sobota 18. dubna 2015
Výlet do jiné galaxie
Jamile někomu jednou usnete v náručí, už vás bude držet
navždy, možná trochu příliš pevně, aby vyzískal poslední zbytky vašeho dechu a
aby vás donutil svléknout i kůži, kdybyste se přesto přese všechno rozhodli odejít. Byli
jsme v bytě s ozvěnou a ve zdi plavaly plyšové ryby a černá díra
polykala lidi jako želé bonbony a nás taky něco spolklo. Nebylo by lepší s tím
přestat? zeptala jsem se a on se jen usmál a řekl ne. A já jsem mu šacovala
kapsy a kradla jsem a kradla, co se dalo, ale v mých kapsách bylo pořád
stejně prázdno. Myslela jsem na loučení a on zase na to, jaké by to bylo jet
spolu na čtrnáct dní k moři, kde by nás pohltila ještě navíc voda, a jak
by se nám spolu dobře stonalo, kdybychom leželi jako lžičky a těmi lžičkami si
navzájem servírovali sladké lži. Nápisy na ponožkách předvídaly budoucnost a já
bych měla doufat, že na tajemnou třetí ponožku nikdy nedojde, jenomže jsem
řekla tak třeba příště a v tu chvíli jsem tomu i věřila. A pak už jsem jen
povídala tak, jak povídám vždycky před spaním, a mluvila o zkumavkách se
životními šoky, které nosím pořád při sobě zamražené na mínus osmdesát stupňů,
aby byly jako čerstvé pokaždé, když je potřebuji. A on řekl ty seš taky dobrej
magor a myslel to jako kompliment.
A až vyrostete, děti...
Téma: Totální anarchie
Fandom: Originální
Toho dne nastal ve školce příšerný zmatek.
L. a V. se přetahovali o O. s K. a P., protože dohromady s ním měli poněkud násilnické sklony.
O. si zase stěžovalo, že ho K. neustále předbíhá a tím všechno ničí.
E. a S. se odmítali bavit s X., neboť jim připadalo, že se chová příliš dospěle. Raději si šli hrát s N. na to, že nejsou skuteční.
W. metalo všemi směry kostky stavebnice. S ním si totiž nikdo hrát nechtěl a samo se sebou, byť ve třech kopiích, se nudilo.
Paní učitelka Písařová zvolala zoufale: „Zpátky do abecedy, děti! Začneme znovu.“
A/N: Drabble vytvořené v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd
(Po dlouhé době zase jedno, které se mi nezdá býti důkazem totálního úpadku mých literárních schopností.)
Fandom: Originální
Toho dne nastal ve školce příšerný zmatek.
L. a V. se přetahovali o O. s K. a P., protože dohromady s ním měli poněkud násilnické sklony.
O. si zase stěžovalo, že ho K. neustále předbíhá a tím všechno ničí.
E. a S. se odmítali bavit s X., neboť jim připadalo, že se chová příliš dospěle. Raději si šli hrát s N. na to, že nejsou skuteční.
W. metalo všemi směry kostky stavebnice. S ním si totiž nikdo hrát nechtěl a samo se sebou, byť ve třech kopiích, se nudilo.
Paní učitelka Písařová zvolala zoufale: „Zpátky do abecedy, děti! Začneme znovu.“
A/N: Drabble vytvořené v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd
(Po dlouhé době zase jedno, které se mi nezdá býti důkazem totálního úpadku mých literárních schopností.)
sobota 11. dubna 2015
Scabiosa ochroleuca
Během dne jsem dvakrát projela všechny nové stanice metra.
„Vím, že dívky normálně chlapcům květiny nenosí, ale tahle je speciální.“
Podávám mu oschlý pozůstatek něčeho, co ještě dopoledne bylo poměrně pěkným zástupcem stepní flóry.
„Oba jsme rostliny. Jeden latinsky, druhý česky. Jeden podle jména, druhý podle příjmení.“
Co jsem tím vlastně chtěla dokázat?
