sobota 8. října 2011

Marně jarně

Jsem utahaná a ruce mi voní aviváží, která se rozlila po podlaze.
Zase bude DMD. Psát, psát, psát.
Zítra odjíždíme na hory.
Zimo, máš to marný. Ještě týden vydrž, potřebujeme sníh. Pak zmiz. Ať se snažíš, jak se snažíš, stejně bude jaro. To je ten koloběh. Myslím, že už jsi to pochopila. Jen já asi ne, protože i když vidím, že všechno jde do háje stejně se peru s nezvratným osudem.
To, proč vlastně dýchám a pro koho píšu, budu řešit až potom. Teď se tím nebudu týden zabývat. Ale asi si vytvořím imaginárního idola, kterýmu budu věnovat všechnu svou milostnou poezii. Haha. Jinak jako nevím, no...

Snést samotu

Cítím se, jak kdybych měla,
místo srdce černou díru,
hrůza, že jsem osaměla,
mi sebrala všechnu víru.

Strachy se nemůžu hnout.
Proč jen pořád dělám chyby?!
Chci se klidně nadechnout
a zaplašit věčná "kdyby".

Nebýt jich, tak bych si žila
šťastně jednou provždycky,
rozum za cit zaměnila
a chovala se logicky.

pátek 7. října 2011

Hra či hráči

Platóne, plápolej pláčem!
Ustav ústy ústavu
i dej ideální ideu.
Kradu krásu krápníkům,
jdu si dusit duši.

Plav, Platóne, plání,
v lásku vlákej vlast,
štětcem štěstí štěp.
Snílku, sni s nimi
zemdlená země zemře.

Plány plaš, Platóne,
straň strasti strachu
a moř amorálního amora.
S láskou sladká slast
z rady zrodí zradu.

A/N: Zase nějaký dadaistický úlet, tentokrát sepsaný na hodině filosofie. Docela jsem koukala, když jsem si to zkusila přečíst nahlas...

Aj mis jů a tak dál

Tvůj úsměv mi schází,
nějak mi nedochází,
že to asi nevíš,
jak mi strašně chybíš.

Před tebou v mý hlavě
už dávno není skrýš,
jsem do tebe blázen
a ty to nevidíš.

Nemusela bych tě potkat v lukách.
Stačilo by na Lukách. Haha.

Šuplíkové psaní

Zase mám chuť psát. Nemám na to sice vůbec čas, ale pomáhá mi to. To, co píšu, je nejspíš asi brak. Ale to je teď ostatně jedno. Stejně mi nikdy nic nevydají, takže si budu psát aspoň do šuplíku. Půjdu studovat biologii a nebo možná chemii a na psaní už nebudu mít ani pomyšlení. Časem zapomenu, že jsem se chtěla stát spisovatelkou. Zbyde jen jeden velký sen z dětství a mládí, o němž budu, dá-li Bůh, vyprávět jednou vnoučatům a všichni se tomu společně zasmějěme...
Mojí novou povídku by asi internetoví kritici zhodnotili jako Mary Sue (ač to není fanfiction), hlavní postava je nereálná a vyumělkovaná až hrůza a navíc si do ní promítám svoje pocity. I když možná právě proto mi to pomáhá. Ta holka z tý povídky právě prožívá totální zhroucení svých vzdušných zámků, který si dobu budovala a který byly založený na naprosto naivní představě světa. V tom je mi hrozně podobná. Mně se sice moje sny nesesypaly tak drasticky, sesunuly se nějak tak postupně, ale stejně prožívám dost podobný pocity.
Jo, jde to se mnou z kopce. Uvidíme, co bude dál.
Stejně jsem zjistila, že tvůj úsměv mi nenahradí nic na světě. Ale co se dá dělat, když slunce zašlo...

Chci zpátky

Tak jo. Pár dní uběhlo. Pár týdnů uběhlo. Uběhlo i pár měsíců. Skoro i pár let.
A jsem na tom pořád stejně. Pořád si něco namlouvám. Brzo se něco stane. Konečně se něco změní. A chvíli to tak i vypadá. Tváří se to, že můj život konečně vybředne z tý svý všeobecný šedi a dostane nový směr. Jenže ono nic.
Pořád ještě se obracím do minulosti, tak strašně zoufale.
Že bych zase promeškala další šanci?
A nemohla bych dosta ještě jednu?
Haha. To je absurdní (moje nejčastější věta silvestrovský noci).
Tak udělej něco. Cokoliv. Prosím! Klidně mě pošli do háje. Jenom chci, aby se něco změnilo. Jinak se zblázním.
Dobře, přiznám se. Namlouvám si, že když tady budu psát takovýhle věci, zase se na mě usměje štěstí. Jako tehdy.
Prosím! Chci se ve středu večer dívat na hvězdy a pátky před půlnocí procházet křížovou cestu u hřbitova. A v létě dýchat hudbu řeky.
A moje věty, uměle přeložený do španělštiny, mi říkají asi tolik, co ty česky.

Vzpomínky

V tichém smutku se mi stýská
po těch časech loňských lét,
ta doba se zdá tak blízká,
kéž bych někdy mohla zpět!

V kleci času polapeni
jak vlaštovky v kostelích,
bojíme se zapomnění
okamžiků minulých.

Vzpomínky za vitrážemi
západ slunce přibarví,
krásnou, nereálnou zemi,
v paměti nám připraví.

Utíkám

Co kdybych udělala nějakou šílenost?
Myslím nějakou hodně velkou šílenost?
Ne třeba sníst celou milku najednou. To jsem právě udělala.
Co takhle napsat "přiznání se" na první místo našeho bowlingového seznamu. To by se pak děly věci.
Korálky asi jednou zpečetí můj osud. A nebude to dlouho trvat.
Poezie večera strávenýho ve škole.
Melodie hudby hvězd.
Agonie dechberoucího strachu z odmítnutí.

Mlčenlivé dialogy v prázdné hlavě

Zcuchaný vlasy a grepová voda,
tak strašně podivný předvčerejší nic.
Smutný oči a nepřítomný pohledy,
vyprodaný lístky na život.
"Snad zítra, třeba ještě budou,
o život je teď velký zájem."

Mlč, Platóne!
A nediktuj mi svou platonickou lásku!
Budu se modlit, abys přišel.
Nepřijdeš.
Platonická lásko!

VéVéVé - Všeobecný večerní výlev

Strávím večer polemikou se Sokratem
a pak se půjdu oběsit
na šňůře černobílých korálků.

Snad vidím svět černobíle
když píšu, že nic neni černobílé.
Že lidi nejsou
ani dobrý ani zlý.
Jsou to prostě lidi.

Ale stejně.
Většina lidí ve tři ráno
je hodná, když pláčete.
Teda pokud sami nepotřebujou pomoct.

Ověsím se šňůrou s perlami.
Jak se budou vyjímat
na černých sametových šatech!

Kdo mi budete odhrnovat vlasy z čela,
až mi příště potečou po tváři slzy?