středa 14. ledna 2015

Neříká se "o Bacillovi subtilovi".

Mě také zachvátí příšerná panika, když si uvědomím, že se mi nejspíš už nevrátíš.
Že se zase budu muset potácet tímhle mrazivým a spletitým světem sama.
Bez Tebe.
Už napořád.

Uklidňuji se hlasem docenta Konopáska z nahrávky a zjištěním, že se dělají pokusy, jak dlouho vydrží bakterie na čokoládě nebo na vepřové nožičce.
A po Krebsově cyklu jsem objevila další zázračný všelék s názvem pentózo-fosfátová dráha. Vědomí, že sedoheptulóza-7-fosfát navždy zůstane s glyceraldehyd-3-fosfátem a narodí se jim dvě rozkošné dětičky fruktóza-6-fosfát a erytróza-4-fosfát, působí jako léčivý balzám na všechny mé rány.

Alespoň něco je na tomhle světě ještě v pořádku.

úterý 13. ledna 2015

Mučírna

Já a náš ještěr nejspíš trpíme stejnou chorobou. Když spatříme jídlo, oba raději zavřeme oči. Jenomže zatímco on včera zvládl spořádat čtrnáct cvrčků a odměrku zeleninové kašičky, jediným mým pokrokem je, že jsem za poslední tři týdny víceméně nezhubla. Není den, kdy bych problém svého jídla neměla na talíři. A není den, kdy by mi nebylo špatně. Když výjimečně ráno vstávám s pocitem hladu, je to svátek; který ovšem musím oslavit náležitou porcí snídaně.
Každý můj den je urputný boj. Mám ale pocit, že se v mém těle spustil nějaký autodestrukční mechanismus, a všechna snaha je tedy zbytečná.
Mám strach.

Bílá opice

Karamelový rooibos v nejlepší čajovně v Praze chutná jako standardní vývar z mechu. Ze skvostného vanilkového mechu. Pokud ale na dně konvičky s modrým čínským drakem čekáte slíbené karamelové šupinky, mýlíte se – objevíte pouhopouhou čajovou usazeninu.
Stejně tak se mýlíte, pokud doufáte, že se něco změní, když se na okamžik přestanete trápit budoucností.
„Jsi teď spokojená?“
„Ne… Ne, když o tom všem začnu přemýšlet.“
„Tak teď chvíli nepřemýšlej.“
Nepomůže to. Jen vám ztěžkne hlava. A co s tím, když ji nemáte kam odložit…?
Žádnou jinou čajovnu neznám – a ani nechci znát. Je nejlepší.
Ty jsi taky nejlepší. Ze stejného důvodu.

pátek 9. ledna 2015

Kusadla

Za prvních devět dní tohoto roku jsem zjistila,

že svařák se musí pít rychle, pokud chcete, aby vás zahřál,
že absolutně nejsem odolná vůči lichocení – stačí pár vhodně zvolených slov a dotyčný mě má v hrsti,
že dokážu přežít i s mnohem méně než osmi hodinami spánku,
z jakých zemí má člověk příchozí hovor, pakliže mu volá číslo s předvolbou +44 nebo +380,
že profesní deformace studentů naší fakulty je větší, než jsem myslela,
a že i když si téměř obřadně vyházím z kapes kabátu všechny odpadky i posmrkané kapesníky, balast minulosti si stejně ponesu s sebou.

Nemáš rád motýly.


neděle 4. ledna 2015

Citrusy

Horečka
horečka a chvění
v oknech zrcadlí se zima
Závaží
závaží na řasách
drží mě v šachu

Realita
realita ztekutěla
nelze ji uchopit třesoucími prsty
Tiše
tiše si zpívá
hymnu vítězů

Tóny
tóny hroutících se budov
tančí v hemisférách
Svět
svět znovuzrozený
dala bych za pomeranč

sobota 3. ledna 2015

Theobroma cacao

„Jak se tohle všechno vůbec mohlo stát?“ říkala jsem si,
když jsem se místo vytouženého odpočinku po pětidenní dřině procházela s kelímkem horké čokolády od Starbucks po městě,
když jsem si hřála zmrzlé ruce v kapse u člověka, kterého jsem ještě před těmi pěti dny neznala,
když mě tento člověk každou chvíli obejmul kolem pasu,
když jsem mu s výhledem na zářící Prahu říkala, že mi rodiče nedávají dostatek prostoru k žití,
když jsem mu s výhledem na zářící Prahu anglicky! říkala, že mi rodiče nedávají dostatek prostoru k žití,
když jsem s údivem zjistila, že se nyní nacházím na opačném břehu, než jsem byla ještě před několika dny a že to není dvakrát příjemná role,
když se svět dvakrát obrátil vzhůru nohama během pár hodin.
Jak se tohle všechno vůbec mohlo stát?
Jak?
Prostě… tak nějak.

