"Rozsivka stráví celý svůj život na ploše o velikosti jednoho podložního sklíčka od mikroskopu. A na téhle ploše si musí taky najít partnera. Musíte si uvědomit, že pokud bude takový partner o deset centimetrů dál, nestihne k němu dolézt a chcípne cestou. Tady se dějí dramata na mikroskopické úrovni."
Takové rozsivky jsou na tom docela dobře. S jednobuněčností přeci jen asi nemohou přemýšlet nad svou životní situací. Kdyby ovšem byly schopné nějakých citů či sebereflexe, možná by ze svého raphé vyloučily několik kapek slané vody, což by jim ovšem moc nepomohlo, vzhledem k jejich bezmoci - o těch deset centimetrů dál by je to stejně nedopravilo. A nebo by to prostě vzdaly.
Asi jako člověk, do nějž se za celý jeho život nikdo nezamiloval.
Asi jako člověk, který se jednoho rána podívá do zrcadla a pochopí, že teď už bude jenom ošklivější (což není zrovna povzbudivé, když uvážíme, že ani onen výchozí stav za moc nestál).
Asi jako člověk který si po týdnu zapne telefon a zjistí, že ho za tu dobu nikdo, ale opravdu vůbec nikdo, nesháněl.
1. Sparassis crispa je docela fajn houba. Dokud ji nemusíte čistit od písku.
2. Pokud najdete Boletus edulis, můžete se jím oprávněně pochlubit svému okolí. Naopak Boletus satanas raději nechejte v lese.
3. To samé učiňte i s houbami rodu Amanita, pokud se tedy nejedná například o druh Amanita rubescens.
4. Phallus impudicus je houba odporná nejen názvem, nýbrž i svým zápachem. O to víc podivné je to, že je v mládí jedlá.
5. Na akátech můžete najít druh Auricularia auricula-judae. Pokud nesháníte pouze odvar z babského ucha, tohle ucho by se vám mohlo hodit. Například do číny.
6. Agaricus campester si s Amanitou phaloides splete jen úplný začátečník. Jestliže si nejste jistí, raději si nic podobného do smaženice nekrájejte.
7. Russula emetica vám už již podle svého druhového názvu neudělá dobře na žaludek.
8. Druh Leccinium quercinum je oproti tomu docela chutný. Druhové jméno tentokrát poradí, kde ho hledat.
9. Geastrum fimbriatum je krásná už od pohledu. Vypusťte tři písmena z jejího názvu a zkuste ji vyhodit do vzduchu a něco si přát. Třeba to zafunguje.
10. Jestli najdete druh Tremella folicea, dejte ho naší Filosofce. Ačkoliv to už asi není aktuální.
(A když jsem vám tak hezky poradila, nechete se to někdo za mě naučit...?)
PS: A hlavně se mě neptejte, kde najít Psilocybe. To nám ve škole neříkali.
1. Sparassis crispa je docela fajn houba. Dokud ji nemusíte čistit od písku.
2. Pokud najdete Boletus edulis, můžete se jím oprávněně pochlubit svému okolí. Naopak Boletus satanas raději nechejte v lese.
3. To samé učiňte i s houbami rodu Amanita, pokud se tedy nejedná například o druh Amanita rubescens.
4. Phallus impudicus je houba odporná nejen názvem, nýbrž i svým zápachem. O to víc podivné je to, že je v mládí jedlá.
5. Na akátech můžete najít druh Auricularia auricula-judae. Pokud nesháníte pouze odvar z babského ucha, tohle ucho by se vám mohlo hodit. Například do číny.
6. Agaricus campester si s Amanitou phaloides splete jen úplný začátečník. Jestliže si nejste jistí, raději si nic podobného do smaženice nekrájejte.
7. Russula emetica vám už již podle svého druhového názvu neudělá dobře na žaludek.
8. Druh Leccinium quercinum je oproti tomu docela chutný. Druhové jméno tentokrát poradí, kde ho hledat.
9. Geastrum fimbriatum je krásná už od pohledu. Vypusťte tři písmena z jejího názvu a zkuste ji vyhodit do vzduchu a něco si přát. Třeba to zafunguje.
10. Jestli najdete druh Tremella folicea, dejte ho naší Filosofce. Ačkoliv to už asi není aktuální.
(A když jsem vám tak hezky poradila, nechete se to někdo za mě naučit...?)
PS: A hlavně se mě neptejte, kde najít Psilocybe. To nám ve škole neříkali.