Že patříme k sobě?
Nebo naopak, že k sobě nepatříme? Rozrazil rezekvítek by se přeci nikdy neusadil na slunné straně suťového kopce. Bylo by mu mnohem lépe s mákem pochybným ve škarpě u silnice. Jenže ten už zapustil kořeny jinde, hned vedle žluté brukvovité rostliny jménem Barbarea vulgaris, jejichž oblíbená prostředí jsou daleko kompatibilnější.
Jak krásně bude za léta polním plevelům!
A já se budu smažit v pekle slunečního svitu, neboť porostu někde, kam nepatřím.
Škoda, že rostliny nemají nohy.
Vpodvečer jsem poprvé ochutnala sushi. Nechala jsem se krmit hůlkami, jako bych
byla malé děcko.
A pak nastal večer.
Leželi jsme na ostrově a osvětlené město se obrátilo vzhůru nohama. Zpovzdálí zněla písnička od Beatles. A ve vzduchu bylo cítit léto.
„Je pro mě strašně těžké tomu uvěřit. Myslela jsem, že už napořád bude zima.“
Pod lavičkou jsem našla dvoukorunu.
„Víš vůbec, kolik je hodin?“
„Čtvrt na tolik, že ještě nepůjdeš.“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že musím odejít. A že bych měla odejít napořád.
„Naštěstí se většinou nedělá to, co by se mělo.“
Když přemýšlím nad posledními týdny, neumím si přesně vybavit tu chvíli, kdy jsem se chytila do pasti.
Možná toho večera, kdy jsem slyšela písničku o atomové včele a Rudiše předčítajícího povídku ze sauny. Nebo už o pár dní dříve, v bytě s ozvěnou.
Nevím, kdy přesně se to stalo. To něco, co mi tak zkomplikovalo plánovaný útěk.
Ale to, že se to stalo, jsem si uvědomila ve čtvrtek ve 22:07.
Zase jsem se zamotala do vlastních sítí. I když o tom mluvím, neodejdu. Musím prožít celý příběh, protože už začal.
A já si toho ani nevšimla.
A pak nastal večer.
Leželi jsme na ostrově a osvětlené město se obrátilo vzhůru nohama. Zpovzdálí zněla písnička od Beatles. A ve vzduchu bylo cítit léto.
„Je pro mě strašně těžké tomu uvěřit. Myslela jsem, že už napořád bude zima.“
Pod lavičkou jsem našla dvoukorunu.
„Víš vůbec, kolik je hodin?“
„Čtvrt na tolik, že ještě nepůjdeš.“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že musím odejít. A že bych měla odejít napořád.
„Naštěstí se většinou nedělá to, co by se mělo.“
Když přemýšlím nad posledními týdny, neumím si přesně vybavit tu chvíli, kdy jsem se chytila do pasti.
Možná toho večera, kdy jsem slyšela písničku o atomové včele a Rudiše předčítajícího povídku ze sauny. Nebo už o pár dní dříve, v bytě s ozvěnou.
Nevím, kdy přesně se to stalo. To něco, co mi tak zkomplikovalo plánovaný útěk.
Ale to, že se to stalo, jsem si uvědomila ve čtvrtek ve 22:07.
Zase jsem se zamotala do vlastních sítí. I když o tom mluvím, neodejdu. Musím prožít celý příběh, protože už začal.
A já si toho ani nevšimla.
„Vím, že dívky normálně chlapcům květiny nenosí, ale tahle je speciální.“
Podávám mu oschlý pozůstatek něčeho, co ještě dopoledne bylo poměrně pěkným zástupcem stepní flóry.
„Oba jsme rostliny. Jeden latinsky, druhý česky. Jeden podle jména, druhý podle příjmení.“
Co jsem tím vlastně chtěla dokázat?
Že patříme k sobě?