Pondělí 29. 12.
„Ty jsi ta čtrnáctá osoba z Ukrajiny?“
„Ano.“
„A mluvíš anglicky?“
„Žiju už pět let v Londýně.“
„Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal, že jsi tady.“
„Jsem rád, že jsem dnes mohl někomu udělat radost.“
Možná byl už první oční kontakt chybou. Možná už ten mi měl napovědět, že tam něco je. Něco, o co já v tuto dobu a na tomto místě pranic nestojím.

„Ještě chvíli vydrž, snažíme se ti najít ubytování.“
„Když už jsme u toho, nemohl bych bydlet u vás?“

Úterý 30. 12.
„Ta velká skupina z Ukrajiny nám vůbec nerozumí. Myslíš, že bys jim mohl překládat?“
„Jistě.“
„V deset večer se tady sejdeme a já ti řeknu, jaký bude zítřejší program.“
„Nevím, jestli to stihnu. Dala bys mi na sebe kontakt? Napíšu ti, až to budu vědět.“

Středa 31. 12.
„Jdeš teď domů? Bydlím tím směrem, mohu tě doprovodit.“

Čtvrtek 1. 1., brzy po půlnoci
První obejmutí se na Nový rok. Modrá bunda zašustí.

Nizozemská hra s perníčky, hloupé ukazovací písničky a litevský okopávací tanec.
„Nezatančila by sis se mnou?“
„Tak dobře…“

„Máš přítele?“
„Vlastně ne. Před Vánoci jsme se rozešli. A je to dva dny zpátky, co mi řekl, že je to už úplně definitivní konec.“
„Byl to vážný vztah?“
„Ano, myslím, že ano. Byli jsme spolu rok. Myslela jsem si, že je to muž mého života… Teď mám spoustu práce, ale až budu mít víc času na přemýšlení, naplno si to uvědomím a budu strašlivě smutná.“
„Nevěříš na to, že věci jdou k lepšímu? Nový rok, nový začátek. Lepší začátek.“

„Máš ráda lyžování?“
„Docela ano…“
„Říkal jsem si, že bych tuto zimu jel lyžovat, ale nechce se mi jet samotnému… Nedělala bys mi doprovod?“

Čtvrtek 1. 1., odpoledne
Good „morning“! How are you? Hope you finally got some sleep. (In case if you are free in the evening, please let me know. I would like to continue our conversation.)
Nemám čas, píšu mu. Není to výmluva. Jsem už v Praze s někým jiným. Nenechá se odbýt, pošle mi ještě dvě zprávy. Tiše doufám, že z tónu mých odpovědí pochopí, jaký mám na události posledních dnů názor.

Pátek 2. 1., dopoledne
Naši hosté odcházejí. I on odchází, bez zvláštního rozloučení. Jsem ráda, že pochopil. Že to dopadlo tak, jak mělo. Zároveň však pocítím nepochopitelnou lítost, že to dopadlo právě takto.

Pátek 2. 1., odpoledne
Smetáky, kbelíky a hadry na podlahu. Rozšlapané brambůrky, spousty plastových kelímků, okoralé chleby. Zvonící telefon.
Špatně slyším, ale hlas opakuje pořád dokola cosi o autobusu odjíždějícím až v deset večer a prohlídce Prahy.

Čekáme spolu s davem turistů na Staroměstském náměstí na to, až se otevřou dvířka na orloji a začnou se v nich promenovat apoštolové. Ruce si ohřívám o kelímek svařáku. Poprvé po dlouhé době se kupodivu cítím šťastná.Chichotám se do šály.