Bojovka s názvem Hledání zázvoru (aneb zásoby proti konci světa),
debata o račím krunýři (o co jednodušší by bylo vyslovit pravou podstatu věci, a přece to stojí nepoměrně více sil),
citronem vybělené tričko (ty nešiko jedna!),
nefialově pronesená věta o tom, co nového v našich teplých krajích, a velmi vhodně zvolený film (br! takové podpásovky!),
chuť tančit - a přesto útěk z parketu (vzpomínka násobená přítomností = vzpomínka na druhou)
a naslouchání cizím telefonátům (které stejně přinesou jen pláč).
Co ještě bude:
Nedodržená silvestrovská tradice (jíž by tentokrát bylo zrovna tak zapotřebí),
neuskutečněný plánovaný vyříkávací rozhovor (ale k čemu by to vlastně bylo?!),
filosofování o Bohu, marnosti a utrpení (jako když se dva topící snaží navzájem zachránit),
zpívání na vyhlídce (proč se sem jen pořád pletou ty břišní tance?)
opětovné
přehlížení kamarádky kvůli vlastním problémům, které neskončí zrovna
nejlépe (ještě, že existují věrnější a méně sobecké duše, než jsem já),
banální věta, z níž se vylíhnou spousty nenasytných mozkošrotovačů (nedají pokoj až do časného rána)
a popálená ruka od kamen (kvůli marné snaze zahnat tu strašlivou zimu, takovou, proti které by ani tisíc kabátů nepomohlo).
Sedím v okně s koleny u brady. Čtu si.
Tu povídku o tlusté slečně Máry, jejímž ženichem byla smrt.
Tu povídku, co jsem už od dětství tak zbožňovala.
Tu povídku, kde je popsáno, jak jednou skončím.
"Padáš!"
Vím, že mě drží, vím, že by mě doopravdy asi neshodil, ale stejně mi srdce na chvíli klopýtne strachy. (A on je všechno, co naráz zastavuje srdce a přece to není smrt.)
"Co blbneš? Nech toho! Já tu... sedím v okně a bdím, víš?"
"Tak si tu pěkně seď... Já zase půjdu."
Jde.
Vykloním
se z okna. A na dlažbě před domem č. 2 na hlavním náměstí - před tím
domem, kde jsem plakávala na chodbě, když mě měl kdo utěšovat, kde jsem
kdysi vedla filosofické hovory, k nimž mě opravňovalo mé momentální
štěstí, kde jsem poslouchávala klavírní skladby a vůbec si
neuvědomovala, jaký dar (jaký danajský dar) jsem dostala - spatřím ležet
mrtvou kočku. Kočku, kterou zabilo veselí, co není opravdové.
Bojovka s názvem Hledání zázvoru (aneb zásoby proti konci světa),
debata o račím krunýři (o co jednodušší by bylo vyslovit pravou podstatu věci, a přece to stojí nepoměrně více sil),
citronem vybělené tričko (ty nešiko jedna!),
nefialově pronesená věta o tom, co nového v našich teplých krajích, a velmi vhodně zvolený film (br! takové podpásovky!),
chuť tančit - a přesto útěk z parketu (vzpomínka násobená přítomností = vzpomínka na druhou)
a naslouchání cizím telefonátům (které stejně přinesou jen pláč).
Co ještě bude:
Nedodržená silvestrovská tradice (jíž by tentokrát bylo zrovna tak zapotřebí),
neuskutečněný plánovaný vyříkávací rozhovor (ale k čemu by to vlastně bylo?!),
filosofování o Bohu, marnosti a utrpení (jako když se dva topící snaží navzájem zachránit),
zpívání na vyhlídce (proč se sem jen pořád pletou ty břišní tance?)
opětovné přehlížení kamarádky kvůli vlastním problémům, které neskončí zrovna nejlépe (ještě, že existují věrnější a méně sobecké duše, než jsem já),
banální věta, z níž se vylíhnou spousty nenasytných mozkošrotovačů (nedají pokoj až do časného rána)
a popálená ruka od kamen (kvůli marné snaze zahnat tu strašlivou zimu, takovou, proti které by ani tisíc kabátů nepomohlo).
Sedím v okně s koleny u brady. Čtu si.
Tu povídku o tlusté slečně Máry, jejímž ženichem byla smrt.
Tu povídku, co jsem už od dětství tak zbožňovala.
Tu povídku, kde je popsáno, jak jednou skončím.
"Padáš!"
Vím, že mě drží, vím, že by mě doopravdy asi neshodil, ale stejně mi srdce na chvíli klopýtne strachy. (A on je všechno, co naráz zastavuje srdce a přece to není smrt.)
