Něco o Irene Adler

Sobota, 10:38

Budím se, rozespale šátrám po mobilu. Pouze jedna příchozí zpráva – a o té vím, od koho je. Snažím se nepřipouštět si, jak moc jsem zklamaná. Schovávám hlavu pod červeně puntíkovanou peřinu a chvíli se mi úspěšně daří předstírat, že necítím vůbec nic. Pak začnu kňučet jako zaběhnuté štěně.

Sobota, 2:29
Přicházím domů a mám hlad. Já. Mám hlad. Znamení toho, že je něco jinak. Asi minutu přemýšlím, jestli je aktuální stav věcí ten správný. Potom konečně otevřu lednici.

Sobota, 1:54
Jedeme tramvají z plesu.
„Jestli mě budeš doprovázet, přijedeš na kolej někdy v pět ráno. To po tobě přeci nemůžu chtít.“
„Určitě zvládneš dojet domů sama?“
„Asi ano.“
„Asi? To nezní moc přesvědčivě…“
Protože ses nezeptal, co bych raději…
„Myslím, že největším nebezpečím budu pro sebe já sama, spíš než někdo jiný. Takže ano, zvládnu.“

Sobota, 0:11
„Jestli o mně chceš něco vědět – snažím se pomáhat lidem kolem sebe.“
„A proč?“
„Prostě rád vidím, když jsou šťastní.“
„A nic z toho sám nemáš? Tomu nevěřím…“
„Jak to?“
„Když někomu chceš pomoci, tak se o něj zákonitě musíš zajímat. Pomáhat nejde nezúčastněně, to by nemělo cenu. Jenže když příliš propleteš svůj život se životem někoho jiného, najednou se začneš zajímat až moc. Kdybys něco takového dělal příliš často, zabilo by tě to.“
„Podívej, tebe bych taky rád viděl šťastnou… Ale – doufám, že se neurazíš – nemusím být u toho.“
Cítím, že se ve mně něco tříští. Hystericky lapám po těch kousíčkách, co ve mně poletují jako barevné ohňostroje, a modlím se, abych se nerozsypala celá. Nahlas však řeknu jen: „Proč bych se měla urazit?“
„Přes tři asociace by ses mohla dostat k něčemu, co by tě urazit mohlo.“

Pátek, 22:57
„Vždycky jsem si myslela, že umím lidi jakž takž odhadnout. Ty jsi první člověk, na kterém jsem si vylámala zuby.“
„A hrozně tě to štve.“
„Jo.“
„Tak se ptej…“
„Ale to není o tom. Neustále se snažím odhadnout, co si myslíš, ale ani vzdáleně to netuším. Viděl jsi Sherlocka? A pamatuješ na Irene Adler?“
„Koho?“
„Ženu všech žen.“
„Jak tam seděla nahá a všude kolem ní byly otazníčky?“
„Tak to je přesně ono. Akorát ty tu nejsi nahý.“

Pátek 21:46
Sleduji, jak uprostřed parketu tančí docent (nyní vlastně už profesor) Columbo se svou ženou. Po posledních taktech písničky a poslední taneční figuře se ukloní směrem k ostatním, jako by snad čekal potlesk. Musím se smát.
„Mám plesy strašně ráda, ale vždycky pro mě byly znamením úplné prohry. Proto jsem moc ráda, že tenhle není zatížený žádnými událostmi z minulosti, ale zároveň tu pár lidí znám, takže se mohu bavit určitými interními vtípky.“
„A příští rok už zatížený bude?“
„Nevím. Snad ne.“
Ehm.

Pátek, 19:45
Stačí jeden pohled do jeho očí, aby mě přepadl neodbytný pocit Do-háje-co-já-tady-dělám-takhle-by-to-přeci-nemělo-být-ne-ne-ne-pomozte-mi-někdo! Zneškodním ten pocit jedinou přesně mířenou ranou – zmáčknu tlačítko na vypnutí mozku.
„Ahoj!“ usměju se. „Ráda tě vidím.“

Pátek, 22:39
Nejzáhadnější ze všech záhad se vynoří velmi brzy. Jedním prstem opatrně odhrnu košili z jeho pravého zápěstí, abych se přesvědčila, že se nemýlím. A pak zaútočím.
„Před chvílí jsi měl na téhle ruce červený náramek. Teď máš na té druhé fialový a červený je pryč. Můžeš mi prosím vysvětlit, co to znamená?“
„Prostě se mi líbí.“
„Kdyby se ti jenom líbily, tak si vezmeš jeden náramek a nevyměňuješ je třikrát za večer. Musí to mít nějaký význam, děláš to pokaždé… Kolik jich vůbec máš dneska s sebou?“
Začne se přehrabovat v kapse u saka a za chvíli přede mnou na stole přistanou ještě dva žluté.
„Citrín,“ poučí mě. „Jako sluníčko.“
Ukryji náramky do dlaně. Nezdá se, že by mu to vadilo. Je na čase přitvrdit.
„Vrátím ti je, až mi povíš, k čemu to všechno slouží.“
„Skoro rok jsme se neviděli. Vlastně už tě moc neznám, tak nevím, jak bych ti to nejlépe vysvětlil.“
„Vždyť mě znáš pořád, ne? Zas tak jsem se nezměnila.“
„Změnila. Před rokem bys tohle nedělala, nebo aspoň ne takhle. A určitě by sis nebrala rukojmí.“
Nakonec mi to řekne. Dokonce se mi zdá, že rád a téměř dobrovolně. Ale musím za to zaplatit velikou cenu. Tajemství za tajemství.
„Jsi asi druhý člověk, kterému jsem to pověděl.“

Sobota, 0:15
„Důvod, proč jsem tě nikam nepozval, je, že jsem měl slečnu. Sice bych byl mnohem raději s tebou, ale…“
„Se mnou být nechceš, to mi věř,“ nenechám ho domluvit. Chrlím ze sebe větu za větou, z jakési předpřipravené databáze s názvem Co říkat v případě nejvyšší nouze, místo toho, abych se zeptala, jestli ten minulý čas nebyl jen nějakým přeřeknutím.
Něco takového bych si ovšem ve své situaci nemohla dovolit.

Sobota, 1:33
„Připadáš mi smutná…“
„To zase přejde.“
Oba se držíme téže tyče v autobuse. Posune svou ruku blíž k mé a dotýká se mých prstů do té doby, než se usměju.

Sobota, 1:46
„Když ty nechceš nic ode mě, tak já si vezmu něco z tebe.“
Zní to maličko děsivě. „Proč?“
„Protože to něco se mi strašně líbí... Podej mi ruku.“
Stojíme tam, držíme se za ruce a já už zase nevím, co to má všechno znamenat.
„Jsem blíženec. Možná proto si tě umím z těch kousíčků poskládat.“
Jo. A možná proto se neumíš vyjadřovat jasně.

Sobota, 2:05
„Chjo. Měl jsem tě posadit na taxík.“
Ne. Měl jsi jet se mnou.

A proč jsi mu to neřekla? Stačilo ho poprosit, možná to i jenom vyslovit, a on by z té tramvaje nevystoupil.
Protože... i když bych si ho třeba přála mít blíž, nejvíc ho potřebuji právě tam, kde je teď. Je pro mě příliš cenný na to, abych riskovala, že ztratím i jeho.

„I fell down the stairs
So glad, I found you there“