„Měla bych už jít domů, jsem opravdu unavená. Dnes jsem opět nemohla usnout.“
„Proč? Myslela jsi na mě?“
„Ne, promiň.“
„Já jsem na tebe myslel.“

„Přemýšlela jsi nad tím, že bys se mnou jela lyžovat?“
„Počkej, to myslíš vážně?“
„Ano.“
„Já asi takové věci neumím…“
„Já bych jen rád jel na hory s někým, s kým je mi dobře. Vždyť by to šlo, ne?“
„Nevím.“

„Víš, jsi pro mě jako magnet. Jako bys přišla úplně z jiného světa. Jsi kouzelná.“
Jakoby mimochodem mi obírá chuchvalce vlny z kabátu.
„Asi byla chyba, že jsem sem dnes šla.“
„Proč? Velmi jsem se radoval z tvé přítomnosti.“
„Já vím, jenže… asi to tak není správně.“

Thank you, honey! Just wanted to let u know that I have really enjoyed our excursions and talks. Sweet dreams to you!

B. B. si vás chce přidat mezi své přátele na Facebooku.
Potvrdit / Odstranit žádost

středa 31. prosince 2014

I love you but enough is enough

Ne, nebude to dobré.
Ne teď.
Ne dnes, zítra už ano.

Ne, není třeba lepit rozbitý hrnek.
Ne. Stejně by tekl.
Ne. Vyběhnu s chichotáním do ulic koupit si nový.

Ne, nepůjdu spát.
Ne se slzami v očích.
Ne, protože mi někdo znovu přeje dobrou noc.

„Seznamování je hra. A neměla by se brát moc vážně, jinak to pak dopadá zle.“
Je to hra a já jsem přeci nositelka vítězství.


And if you're still bleeding, you're the lucky ones.
'Cause most of our feelings, they are dead and they are gone.
We're setting fire to our insides for fun.
Collecting pictures from the flood that wrecked our home,
It was a flood that wrecked this...

... and you caused it... 

Svítíčka

Všimli jste si někdy, že jakmile nasněží, začne se do světa pomalu vkrádat ticho?
Tlumí hovor tisíců lidí na ulicích, překrývá skřípění a chrastění, cvakání a praskot, vyplňuje všechny zvučící dutiny. Tep města jako by se změnil z divoké muziky na něžný romantický ploužák, jako by ta ohromná bicí souprava, která určuje charakter hudby, jež město vydává, zůstávala pozadu samým úžasem nad tou bílou, prchavou krásou. Snad aby neuspíšila její konec. A tak ticho porůstá činely jako obrovský lišejník a obaluje hromotlucké bubny. Po pár spadlých vločkách přestane tát sníh i v lidských srdcích a klid zaplní místa, kterým předtím vládla prázdnota.
Všimli jste si toho někdy?
Já ano.
„Přesně takovou zimu mám rád. Sníh a zářící slunce.“

---

Poláka, co si u mě objednal deset kilo knih od Jindřicha Šimona Baara, aby je nechal přeložit do polštiny nějakým nadšencem, bych v davu asi nepoznala. Až na světle, podle očí.
„We will ask somebody to take a picture of us.“ Nastaví si mě do správného světla a požádá náhodného kolemjdoucího, aby nás vyfotil. Šklebím se do objektivu jako šílenec, úsměv mi svítí nad huňatou šálou.
„Could you please send me the photo?“
„Yes, of course.“
Vychrlím na něj svou lámanou angličtinou během těch deseti minut asi tisíc věcí, i takových, které vůbec nemá právo vědět.
„I am happy to have seen you!“ povídám. A myslím to opravdu vážně.