Nebo naopak, že k sobě nepatříme? Rozrazil rezekvítek by se přeci nikdy neusadil na slunné straně suťového kopce. Bylo by mu mnohem lépe s mákem pochybným ve škarpě u silnice. Jenže ten už zapustil kořeny jinde, hned vedle žluté brukvovité rostliny jménem Barbarea vulgaris, jejichž oblíbená prostředí jsou daleko kompatibilnější.
Jak krásně bude za léta polním plevelům!
A já se budu smažit v pekle slunečního svitu, neboť porostu někde, kam nepatřím.
Škoda, že rostliny nemají nohy.
Jak někde zakoření, už neutečou.
pondělí 6. dubna 2015
"Přesto hvězdy už zas jsou..."
Chodit domů k osobě opačného pohlaví, která je zrovna v bytě
sama. Všichni víme, kam takové jednání vede. Kam povede.
Jak moc se tahle realita liší od reality loňské velikonoční neděle…
Po filmu, jenž nenechává mé noční můry tak v klidu, jak se zdá, šplháme po žebříku vysoko nad město.
Pod námi se do široka táhne osvětlená noční Praha. Je neobvyklé ticho.
Nad hlavami se nám mihotají hvězdy.
„To nejsou hvězdy, ale nějaké satelity. Hvězdy neblikají.“
„To mi chceš říci, že celý život sleduju satelity místo hvězd?“
„A čemu to vadí? Hlavně, že jsi z toho měla radost, ne?“
Musím s ním souhlasit. Mám pocit, že se se dotkl nějaké podstatné skutečnosti mého života.
„Podívej,“ ukáže rukou někam k Žižkovské věži. „Tam jsou taky hvězdičky. A jak krásně červeně blikají.“
Skoro bych se nechala přesvědčit, že jsem se mýlila. Nakonec se ukáže, že jsem měla pravdu já.
Možná ještě není úplně pozdě začít věřit na hvězdy.
I léky proti šílenství se musí dávkovat s rozvahou.
A mně je to jedno. Necítím se provinile. Necítím se nijak.
Necítím nic, ani když žertuje o tom, že si mě tam nechá a zavře mě ve sklepě, kde se budu živit zavařeninou a popíjet k tomu víno. Nebojím se, nejsem pobavená. A tak prostě předstírám nedefinovatelnou emoci.
„Vůbec nevím, co to znamená, když se na mě takhle díváš.“
Vítejte v bytě pana Nepřekonatelného Optimisty.
V bytě, kde najdete na jedné stěně více vypínačů než normálně v celém domě.
V bytě, kde mají všechno nádobí ze stejného servisu.
V bytě, který ve mně vzbuzuje pokušení neustále houkat na ozvěnu.
Seznamte se s tím, kdo je tu doma.
S člověkem, který dokáže svou nejdepresivnější myšlenku vystihnout jednou větou.
S člověkem, který nejspíš ani nemá duši, protože se mu dávno rozpadla na sérii chemických pochodů.
S člověkem, který vás jedním pohledem dokáže přesvědčit o tom, že je všechno úplně v pořádku.
Necítím nic, ani když žertuje o tom, že si mě tam nechá a zavře mě ve sklepě, kde se budu živit zavařeninou a popíjet k tomu víno. Nebojím se, nejsem pobavená. A tak prostě předstírám nedefinovatelnou emoci.
„Vůbec nevím, co to znamená, když se na mě takhle díváš.“
Vítejte v bytě pana Nepřekonatelného Optimisty.
V bytě, kde najdete na jedné stěně více vypínačů než normálně v celém domě.
V bytě, kde mají všechno nádobí ze stejného servisu.
V bytě, který ve mně vzbuzuje pokušení neustále houkat na ozvěnu.
Seznamte se s tím, kdo je tu doma.
S člověkem, který dokáže svou nejdepresivnější myšlenku vystihnout jednou větou.
S člověkem, který nejspíš ani nemá duši, protože se mu dávno rozpadla na sérii chemických pochodů.
