už se to blíží, proteasome, chaperony nepomohly.
Žádné komentáře:
Okomentovat