"Přesto hvězdy už zas jsou..."

Chodit domů k osobě opačného pohlaví, která je zrovna v bytě sama. Všichni víme, kam takové jednání vede. Kam povede.

A mně je to jedno. Necítím se provinile. Necítím se nijak.
Necítím nic, ani když žertuje o tom, že si mě tam nechá a zavře mě ve sklepě, kde se budu živit zavařeninou a popíjet k tomu víno. Nebojím se, nejsem pobavená. A tak prostě předstírám nedefinovatelnou emoci.
„Vůbec nevím, co to znamená, když se na mě takhle díváš.“

Vítejte v bytě pana Nepřekonatelného Optimisty.
V bytě, kde najdete na jedné stěně více vypínačů než normálně v celém domě.
V bytě, kde mají všechno nádobí ze stejného servisu.
V bytě, který ve mně vzbuzuje pokušení neustále houkat na ozvěnu.

Seznamte se s tím, kdo je tu doma.
S člověkem, který dokáže svou nejdepresivnější myšlenku vystihnout jednou větou.
S člověkem, který nejspíš ani nemá duši, protože se mu dávno rozpadla na sérii chemických pochodů.
S člověkem, který vás jedním pohledem dokáže přesvědčit o tom, že je všechno úplně v pořádku.

Jak moc se tahle realita liší od reality loňské velikonoční neděle…

Po filmu, jenž nenechává mé noční můry tak v klidu, jak se zdá, šplháme po žebříku vysoko nad město.
Pod námi se do široka táhne osvětlená noční Praha. Je neobvyklé ticho.
Nad hlavami se nám mihotají hvězdy.
„To nejsou hvězdy, ale nějaké satelity. Hvězdy neblikají.“
„To mi chceš říci, že celý život sleduju satelity místo hvězd?“
„A čemu to vadí? Hlavně, že jsi z toho měla radost, ne?“
Musím s ním souhlasit. Mám pocit, že se se dotkl nějaké podstatné skutečnosti mého života.
„Podívej,“ ukáže rukou někam k Žižkovské věži. „Tam jsou taky hvězdičky. A jak krásně červeně blikají.“
Skoro bych se nechala přesvědčit, že jsem se mýlila. Nakonec se ukáže, že jsem měla pravdu já.
Možná ještě není úplně pozdě začít věřit na hvězdy.

„Měl bys přede mnou utéct.“
„Proč? To si snad musím rozhodnout sám.“
„Bojím se, že tě stáhnu někam k sobě do hlubin.“
„Neboj, já se nenechám.“
Vím, že to není lež. Vím, že bude mít dost sil na to, aby odešel. Kdykoliv. A nevím, jestli se z tohoto objevu mám radovat, nebo mít strach, že jednou odejde doopravdy.
Jedno je ale jisté. Hrajeme jako rovnocenní hráči. Přeci jen je to fair play.

„Kdykoliv řekneš nevím, tak tě polechtám.“ Ihned provede názornou ukázku.
„V tom případě se dnes vidíme naposledy.“
„To ti nepomůže. Vím, kde bydlíš.“
„To za mnou budeš jezdit jenom proto, abys mě lechtal?“
„Ne. Abych tě viděl.“

„Když já tohle asi neumím.“
To je další věc, kterou by ses o mně měl dozvědět. Fyzický svět mě poněkud děsí. A pro tebe ani žádný jiný neexistuje.
Možná je to dobře. Možná opravdu budeš moci fungovat jako můj maják, který mě z imaginárních vod zoufalství dovede bezpečně na pevnou zem.
„Tak tě to budu muset naučit. Byla by škoda, abys o něco takového přišla.“
Je fajn, že to bereš takhle.

 

Dokud mě drží, příšery se drží stranou. Skoro jako by ani neexistovaly. Možná je to nějaká kompetitivní inhibice, když už se máme vyjadřovat vědecky.
Ale vím, co se stane, jakmile se rozloučíme. Ten obraz spokojenosti se roztříští na miliony střepů, které se do mě budou bolestivě zakusovat.
Nemůže však se mnou být pořád. To je jisté.

I léky proti šílenství se musí dávkovat s rozvahou.