S člověkem, který vás jedním pohledem dokáže přesvědčit o tom, že je všechno úplně v pořádku.
Jak moc se tahle realita liší od reality loňské velikonoční neděle…
Po filmu, jenž nenechává mé noční můry tak v klidu, jak se zdá, šplháme po žebříku vysoko nad město.
Pod námi se do široka táhne osvětlená noční Praha. Je neobvyklé ticho.
Nad hlavami se nám mihotají hvězdy.
„To nejsou hvězdy, ale nějaké satelity. Hvězdy neblikají.“
„To mi chceš říci, že celý život sleduju satelity místo hvězd?“
„A čemu to vadí? Hlavně, že jsi z toho měla radost, ne?“
Musím s ním souhlasit. Mám pocit, že se se dotkl nějaké podstatné skutečnosti mého života.
„Podívej,“ ukáže rukou někam k Žižkovské věži. „Tam jsou taky hvězdičky. A jak krásně červeně blikají.“
Skoro bych se nechala přesvědčit, že jsem se mýlila. Nakonec se ukáže, že jsem měla pravdu já.
Možná ještě není úplně pozdě začít věřit na hvězdy.
„Měl bys přede mnou utéct.“
„Proč? To si snad musím rozhodnout sám.“
„Bojím se, že tě stáhnu někam k sobě do hlubin.“
„Neboj, já se nenechám.“
Vím, že to není lež. Vím, že bude mít dost sil na to, aby odešel. Kdykoliv. A nevím, jestli se z tohoto objevu mám radovat, nebo mít strach, že jednou odejde doopravdy.
Jedno je ale jisté. Hrajeme jako rovnocenní hráči. Přeci jen je to fair play.
„Proč? To si snad musím rozhodnout sám.“
„Bojím se, že tě stáhnu někam k sobě do hlubin.“
„Neboj, já se nenechám.“
Vím, že to není lež. Vím, že bude mít dost sil na to, aby odešel. Kdykoliv. A nevím, jestli se z tohoto objevu mám radovat, nebo mít strach, že jednou odejde doopravdy.
Jedno je ale jisté. Hrajeme jako rovnocenní hráči. Přeci jen je to fair play.
„Kdykoliv řekneš nevím, tak tě polechtám.“ Ihned provede
názornou ukázku.
„V tom případě se dnes vidíme naposledy.“
„To ti nepomůže. Vím, kde bydlíš.“
„To za mnou budeš jezdit jenom proto, abys mě lechtal?“
„Ne. Abych tě viděl.“
„V tom případě se dnes vidíme naposledy.“
„To ti nepomůže. Vím, kde bydlíš.“
„To za mnou budeš jezdit jenom proto, abys mě lechtal?“
„Ne. Abych tě viděl.“
„Když já tohle asi neumím.“
To je další věc, kterou by ses o mně měl dozvědět. Fyzický svět mě poněkud děsí. A pro tebe ani žádný jiný neexistuje.
Možná je to dobře. Možná opravdu budeš moci fungovat jako můj maják, který mě z imaginárních vod zoufalství dovede bezpečně na pevnou zem.
„Tak tě to budu muset naučit. Byla by škoda, abys o něco takového přišla.“
Je fajn, že to bereš takhle.
To je další věc, kterou by ses o mně měl dozvědět. Fyzický svět mě poněkud děsí. A pro tebe ani žádný jiný neexistuje.
Možná je to dobře. Možná opravdu budeš moci fungovat jako můj maják, který mě z imaginárních vod zoufalství dovede bezpečně na pevnou zem.
„Tak tě to budu muset naučit. Byla by škoda, abys o něco takového přišla.“
Je fajn, že to bereš takhle.
Dokud mě drží, příšery se drží stranou.
Skoro jako by ani neexistovaly. Možná je to nějaká kompetitivní inhibice, když už se máme vyjadřovat vědecky.
Ale vím, co se stane, jakmile se rozloučíme. Ten obraz spokojenosti se roztříští na miliony střepů, které se do mě budou bolestivě zakusovat.
