Es wär doch zu Schad, einen Spaß zu versäumen...

Minulost - myšlením tisíckrát rozpitvaná -

v okně dokořán. Chladná prosincová noc.

Sedím v okně s koleny u brady. Bdím.

Musím bdít.

Co už bylo:

Bojovka s názvem Hledání zázvoru (aneb zásoby proti konci světa),

debata o račím krunýři (o co jednodušší by bylo vyslovit pravou podstatu věci, a přece to stojí nepoměrně více sil),

citronem vybělené tričko (ty nešiko jedna!),

nefialově pronesená věta o tom, co nového v našich teplých krajích, a velmi vhodně zvolený film (br! takové podpásovky!),

chuť tančit - a přesto útěk z parketu (vzpomínka násobená přítomností = vzpomínka na druhou)

a naslouchání cizím telefonátům (které stejně přinesou jen pláč).

Co ještě bude:

Nedodržená silvestrovská tradice (jíž by tentokrát bylo zrovna tak zapotřebí),

neuskutečněný plánovaný vyříkávací rozhovor (ale k čemu by to vlastně bylo?!),

filosofování o Bohu, marnosti a utrpení (jako když se dva topící snaží navzájem zachránit),

zpívání na vyhlídce (proč se sem jen pořád pletou ty břišní tance?)

opětovné přehlížení kamarádky kvůli vlastním problémům, které neskončí zrovna nejlépe (ještě, že existují věrnější a méně sobecké duše, než jsem já),

banální věta, z níž se vylíhnou spousty nenasytných mozkošrotovačů (nedají pokoj až do časného rána)

a popálená ruka od kamen (kvůli marné snaze zahnat tu strašlivou zimu, takovou, proti které by ani tisíc kabátů nepomohlo).

Sedím v okně s koleny u brady. Čtu si.

Tu povídku o tlusté slečně Máry, jejímž ženichem byla smrt.

Tu povídku, co jsem už od dětství tak zbožňovala.

Tu povídku, kde je popsáno, jak jednou skončím.

"Padáš!"

Vím, že mě drží, vím, že by mě doopravdy asi neshodil, ale stejně mi srdce na chvíli klopýtne strachy. (A on je všechno, co naráz zastavuje srdce a přece to není smrt.)

"Co blbneš? Nech toho! Já tu... sedím v okně a bdím, víš?"

"Tak si tu pěkně seď... Já zase půjdu."

Jde.

Vykloním se z okna. A na dlažbě před domem č. 2 na hlavním náměstí - před tím domem, kde jsem plakávala na chodbě, když mě měl kdo utěšovat, kde jsem kdysi vedla filosofické hovory, k nimž mě opravňovalo mé momentální štěstí, kde jsem poslouchávala klavírní skladby a vůbec si neuvědomovala, jaký dar (jaký danajský dar) jsem dostala - spatřím ležet mrtvou kočku. Kočku, kterou zabilo veselí, co není opravdové.

Es wär doch zu Schad, einen Spaß zu versäumen...

Minulost - myšlením tisíckrát rozpitvaná -

v okně dokořán. Chladná prosincová noc.

Sedím v okně s koleny u brady. Bdím.

Musím bdít.

Co už bylo:

Bojovka s názvem Hledání zázvoru (aneb zásoby proti konci světa),

debata o račím krunýři (o co jednodušší by bylo vyslovit pravou podstatu věci, a přece to stojí nepoměrně více sil),

citronem vybělené tričko (ty nešiko jedna!),

nefialově pronesená věta o tom, co nového v našich teplých krajích, a velmi vhodně zvolený film (br! takové podpásovky!),

chuť tančit - a přesto útěk z parketu (vzpomínka násobená přítomností = vzpomínka na druhou)

a naslouchání cizím telefonátům (které stejně přinesou jen pláč).

Co ještě bude:

Nedodržená silvestrovská tradice (jíž by tentokrát bylo zrovna tak zapotřebí),

neuskutečněný plánovaný vyříkávací rozhovor (ale k čemu by to vlastně bylo?!),

filosofování o Bohu, marnosti a utrpení (jako když se dva topící snaží navzájem zachránit),

zpívání na vyhlídce (proč se sem jen pořád pletou ty břišní tance?)

opětovné přehlížení kamarádky kvůli vlastním problémům, které neskončí zrovna nejlépe (ještě, že existují věrnější a méně sobecké duše, než jsem já),

banální věta, z níž se vylíhnou spousty nenasytných mozkošrotovačů (nedají pokoj až do časného rána)

a popálená ruka od kamen (kvůli marné snaze zahnat tu strašlivou zimu, takovou, proti které by ani tisíc kabátů nepomohlo).

Sedím v okně s koleny u brady. Čtu si.

Tu povídku o tlusté slečně Máry, jejímž ženichem byla smrt.

Tu povídku, co jsem už od dětství tak zbožňovala.

Tu povídku, kde je popsáno, jak jednou skončím.

