Já a náš ještěr nejspíš trpíme stejnou chorobou. Když
spatříme jídlo, oba raději zavřeme oči. Jenomže zatímco on včera zvládl
spořádat čtrnáct cvrčků a odměrku zeleninové kašičky, jediným mým pokrokem je,
že jsem za poslední tři týdny víceméně nezhubla. Není den, kdy bych problém
svého jídla neměla na talíři. A není den, kdy by mi nebylo špatně. Když výjimečně
ráno vstávám s pocitem hladu, je to svátek; který ovšem musím oslavit
náležitou porcí snídaně.
Každý můj den je urputný boj. Mám ale pocit, že se v mém těle spustil
nějaký autodestrukční mechanismus, a všechna snaha je tedy zbytečná.
Mám strach.
Žádné komentáře:
Okomentovat