Nemůže však se mnou být pořád. To je jisté.
Ale vím, co se stane, jakmile se rozloučíme. Ten obraz spokojenosti se roztříští na miliony střepů, které se do mě budou bolestivě zakusovat.
Nemůže však se mnou být pořád. To je jisté.
I léky proti šílenství se musí dávkovat s rozvahou.
neděle 5. dubna 2015
Princ na bílém polystyrenu
Resetuji si Prahu. Občas to bolí, ale daří se to. Víceméně.
„A nebo si můžeme jít sednout na ten náš gauč.“
„Náš gauč?“ To označení mě na chvilku vyvede z rovnováhy. Bodnutí nožem, co jsem nečekala.
„My dva jsme tam zaručeně seděli nejdéle ze všech.“
Pousměju se. „To je taky fakt. Kdo by tak dlouho seděl v nákupním centru, že jo…“
„Náš gauč?“ To označení mě na chvilku vyvede z rovnováhy. Bodnutí nožem, co jsem nečekala.
„My dva jsme tam zaručeně seděli nejdéle ze všech.“
Pousměju se. „To je taky fakt. Kdo by tak dlouho seděl v nákupním centru, že jo…“
Myslím, že to ještě neví. Že je doopravdy součástí pokusu –
ale mnohem zákeřnějšího než je ten s vajíčky parazitů, co jsem mu údajně zamíchala do kafe.
Naše realita je spíše podobná experimentu, kdy nasypete hlemýždě do vody a sledujete, za jak dlouho se utopí. Jenže tady jsme hlemýždi oba.
Vedoucím laboratoře je náhoda. On si vytáhl nejkratší zápalku – a teď musí bojovat o život. Je to hra s nejasnými pravidly. A my ji téměř s jistotou prohrajeme.
Má k dobru sluníčkovou energii. Ale já vím, že to nestačí, že nás oba tahle energie nikdy nemůže dostat z kbelíku ven. Budeme se jen držet a čekat, až nám voda zaplaví plicní vaky.
Možná bych mu měla poradit, aby utekl. Beze mě. To by ještě dokázal.
Jenže já nechci tonout sama.
Je to tak moc zlý skutek, jak se na první pohled zdá?
Nebo bych mu mohla říci, o co tady jde, a nechat ho, aby se rozhodl. Připadám si jako nejhorší člověk pod Sluncem - ve chvíli, kdy si kradu jeho objetí a najednou mě napadne, že on to třeba myslí vážně. Měla bych s ním jednat na rovinu. Zvlášť proto, že sama vím, jaké to je, když vám někdo projde životem a vůbec se nestará o to, co za škody za sebou zanechal. Měl by vědět, že je velmi nepravděpodobné, že ho někdy budu milovat. Copak lze milovat záchrannou vestu? Copak lze po tom všem milovat vůbec někoho? Zamilovat se, to asi ano. Pár měsíců závratného štěstí a pak zase o dům dál. Přiživit se na cizích emocích a potom odejít, ani se neohlédnout.
As she puts on her coat
And she fights for her life on the train
She looks at the rain
As it pours
And she fights for her life
As she goes in a store
With a thought she has caught
By a thread
She pays for the bread
And She goes...
Nobody knows"
Naše realita je spíše podobná experimentu, kdy nasypete hlemýždě do vody a sledujete, za jak dlouho se utopí. Jenže tady jsme hlemýždi oba.
Vedoucím laboratoře je náhoda. On si vytáhl nejkratší zápalku – a teď musí bojovat o život. Je to hra s nejasnými pravidly. A my ji téměř s jistotou prohrajeme.
Má k dobru sluníčkovou energii. Ale já vím, že to nestačí, že nás oba tahle energie nikdy nemůže dostat z kbelíku ven. Budeme se jen držet a čekat, až nám voda zaplaví plicní vaky.