---

„Smutek se k tobě nehodí.“
„Ale to víš, že hodí. Smutná jsem většinu svého života. Jen se umím dobře přetvařovat.“
„
Ale jdi… Přede mnou bys to neschovala a já si to o tobě nemyslím. Nikdo nemá vřelejší úsměv než ty.“
Jen zamrkám údivem.
„To já jsem celý život smutný a jen se umím dobře přetvařovat… Myslím, že bych to na tobě poznal.“
„Nečekala bych, že jsem v tom maskování tak dobrá…“
„Trošku smutku je v každém. To je normální. Jen se na něj prosím nezaměřuj, nebo dopadneš podobně jako já.
A to s tím úsměvem myslím vážně. Jsi vřelá, veselá, pečlivá, starostlivá. Nenech se to vzít. Byla by to škoda… Takových slečen je jak šafránu.“
To už se mi derou slzy do očí, jako tolikrát za posledních pár dnů.
„Nedokážu být veselá, aspoň ne dlouho. Ale když už jsem, tak pořádně. Neumím dělat nic napůl. Ale taky jsem nechutně přemýšlivá, ctižádostivá a puntíčkářská. Starostlivá jsem zbytečně moc a jsem přísná na sebe i své okolí. Jedna známá mých rodičů mi říkala, že vypadám odtažitě a nepřátelsky. Měla pravdu spíš ona.“
„
Zcela určitě mi nepřijdeš nepřátelská. A i kdybys byla odtažitá, tak je to kvůli tomu, že nechceš ublížit sobě nebo ostatním. A vyjmenovala jsi všechno, čeho si na tobě strašně cením a kvůli čemu mi s tebou bylo hezky.“
Už nad tím jen vrtím hlavou, nevím, co na to odpovědět. Je to tak pěkné, až se zdráhám uvěřit, že by to mohlo být upřímné.
„Já jen chci, abys přestala být smutná, alespoň trošku… A taky abys věděla, že jsi dokonalá taková, jaká jsi…“
„Když ono to asi nejde takhle na povel…“
„Já vím, že to nejde na povel. Každopádně bych byl rád, aby sis pokaždé, co o sobě začneš pochybovat, vzpomněla na to, že minimálně já v tebe budu vždy věřit. A vždy tě ocením takovou, jaká jsi…“
„Tohle bys neměl… Alespoň ne teď.“
„Proč? Zrovna tohle jsem ti chtěl říct od té doby, co jsem tě trošku poznal.“
Něco ve mně křičí: „Už dost, tohle není pravda!“ Ale jiná část se s ní hádá: „Vždyť je to krása!“

---


Jdu domů, celý svět se třpytí a mně pod nohama tiše křupe sníh. Do řas se mi zaplétají dokonale tvarované sněhové vločky místo vody v jiném skupenství, která se mi tam už nějakou tu chvíli velmi ráda usazuje. Říkám si - proč plýtvat vodou na slzy, když se z může vzniknout něco tak nádherného.
Vše se zdá být v naprostém pořádku.

Protože naděje přichází z míst, odkud ji vůbec nečekáte.

pondělí 29. prosince 2014

(Vrá)Snění

Uplynul jeden rok, beze dne,
co prve se naše pozdravily světy,
a oceány mých smutků bezedné
začaly vrásnit oceánské hřbety.

I mé hory se stěhovaly samy,
když jste jim jediný úsměv věnoval,
a ty na první pohled zavržené Vámi
odtáhly zdrcené kamsi zapít žal.

Za rok jste splnil úkol můj staletý
- já bych je přesouvala kámen po kameni.

Změnil jste povrch mé planety,
abyste ji mohl nosit v důlku na rameni.

neděle 28. prosince 2014

Itinerarium

„Letadlo má zpoždění. A centrála jako tradičně neví nic.“
„Ale Google ví skoro všechno. Zkus najít výpis zpožděných letů ze Švýcarska.“
„Ženeva… to přiletí až zítra. A tady Curych. Status: přistálo 20:01.“
„Takže to už pan biskup bude na letišti. Musíme nějak sehnat jeho telefonní číslo. Vyhledej kontakt na biskupství v Churu, zavoláme raději zrovna tam.“

Celý den ztracená v záplavě bílých, žlutých a oranžových papírů, někde mezi nepíšícími propiskami a nefunkční sešívačkou. Slováci shrbení nad mapou vypadají, jako by si jen plánovali výlet v rámci dovolené. Ale tohle není dovolená. Tohle je dobrovolnictví.
Dobrovolnictví v uvozovkách, pochopitelně.

„Ti dva poslední se asi ztratili někde cestou, pojedu je hledat.“
„Ne, prosím tě, zůstaň tady se mnou…“ povídám hlasem, kterého žádný muž nemůže neuposlechnout. Skoro šeptám, zní to, jako bych každou chvíli měla omdlít. Přehrávám to, samozřejmě, ale účinek je okamžitý. Udělá to, o co ho žádám.
Velmi nerada zneužívám těchto zbraní. Ale jestli mě tento den něčemu naučil, pak tomu, že k dosažení toho, co je potřeba, musí člověk vyzkoušet veškeré dostupné prostředky předtím, než to vzdá.