sobota 18. dubna 2015
Výlet do jiné galaxie
Jamile někomu jednou usnete v náručí, už vás bude držet
navždy, možná trochu příliš pevně, aby vyzískal poslední zbytky vašeho dechu a
aby vás donutil svléknout i kůži, kdybyste se přesto přese všechno rozhodli odejít. Byli
jsme v bytě s ozvěnou a ve zdi plavaly plyšové ryby a černá díra
polykala lidi jako želé bonbony a nás taky něco spolklo. Nebylo by lepší s tím
přestat? zeptala jsem se a on se jen usmál a řekl ne. A já jsem mu šacovala
kapsy a kradla jsem a kradla, co se dalo, ale v mých kapsách bylo pořád
stejně prázdno. Myslela jsem na loučení a on zase na to, jaké by to bylo jet
spolu na čtrnáct dní k moři, kde by nás pohltila ještě navíc voda, a jak
by se nám spolu dobře stonalo, kdybychom leželi jako lžičky a těmi lžičkami si
navzájem servírovali sladké lži. Nápisy na ponožkách předvídaly budoucnost a já
bych měla doufat, že na tajemnou třetí ponožku nikdy nedojde, jenomže jsem
řekla tak třeba příště a v tu chvíli jsem tomu i věřila. A pak už jsem jen
povídala tak, jak povídám vždycky před spaním, a mluvila o zkumavkách se
životními šoky, které nosím pořád při sobě zamražené na mínus osmdesát stupňů,
aby byly jako čerstvé pokaždé, když je potřebuji. A on řekl ty seš taky dobrej
magor a myslel to jako kompliment.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Ještě stále se sem vracím, abych si přečetl tenhle článek a přesvědčil se o tom, že je pořád tak krásný, jako když jsem ho četl poprvé. I když nedovedu říct proč a čím. I když je to jen zlomeček života, jako kdyby v tom bylo úplně všechno. Chtěl jsem ti to říct už na té tramvajové zastávce a nestihl jsem to. A pak už jsem neměl odvahu.
OdpovědětVymazatTo je zvláštní. Ve skutečnosti popisuje asi nejhorší věc, co jsem kdy udělala.
OdpovědětVymazat