Možná bych mu měla poradit, aby utekl. Beze mě. To by ještě dokázal.
Jenže já nechci tonout sama.
Je to tak moc zlý skutek, jak se na první pohled zdá?
Nebo bych mu mohla říci, o co tady jde, a nechat ho, aby se rozhodl. Připadám si jako nejhorší člověk pod Sluncem - ve chvíli, kdy si kradu jeho objetí a najednou mě napadne, že on to třeba myslí vážně. Měla bych s ním jednat na rovinu. Zvlášť proto, že sama vím, jaké to je, když vám někdo projde životem a vůbec se nestará o to, co za škody za sebou zanechal. Měl by vědět, že je velmi nepravděpodobné, že ho někdy budu milovat. Copak lze milovat záchrannou vestu? Copak lze po tom všem milovat vůbec někoho? Zamilovat se, to asi ano. Pár měsíců závratného štěstí a pak zase o dům dál. Přiživit se na cizích emocích a potom odejít, ani se neohlédnout.
Nevyšlo to, když jsem tomu věřila. Tím spíše to nevyjde, když tomu věřit
nebudu.
Kdyby přišel dříve, možná by mě svým optimismem vykoupil. Mohl by uplatit mé bažiny, aby mě vrátily na pevnou zem. Ale já už jsem příliš hluboko.
Kdyby přišel dříve, možná by mě svým optimismem vykoupil. Mohl by uplatit mé bažiny, aby mě vrátily na pevnou zem. Ale já už jsem příliš hluboko.
„Neřekla jsi mi to, co jsi mi říci chtěla.“
„Já vím. Jenomže dnes to bylo hezké a já to nechtěla kazit.“
Dostanu pusu. Sice jenom proto, že má tento úkol pro ten den zapsaný ve svém scénáři, ale ani tahle skutečnost nepřekryje ten strašlivý pocit viny.
Možná mé svědomí ještě docela neumřelo. Měla bych ho dorazit, aby se netrápilo.
"And She fights for her life„Já vím. Jenomže dnes to bylo hezké a já to nechtěla kazit.“
Dostanu pusu. Sice jenom proto, že má tento úkol pro ten den zapsaný ve svém scénáři, ale ani tahle skutečnost nepřekryje ten strašlivý pocit viny.
Možná mé svědomí ještě docela neumřelo. Měla bych ho dorazit, aby se netrápilo.
As she puts on her coat
And she fights for her life on the train
She looks at the rain
As it pours
And she fights for her life
As she goes in a store
With a thought she has caught
By a thread
She pays for the bread
And She goes...
Nobody knows"
sobota 4. dubna 2015
Delirium botanikovo
A/N: Toto drabble alespoň tady věnuji Greyovi, aby věděl, že ne všichni musí brát vědu smrtelně vážně...
Napsáno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd
Téma: Mrkev v zimě
Fandom: Věda ve sto slovech
Apiaceae. Miříkovité.
Daucaceae. Mrkvovité.
Umbeliferrae. Okoličnaté.
Šest synonym noční můry.
Bílá smrt, pořád dokola… dokola…
Dokola okolí okolíku okolíků.
Obaly, obalíčky, obalíčílíčí… Cože?!
Líčí pasti pastinák.
Snad se do nich nezaplete kozí noha,
měla by z toho bolehlav,
políbila by mě kozím pyskem
nebo by zkoprněla. Zkopr…? Dopr…!
Kopr, koprník, koprníček.
Ještě, že máme anděla. Totiž anděliku.
Zachrání nám zadnici i bedra. (Bedrník…?)
Bolševník jí bude velkolepě pomáhat
a doufat, že v boršči skončí někdo jiný.
Nějaké koření? Je libo libeček? Kmín? Anýz?
Anýzové perníčky…
Cukroví? Vánoce? Zima? Hurá!
V zimě žádné mrkve nenajdete…
Jen v mrazáku směs pod svíčkovou.