"Co blbneš? Nech toho! Já tu... sedím v okně a bdím, víš?"
"Tak si tu pěkně seď... Já zase půjdu."
Jde.
Vykloním se z okna. A na dlažbě před domem č. 2 na hlavním náměstí - před tím domem, kde jsem plakávala na chodbě, když mě měl kdo utěšovat, kde jsem kdysi vedla filosofické hovory, k nimž mě opravňovalo mé momentální štěstí, kde jsem poslouchávala klavírní skladby a vůbec si neuvědomovala, jaký dar (jaký danajský dar) jsem dostala - spatřím ležet mrtvou kočku. Kočku, kterou zabilo veselí, co není opravdové.
Mohla bych vám vypravovat o svém kobylčím nájezdu na Ikeu. O tom, jak jsem se přihlouple usmívala v místě, kde byly objeveny štírenky (což jsem se dozvěděla o tři dny později). O své trestuhodné neznalosti hudebních nástrojů. O poklidné biotechnologické SMRTi. O tom, jak jsem hledala 3. schodiště, které vlastně neexistovalo. A jak jsem změškala jedinečnou příležitost promluvit si. O chemických vtipech. O tom, jak jsem v antikvariátu konečně ulovila Romanci pro křídlovku. O tom, že jsem za poslední měsíc nepřečetla jedinou knihu. A že jsem za celý rok nic kloudného nenapsala. O pěti kočkách v kalendáři, které se jmenují Rybka, Inzerát, Pohádka, Obilka a Zbraň a které budou postupně ztrácet svých devět životů. O červeném papouškovi. O rovnováze na fázovém rozhraní ve směsi šílenství a rozumu. A o tom, že moje záchrana - nebo naprostá zkáza - může přijít pouze v domě se snově obrovskou knihovnou.
A/N: Výplod včerejšího večera. Původně jsem předpokládala i jeho zveřejnění na facebooku (jako u minulé edisonovské variace), ale teď nevím, jestli by to byl dobrý nápad...
To odpočítávání do konce světa mě znervózňuje. Neustále mi připomíná to, co jsem chtěla prostě ignorovat. Nevěřím, že se v pátek něco stane, ale...
Pokud by se náš svět přeci jen rozhodl tenhle týden spáchat sebevraždu (či pokud by si na něj počíhal nějaký zákeřný vrahoun), překazí mi tím spoustu plánů. Tak například:
1. Už nikdy nedostanu odpověď na svůj inzerát.
2. Neochutnám letošní cukroví.
3. Nezjistím, jestli byly pochopeny vtipy o červeném papouškovi, sladkých snech a dotisku úspěšného knižního titulu.
4. Už nebudu moci být očním potápěčem.
5. Nestanu se nešťastně zamilovanou genetičkou a ani si neověřím platnost hypotézy o globálním oteplování.
6. Nedozvím se, jestli jsem schopná se naučit informace ze všech těch štosů papírů, co jsem za poslední dva měsíce popsala.
7. Neřeknu tomu Slovákovi svou teorii o mikroskopu.
8. Už nikdy si nezatančím.
9. Nikdo se nedozví o tom, jak to dopadlo s chlapcem, co chtěl polapit Měsíc.
10. Už nevytvořím žádný nesmyslný seznam, v jejichž sepisování jsem si tak libovala.
Tentokrát neplatí má oblíbená průpovídka, že často to nejhorší, co se může stát, je nic. Výjimečně v jedno velké nic doufám.
(PS: Pisateli, nechci Ti radit, ale napadlo Tě někdy, že by bylo fajn, kdyby svět skončil až 22.? Že by to byla asi docela legrace? Myslím tím pro Tebe... Jakožto Spisovatel si přeci libuješ v nečekaných pointách, ne?)
Protože se snaží dohnat své srdce, co jí někdy během večera vyskočilo z hrudi a zbaběle zmizelo.
Protože chce utéct před svými myšlenkami - těmi věrnými nohsledy jménem Co, Kdyby a Náhodou.
V kuchyni jí padne pohled na kalendář, na listopadové motto. "Ať půjdeš kamkoli, sám před sebou neutečeš."
Zasměje se. Pak vezme svoje srdce - které cestou spatřila prchat směrem ku Praze 6 a které se jí po velkém boji podařilo polapit - a zavře ho zpět do klece svého hrudního koše.
"Láska ji zradila podruhé," zašeptá Královský kronikář.