úterý 25. října 2011

V kuchyni

Dnes jsem se naučila tři věci. A to sice, že:
1. Zázvor hezky voní, když se oloupe.
2. Člověk by se neměl pouštět do pečení, pokud nezná postup přípravy ani seznam ingrediencí a nebo pokud nemá zvláštní kuchařský talent.
3. Když už přeci jen něco takového zkusí, měl by aspoň pořádně hlídat troubu.

Zázvorové sušenky se mi opravdu moc nepovedly. Nezbylo mi nic jiného, než k misce s nimi připojit nápis: "Pozor, nejedlé! (Ochutnávka na vlastní nebezpečí!)" a slíbit si, že pro příště zůstanu u něčeho "jednoduššího". Třeba u výroby medovníku. Trvá sice tři hodiny, ale aspoň už trochu vím, jak na to.

sobota 15. října 2011

Tma

Mému zoufalství
jsou čtyři stěny malé
Můj strach
vytváří v místnosti vakuum
a strhává zdi
mých vzdušných zámků
do propasti času

středa 12. října 2011

Tak nějak...

...se pořád ještě potácím na hranici "odi" a "amo" a přemýšlím, co s tím.

Blog přestěhován. Ode dneška už píšu jenom sem.

neděle 9. října 2011

Duha

Slzy v mých očích
vytvářejí pestrobarevnou duhu,
když podívám se do slunce.
Ten pohled bolí,
ale navrací mé duši
klid.

Chlad

Podzim se zase zahryzl svými zoubky do vzduchu a trhá ho ledově studenými prsty. Když se choulím v teplém kabátě na autobusové zastávce a snažím se vyplnit prázdný čas četbou o osamělosti prvočísel, říkám si, že bych potřebovala obejmout. Nutně. Pak by to bylo asi takové, jako když si člověk hřeje své zkřehlé dlaně o hrnek horkého čaje.

Pravda

Láska je největší mor.
Bylo by štěstí na ni umřít, jenže ona dřív přejde.
(Ingmar Bergman - Sedmá pečeť)

Čas

Vězení lidské samoty
přemůžou jedině
štůsky dopisů
svázané hedvábnou stužkou
minulosti.

Vzpomínky
čistě, poeticky
dopadají na parapet
- smáčejí střechy duší
slzami a sluncem.

Přítomnost však shlíží
s cynickým úsměvem na minulost,
tu šedivou stařenku s holí,
a směje se
zvonivým smíchem mládí.

Čas ale letí
a udělá z nás
to, co jsme nikdy nechtěli být.

Všichni se jednou staneme
stařenkami s holí.

Cvoci v noci

Zavři knížku,
jdi už spát,
zavři oči,
nech si zdát

o městě bez světel,
o noci nad řekou.
Spolu se vydáme
na cestu dalekou.

Až půjdem přes most,
chytni mě za ruku,
pozpátku přeříkej
o štěstí nauku.

Překlenem věčnost
a začneme odznova,
než plány nám překazí
obloha nachová.

A/N: Taková jednodušší rýmovačka, která se nikdy nepřekrývala s realitou... Z hlubin mého básničkového šuplíku ;).

Neklid

Sžírá mě hrůza z vlastního počínání,
škrtí mě tak, že přestávám vidět
i tu nezamlženou část světa.
Topím se v temnotě jak v neslazené kávě.
Dýchám - a přesto se nepropadám do snů,
spím - a přeci nejsem naživu.
Když jsem zachytla pohled těch štěněčích očí,
cosi se ve mně zlomilo.
Neumím najít klid.
Nespavost se vrátila.

A/N: Zase nějaký výkřik do tmy...

Zvěřinec

Za tenhle víkend jsem zvládla zúčastnit se rodinné sešlosti, strávit tři hodiny v tančírně, někoho nejspíš pozvat na rande, záhadným způsobem si uhnat zánět Eustachovy trubice a v důsledku toho strávit část nedělního dopoledne na ORL pohotovosti. Docela se začínám bát, co se ještě stane...