Napsáno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd
Téma: Mrkev v zimě
Fandom: Věda ve sto slovech
Apiaceae. Miříkovité.
Daucaceae. Mrkvovité.
Umbeliferrae. Okoličnaté.
Šest synonym noční můry.
Bílá smrt, pořád dokola… dokola…
Dokola okolí okolíku okolíků.
Obaly, obalíčky, obalíčílíčí… Cože?!
Líčí pasti pastinák.
Snad se do nich nezaplete kozí noha,
měla by z toho bolehlav,
políbila by mě kozím pyskem
nebo by zkoprněla. Zkopr…? Dopr…!
Kopr, koprník, koprníček.
Ještě, že máme anděla. Totiž anděliku.
Zachrání nám zadnici i bedra. (Bedrník…?)
Bolševník jí bude velkolepě pomáhat
a doufat, že v boršči skončí někdo jiný.
Nějaké koření? Je libo libeček? Kmín? Anýz?
Anýzové perníčky…
Cukroví? Vánoce? Zima? Hurá!
V zimě žádné mrkve nenajdete…
Jen v mrazáku směs pod svíčkovou.
Druhý dopis
Téma: Teď se nedívej
Fandom: Evžen Oněgin
Fandom: Evžen Oněgin
Píšu Vám – píšu Vám tak jako kdysi,
v snaze vplést do sítě vět,
co raděj než do slov, za popisy,
skrývá se v hrudi uprostřed.
Váš list vzbudil to, co spalo zachumlané
v pokrývkách času. Pak se tu náhle ukážete.
„Teď ne. Teď se prosím nedívejte, pane“
přeji si říci. „Tohle Vy spatřit nemůžete.“
Viděl jste trosky mých obranných valů,
postavených kolem prázdna z cihel žalu,
v nich mou lásku, jež nezměněna plane.
K večeru však nevzkřísíte ráno, pane.
Buďte sbohem. A už jděte,
snad v světě štěstí naleznete.
Nikdy na Vás myslet nepřestanu.
Vy však prosím zapomeňte na Taťjanu…
A/N: Ani druhé drabble v dubnu ještě nikoho nezabilo...
Napsáno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd
v snaze vplést do sítě vět,
co raděj než do slov, za popisy,
skrývá se v hrudi uprostřed.
Váš list vzbudil to, co spalo zachumlané
v pokrývkách času. Pak se tu náhle ukážete.
„Teď ne. Teď se prosím nedívejte, pane“
přeji si říci. „Tohle Vy spatřit nemůžete.“
Viděl jste trosky mých obranných valů,
postavených kolem prázdna z cihel žalu,
v nich mou lásku, jež nezměněna plane.
K večeru však nevzkřísíte ráno, pane.
Buďte sbohem. A už jděte,
snad v světě štěstí naleznete.
Nikdy na Vás myslet nepřestanu.
Vy však prosím zapomeňte na Taťjanu…
A/N: Ani druhé drabble v dubnu ještě nikoho nezabilo...
Napsáno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd
čtvrtek 2. dubna 2015
Čekají tam na tebe
Téma: Na vlastní nebezpečí
Fandom: Originální
Fandom: Originální
Sotva ho poprvé uviděla, napadlo ji: „Je to on? Vyvolený? Zachránce mého světa?“
Životopis měl ukázkový:
Studoval obor Příšerologie.
Úspěšně obhájil diplomovou práci s názvem Sekání dračích hlav – přežitek, nebo nenahraditelná metoda?
Vydal knihu Pravidla small talku se strašidly aneb Pokláboste si se svou noční můrou.
V jeho domě byste nenašli žádné nezvané návštěvníky – od obyčejných šotků až po skříňové kostlivce.
Přesto si nebyla jistá.
Zeptala se: „Věříš vůbec, že příšery existují?“
„Ne, všechny jsem je zabil.“
Věděla, že možná dělá největší chybu v životě. Přesto neodolala.
