Výlet do jiné galaxie

Jamile někomu jednou usnete v náručí, už vás bude držet navždy, možná trochu příliš pevně, aby vyzískal poslední zbytky vašeho dechu a aby vás donutil svléknout i kůži, kdybyste se přesto přese všechno rozhodli odejít. Byli jsme v bytě s ozvěnou a ve zdi plavaly plyšové ryby a černá díra polykala lidi jako želé bonbony a nás taky něco spolklo. Nebylo by lepší s tím přestat? zeptala jsem se a on se jen usmál a řekl ne. A já jsem mu šacovala kapsy a kradla jsem a kradla, co se dalo, ale v mých kapsách bylo pořád stejně prázdno. Myslela jsem na loučení a on zase na to, jaké by to bylo jet spolu na čtrnáct dní k moři, kde by nás pohltila ještě navíc voda, a jak by se nám spolu dobře stonalo, kdybychom leželi jako lžičky a těmi lžičkami si navzájem servírovali sladké lži. Nápisy na ponožkách předvídaly budoucnost a já bych měla doufat, že na tajemnou třetí ponožku nikdy nedojde, jenomže jsem řekla tak třeba příště a v tu chvíli jsem tomu i věřila. A pak už jsem jen povídala tak, jak povídám vždycky před spaním, a mluvila o zkumavkách se životními šoky, které nosím pořád při sobě zamražené na mínus osmdesát stupňů, aby byly jako čerstvé pokaždé, když je potřebuji. A on řekl ty seš taky dobrej magor a myslel to jako kompliment.