"Padáš!"

Vím, že mě drží, vím, že by mě doopravdy asi neshodil, ale stejně mi srdce na chvíli klopýtne strachy. (A on je všechno, co naráz zastavuje srdce a přece to není smrt.)

"Co blbneš? Nech toho! Já tu... sedím v okně a bdím, víš?"

"Tak si tu pěkně seď... Já zase půjdu."

Jde.

Vykloním se z okna. A na dlažbě před domem č. 2 na hlavním náměstí - před tím domem, kde jsem plakávala na chodbě, když mě měl kdo utěšovat, kde jsem kdysi vedla filosofické hovory, k nimž mě opravňovalo mé momentální štěstí, kde jsem poslouchávala klavírní skladby a vůbec si neuvědomovala, jaký dar (jaký danajský dar) jsem dostala - spatřím ležet mrtvou kočku. Kočku, kterou zabilo veselí, co není opravdové.

"Když se díváte do propasti, propast se dívá do vás."

Mohla bych vám vypravovat o svém kobylčím nájezdu na Ikeu. O tom, jak jsem se přihlouple usmívala v místě, kde byly objeveny štírenky (což jsem se dozvěděla o tři dny později). O své trestuhodné neznalosti hudebních nástrojů. O poklidné biotechnologické SMRTi. O tom, jak jsem hledala 3. schodiště, které vlastně neexistovalo. A jak jsem změškala jedinečnou příležitost promluvit si. O chemických vtipech. O tom, jak jsem v antikvariátu konečně ulovila Romanci pro křídlovku. O tom, že jsem za poslední měsíc nepřečetla jedinou knihu. A že jsem za celý rok nic kloudného nenapsala. O pěti kočkách v kalendáři, které se jmenují Rybka, Inzerát, Pohádka, Obilka a Zbraň a které budou postupně ztrácet svých devět životů. O červeném papouškovi. O rovnováze na fázovém rozhraní ve směsi šílenství a rozumu. A o tom, že moje záchrana - nebo naprostá zkáza - může přijít pouze v domě se snově obrovskou knihovnou.

Ale nebudu. Mám moc práce. A málo múzy.

Tak snad někdy příště.

Nezvalovsko-edisonovská variace č. 3 aneb Koncesvětová

Naše životy jsou křehké planety

putují touž drahou jako před lety

putují opisujíce bludný kruh

putují jak osamělý dobrodruh

Šla jsem domů v hodině již noční

šla jsem domů Prahou předvánoční

šla jsem neb mé plíce topily se v splínu

šla jsem svojí duši pro krabičku aspirinu

Město znělo sotva slyšitelnou melodií

jako ti co myslí že se rána nedožijí

jako ti jimž smutek nedá spát

jako přelétavé slovo snad

jako mylné představy o apokalypsách

jako nože vrahů ukrývané po kapsách

jako po vzpomínkách zbylé sutiny

jako sladce nebezpečné bažiny

jako chvíle kdy je život jednou velkou dřinou

Domy však stály dál osvětlené elektřinou

svítily i pouliční lampy místo hvězd

jako také v milionech dalších měst

a světy těch co čekali jen záři svic

rozpadly se tím že nestalo se nic

Bylo tu cos těžkého co chutná po zklamání

co tak rádo ochromuje mysl znenadání

Utečte běžte možná stačí jenom jít

surově v chodník zadupat svůj cit

Když nohy bolí duše bolet přestane

variace na motivy stokrát ohrané

jako šedavé dny letošního předjaří

jako světlem zanechané stíny na tváři

jako bez hádanek pronesená věta

jako strašná touha spatřit konec světa

Slunce zapadlo a vyjde znova k ránu

má modrá planeta však utonula v oceánu

v oceánu od roztálých závějí

v oceánu klamně snivých nadějí

Naše životy jsou jako poezie

slova věty provázané nitkou nostalgie

kapitoly knihy s překvapivým závěrem

sen co neskončí už s ránem ale s večerem

skutečnost si říká spoustou různých jmen

tak tedy sbohem kruté bdění

přeji sladký sen

A/N: Výplod včerejšího večera. Původně jsem předpokládala i jeho zveřejnění na facebooku (jako u minulé edisonovské variace), ale teď nevím, jestli by to byl dobrý nápad...

Čekání na půlnoc

To odpočítávání do konce světa mě znervózňuje. Neustále mi připomíná to, co jsem chtěla prostě ignorovat. Nevěřím, že se v pátek něco stane, ale...

Pokud by se náš svět přeci jen rozhodl tenhle týden spáchat sebevraždu (či pokud by si na něj počíhal nějaký zákeřný vrahoun), překazí mi tím spoustu plánů. Tak například:

1. Už nikdy nedostanu odpověď na svůj inzerát.

2. Neochutnám letošní cukroví.

3. Nezjistím, jestli byly pochopeny vtipy o červeném papouškovi, sladkých snech a dotisku úspěšného knižního titulu.

4. Už nebudu moci být očním potápěčem.

5. Nestanu se nešťastně zamilovanou genetičkou a ani si neověřím platnost hypotézy o globálním oteplování.

6. Nedozvím se, jestli jsem schopná se naučit informace ze všech těch štosů papírů, co jsem za poslední dva měsíce popsala.