„Tak se podívej. Na vlastní nebezpečí.“
A při těch slovech otevřela vlastní mozkovnu.
A/N: Jedno drabble v dubnu ještě nikoho nezabilo, ne?
Vytvořeno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd
Životopis měl ukázkový:
Studoval obor Příšerologie.
Úspěšně obhájil diplomovou práci s názvem Sekání dračích hlav – přežitek, nebo nenahraditelná metoda?
Vydal knihu Pravidla small talku se strašidly aneb Pokláboste si se svou noční můrou.
V jeho domě byste nenašli žádné nezvané návštěvníky – od obyčejných šotků až po skříňové kostlivce.
Přesto si nebyla jistá.
Zeptala se: „Věříš vůbec, že příšery existují?“
„Ne, všechny jsem je zabil.“
Věděla, že možná dělá největší chybu v životě. Přesto neodolala.
„Tak se podívej. Na vlastní nebezpečí.“
A při těch slovech otevřela vlastní mozkovnu.
A/N: Jedno drabble v dubnu ještě nikoho nezabilo, ne?
Vytvořeno v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd
pondělí 30. března 2015
"Kol jenom poušť, kol jenom smrt - a nikde víly jedné!"
Za deštivých nocí, kdy se vítr snaží
vlámat do mého pokoje i mojí hlavy,
pátrám po bolesti,
jediném důvěrně známém pocitu
v těchto bláznivých časech
rytířů, draků a princezen.
pátrám po bolesti,
jediném důvěrně známém pocitu
v těchto bláznivých časech
rytířů, draků a princezen.
Slibuješ, že vyženeš všechny mé přízraky,
a přitom jste se ani nesetkali.
Smutek před Tebou prchl,
jen aby uvolnil místo strachu.
Strachu, že odejdeš
tak rychle, jako ses objevil.
Nezalekneš se, až zjistíš,
jak málo ve mně zbylo z motýlí víly
a že dávno neumím
létat?
a přitom jste se ani nesetkali.
Smutek před Tebou prchl,
jen aby uvolnil místo strachu.
Strachu, že odejdeš
tak rychle, jako ses objevil.
Nezalekneš se, až zjistíš,
jak málo ve mně zbylo z motýlí víly
a že dávno neumím
létat?
středa 25. března 2015
Miss Infusoria
„Nedělejte si domněnky.“
Tak prý zní jedna ze čtyř dohod podle Miguela Ruize. Nečetla jsem to a
pravděpodobně nikdy číst nebudu. Přesto by se tahle věta měla stát mým životním
mottem.
Nedělejte si domněnky. A zvlášť ne na základě internetové komunikace.
Nedělejte si domněnky. A zvlášť ne na základě internetové komunikace.
Mýlila jsem se. Strašlivě, bytostně jsem se mýlila. Dvakrát
za sebou. Jeden omyl bez toho druhého by nezpůsobil takovou katastrofu jako oba
naráz. Nechť se mi to stane výstrahou pro dny budoucí.
„Pan Mozaika“ je asi ta nejpřiléhavější přezdívka, jaká se
mi kdy podařila pro někoho vymyslet. Lepší by bylo snad jen „pan Optický klam“.
Ve chvíli, kdy už mám pocit, že konečně vnímám celý obraz, roztříští se na
tisíce kousků a bádání může začít nanovo.
Ale teď už asi není nad čím bádat.
Ještě, že jsme se nevsadili, zřejmě bys mi teď dlužil dvacetikorunu.
Neměla jsem se snažit. Neměla jsem chtít víc. Neměla jsem zabíjet svou slepici, která snášela zlatá vejce.
Ještě, že jsme se nevsadili, zřejmě bys mi teď dlužil dvacetikorunu.
Neměla jsem se snažit. Neměla jsem chtít víc. Neměla jsem zabíjet svou slepici, která snášela zlatá vejce.
Now you've lost
Another friend
You felt something
But you're never feeling loved
Another friend
You felt something
But you're never feeling loved
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)