pondělí 19. září 2011

Bezejmenná

Tak stála na břehu řeky
do vody se dívala,
teď viděla všechny věci,
co dřív sotva vnímala.

Tak stála na břehu řeky
a cítila se zbytečně,
víc než taška z Terranovy
na bahnitým říčním dně.

Vzhůru přes oceán

Moje sestřenice v sobotu odletěla na měsíc do Mexika. Celý rok se tam hrozně těšila. Na koupání v Karibiku, lezení na sopky, procházení džungle, všechnu tu havěť a rozdíly teplot od náhorních plošin, kde je touhle dobou na nule, až do pralesa, kde teplota neklesne pod třicet stupňů. Nutno dodat, všechny zavazadla si ponesou na zádech, to bych asi nepřežila. My jsme jí aspoň půjčili moskytiéru, kterou měli mít s sebou, aby je nekousl třeba komár nakažený malárií. Ale ona dopředu prohlašovala, že když si domů přiveze nějakou chorobu, hlavně že to bude z Mexika... No tak snad se jí tam nic nestane. Musí to být zajímavý se někam takhle podívat, ale já bych na to asi neměla odvahu... Takže mi nezbývá než cestovat prstem po mapě a počítat si, že právě teď zrovna v Mexiku asi obědvaj... (Snad ne kobylky...)

Yyyyyyyyyyy a třeba tisíckrát...

To je zase inteligentní nadpis, no... Ale já mám hroznou radost, že nám už zase píše y, protože předtím mě děsně štvalo, že když jsem chtěla něco napsat, tak jsem to buď musela odněkud zkopírovat, nebo to psát dlouze, čemuž se všichni hrozně smáli. Jen doufám, že to chvíli vydrží, minule to šlo asi tak týden a pak zase měsíc nic... Tak teď toho musim využít a napsat všechno, co potřebuju =).

A celej svět se ztratí během jednoho okamžiku...

Poslední dobou se mám celkem vtipně. Už se zase dostávám do takovýho toho koloběhu času, že ani nevnímám, jak to všechno letí a za jediný mrknutí oka proběhne celej tejden. Jo, stejně tak jako před Vánocema. Ale aspoň dělám něco, co má o malinko větší smysl než sedět celý dny před televizí... třeba jako loni. I když zase na druhou stranu, tenkrát jsem si dokázala pořádně uvědomit, když mě něco vytrhlo z takovýho toho stereotypu všedních dnů. Ráno do školy, pak vetšinou domů, nebo na kroužek, pokud něco bylo a potom se do večera flákat... Nevim, jestli mi to vyhovuje, že je to teď jinak, že mám spoustu věcí před sebou. Asi bych se mohla pořád na něco těšit. Možná je to tou mojí leností či co, ale stejně se na nic netěšim. Nebo ne tak jak bych měla. Ale když už se donutím někam jít nebo dělat něco užitečnýho, jsem za to ráda. Za to, že mám na co vzpomínat a nevyčítám si, že jsem zas proflákala všechen volný čas. Jenže jak je toho hodně, tak pomalu ale jistě se mi začíná všechno rozmazávat, jako v mlze. Je to asi škoda. Mohla bych si psát, co se kdy dělo, ale k tomu nemám dost velkou trpělivost... Někdo tomu říká žít přítomností...

Táto, chyť mi žábu...

Nějak se to tady začíná podezřele zelenat... a to tu barvu ani tak moc nemusim... No, ale abych jestě něčim do tý zeleně přispěla, tak tady je jedna fotka, co jsem na jaře vyfotila v botanický zahradě, kde jsme byli na výstavě motýlů... Nevím, jestli je ta fotka kdovíjak super, ale mně se líbí. Přinějmenším ta žába vtipně kouká =). A navíc, ať jsem nedávám jenom cizí obrázky, tak taky něco z vlastní tvorby...


neděle 18. září 2011

Úsměv, prosím...

Jednoho dne, a není to zase tak dávno, jsem přemýšlela. Teda lépe řečeno, byla jsem donucená přemýšlet. O věcech, na který si normálně nenajdu čas, nebo možná ani nechci najít. Bylo to na Silvestra a my jsme měli zhodnotit uplynulý rok. Dostávali jsme postupně takové ty otázky, co nás nejvíc potěšilo, trápilo a tak, a měli čas na to, všechno si v klidu srovnat v hlavě. Ale jedna otázka byla vážně zajímavá: Co vás nejvíc potěší na ostatních lidech? A co myslíte, že lidi potěší na vás? Dalo mi celkem zabrat, než jsem na něco přišla. A odpověděla jsem, že úsměv. Ne takový ten škrobený, z donucení. Ale úpřímný úsměv, že jste rádi, že toho druhého vidíte. Protože pak víte, že na tom světě nejste úplně zbyteční. Já se směju skoro pořád. Možná to vypadá, že jsem veselá, ale třeba to tak není. U mě je to taková radost z chvíle, ve který se právě nacházim. Proto se usmívám. Nebo možná jsem veselá, ale nejsem tak úplně šťastná. Tohle nejsou synonyma pro stejný pocit, štěstí je hlubší a dlouhodobé. Ale já jsem ráda, za každou chvilku, kdy se mi daří aspoň trochu dobře. A myslím, že s úsměvem jde všechno líp a navíc můžete potěšit někoho druhého, který vám to pak může oplatit, když se na vás usměje ve chvíli, kdy vám je do pláče.