7. Neřeknu tomu Slovákovi svou teorii o mikroskopu.

8. Už nikdy si nezatančím.

9. Nikdo se nedozví o tom, jak to dopadlo s chlapcem, co chtěl polapit Měsíc.

10. Už nevytvořím žádný nesmyslný seznam, v jejichž sepisování jsem si tak libovala.

Tentokrát neplatí má oblíbená průpovídka, že často to nejhorší, co se může stát, je nic. Výjimečně v jedno velké nic doufám.

(PS: Pisateli, nechci Ti radit, ale napadlo Tě někdy, že by bylo fajn, kdyby svět skončil až 22.? Že by to byla asi docela legrace? Myslím tím pro Tebe... Jakožto Spisovatel si přeci libuješ v nečekaných pointách, ne?)

Past na rybenku

Každá má odpověď má blízko k opaku,

řeknu-li ne, pak zcela jistě myslím ano.

Poznatek číslo jedna: Předávkování se čokoládou vede ke ztrátě paměti.

To víme... mlč, chůvo! Starej se radši, aby jedla. (A pokud možno něco jiného než čokoládu.)

Poznatek číslo dva: Ono již zmíněné předávkování se vede i k naprosté ztrátě rozumových schopností.

Volejte sláva a tři dny se radujte!

Haha.

Můžeš si za to sama, Popelko.

Tak praví pověst a tak zní kouzlo.

Cestou domů pár metrů běží.

Protože jde strašně pozdě.

Protože se snaží dohnat své srdce, co jí někdy během večera vyskočilo z hrudi a zbaběle zmizelo.

Protože chce utéct před svými myšlenkami - těmi věrnými nohsledy jménem Co, Kdyby a Náhodou.

V kuchyni jí padne pohled na kalendář, na listopadové motto. "Ať půjdeš kamkoli, sám před sebou neutečeš."

Zasměje se. Pak vezme svoje srdce - které cestou spatřila prchat směrem ku Praze 6 a které se jí po velkém boji podařilo polapit - a zavře ho zpět do klece svého hrudního koše.

"Láska ji zradila podruhé," zašeptá Královský kronikář.

Tak jako v pohádce.

V tísni sním sny vysněných plísní

Kdybyste mě náhodou někdy potkali v supermarketu v oddělení mléčných výrobků a divili se, proč se tak přiblble usmívám, je to pravděpodobně proto, že jsem zrovna na obalu nivy objevila nápis: "Obsahuje Penicillium roqueforti," nebo něco podobného.

(Ať žije deformace školou!)

Stonohy, stonožky a stonoženky

Potřebovala bych:

1. Aby papírové labutě nekončily v půllitrech od piva.

2. Aby se v nedělních oznámeních nevyskytovala slova jako "společenský" a "večer".

3. Abych se ve Vídni ze žalu neopila svařákem.

4. Sehnat nejméně tři vkusné jednobarevné polštáře.

5. Aby se mi podařilo koupit plnící pero, které se během jediné tříhodinové přednášky a) nemusí desetkrát doplňovat, b) nerozpadne se a c) nerozskřípe se.

6. Aby globální oteplování bylo pouze vymyšleným jevem.

7. Pochopit, jak se dá uvěřit v Boha na základě druhé věty termodynamiky. (Ačkoliv tvrzení, že teplo nemůže samovolně přecházet z tělesa studenějšího na teplejší, zní celkem logicky, v podstatě dokazuje, že předchozí přání z tohoto seznamu zůstane pouze přáním - neboť v přítomnosti těles teplejších všechna studená tělesa zteplají, alespoň částečně. Navíc mi to pořád nepřijde jako důkaz Boží existence.)

8. Abych nebyla pořád nucená okolnostmi k bludnému holanďanování.

9. Aby se Bílá laň třikrát v lásce nezklamala.

10. Abych měla komu říct: Jediné, co potřebuji, jsi Ty.

"Víš, co se stane, když člověku zabráníš dělat to, co umí nejlépe? Normálně se z toho zblázní."

Netuším, jestli je psaní zrovna tou věcí, kterou umím nejlíp - ale zabraňte mi psát... a já se zblázním. Spolehlivě.

Takže...

11. Nikdy nepřestat psát.

Sklo je kapalina

Princ zrazuje v každém okamžiku

svou malou mořskou vílu...

Vždyť cizí kněžna mluví.

(A jak roztomile!)

(Hab alles ausprobiert, damit es sich verzieht,
doch leider hat das alles keinen Zweck.)

Zítra se bude létat.

A já mám křídla,

spravené Popelčí střevíčky

a zmatek v hlavě.