Video z novoročního ohňostroje, určitě se podívejte

Tady na téhle adrese:
http://www.praha.eu/jnp/cz/obcan/volny_cas/ohnostroj/index.html se můžete podívat na video z novoročního ohňostroje v Praze. Já jsem tam nebyla a na videu to není ani zdaleka takové jako naživo, ale aspoň něco. První tři minuty sice nestojí za nic moc, ale pak už to jde. Ve článku u odkazu je tabulka, kde je napsané, co je která země. A jde to docela i dobře poznat co je co. Mně se nejvíc asi líbilo Portugalsko, Kanada a Afrika a pak taky ten úplný závěr. Takže kdo máte čas, určitě se tam jukněte, ale na celý koukat nemusíte, já taky neviděla všechno. Asi tam příští rok zajdu... Vypadá to moc pěkně... i když zase na druhou stranu, vyhazovat za to tolik peněz, no nevim...

Týden... nic lepšího mě nenapadá.

Tak první týden novýho roku je za náma. No, stalo se toho spoustu, ale málo veselejch věcí. Navíc je strašná zima, kdoví jak dlouho to bude ještě trvat... Sice jsme kvůli tomu mohli jít dneska místo těláku na brusle, což taky neni k zahození, pořád lepší než normální tělák. Na dnešek jsem spala asi jen tři hodiny a ráno se muselo brzo vstávat, takže jsem vážně utahaná a nemyslí mi to moc jasně. S těma špatnejma zprávama bych mohla pokračovat nevim jak dlouho. Takže radši nechám těch pesimistickejch keců a jdu dělat něco pořádnýho... Navíc ani výhled do dalších týdnů neni moc veselej, odpadly akce, na který jsem se těšila a zůstalo jen to nudný.
Jo a doufám, že ta pověra "Jak na Nový rok, tak po celý rok." platí. Já vim, že ještě před týdnem jsem se toho tady děsila, jaká by to byla hrůza, kdyby se to vyplnilo. Ale pořád je lepší citovej výbuch, než nuda, teda aspoň osobně si myslím.

Nový rok zas klepe na dveře...

Tak jsem tu jenom na skok. Večer tady budeme mít návštěvu, takže se musí uklízet. No, nic moc, trávit Sivestra s rodinou a návštěvama, ale aspoň něco. Vlastně tomu nikdy nebylo jinak. Nestěžuju si, ale někdy by to chtělo trochu víc... akce? Nevim. A zítra touhle dobou už bude 2009... To mi zas bude trvat, než přestanu psát 2008. Nějak s tím mám vždycky problémy... Vloni jsem si dala pár předsevzetí. Samozřejmě, i když jsem se je ze začátku snažila dodržet, nepovedlo se... Letos už jsem poučená a na předsevzetí kašlu, no. Stejně to nemá smysl. Ale nic se nemá přehánět, ani oslavy, ani předsevzetí. Prostě buďte v pohodě a další rok se podaří... Tohle vám, co sem náhodou zabloudíte, přeju. A dnešek si užijte!

Nemám slov. Došly.

Opravdu nemám co psát. Ale chci. Nevím, co říkal Klaus v novoročním projevu a je mi to celkem jedno. Místo toho tady sedím a koukám do blba. Lépe řečeno na monitor. Máme tu zas další rok. Říká se že čím je člověk starší, tím čas rychlejc letí. A je to tak. A to mi ani není padesát nebo šedesát. Ale obávám se, že to uteče jako voda. Ještě jsem si ani nezvykla na to, že skončily letní prázdniny a já už chodím do kvinty. A od tý doby uběhlo už půl roku. Vím, že nejde zastavit čas, ale hodilo by se to... No já už zase blábolím. A to jsem včera skoro nic nepila =).
Říká se, že čas utíká podle toho, s kým a jak ho člověk tráví. Tenhle rok byl nabitej spoustu událostma, který otočily můj život jiným směrem než bych čekala. Čekám různý věci od dalšího roku, a jsem zvědavá jak to dopadne. Protože člověk míní a Pán Bůh mění. Můžu hodně věcí ovlivnit, nenechat si příležitosti proklouznout mezi prsty. Třeba jako dneska. Jenže jak na Nový rok, tak po celý rok. Vím, že je to jen hloupá pověra, ale stejně se toho bojím. Když se koukám nazpátek, vidím staršně moc věcí, co jsem mohla udělat a neudělala jsem. Doufám, že nebudu dělat takový chyby jako doteďka. Člověk by se měl poučit, ale jak to dokážu, to nevím.
Důležitý je dýchat. Aby vám srdce neuletělo.