pátek 7. října 2011

Poslední den srdcebolu je utopen v alkoholu

Tak jsem přežila silvestrovský oslavy. Bylo to krásný. A náročný. Veselý. A smutný.

Dala jsem si novoroční předsevzetí.
Spáchám literární nebo jinou sebevraždu.
Nebudu jezdit brečet do Chocerad na náměstí.
A nebudu se snažit rozbít automat k vyhledání spojení na Roztylech.
Tak.
To určitě dodržím.

Krásný nový rok 2011 vám všem.

Láska ji zradí potřetí, zaskřehotal Dvorní ošetřující lékař

Otevřte hlavní bránu, ať může bílá laň vyběhnout!
Otevřte hlavní bránu!
OTEVŘTE BRÁNU!

Zatím mi nikdo nevěří mý vzdušný zámky u dveří...

Žiju už jen ze svých vzdušných zámků. Kdybych je neměla, neměla bych nic.
Živím se už jenom svou nadějí a tou se zpíjím do němoty. Můj rozum pak oněmí a už neříká: "Hele, vykašli se na to, nemáš šanci. Nemáš šanci normálně žít."
Každý člověk potřebuje naději. Bez ní by asi brzo skočil z mostu.
Denke daran: "Es ist nicht schlimm wenn du fällst, stehe auf und geh weiter."
Haha.

Kde jste, do háje, všichni, když vás potřebuju?!

Zimní květy

Venku tiše sněží.

A mráz zas kreslí na chodníku
skvostná díla ledová,
chyť tu krásu okamžiku,
ať se ti nikam neschová.

Zdržet tak čas na chvilinku,
čas, kdy smí člověk milovat,
přerušit dějovou linku,
Faustovi za pravdu dát.

Prostě jen být, být tu s tebou,
třeba mlčet, nemluvit,
z venku ještě ruce zebou,
uvnitř srdce začlo žít.

Jenže všechno jednou končí,
dívám se, jak odcházíš.
Trpí, kdo se nerozloučí,
doufám že se nezlobíš...

A venku zatím tiše sněží.

Proč se pořád nemůžu zbavit pocitu, že je něco strašlivě, ale strašlivě špatně?!

Místo jistojistých slov čekám na vřelá objetí
Je ti jak mně a možná čekáš na totéž...

Když tím, že dělám takový strašný blbosti, ubližuju sama sobě a trápím se jenom já, je všechno v pořádku. Za svoje chyby si nesu odpovědnost sama. Ale jestli ubližuju někomu jinýmu, pak bych si zasloužila skřípnout prsty do trouby a mlátit se do hlavy stolní lampou jako Dobby.

A co když...?

Píšu Vám

Píšu Vám - co víc? Píšu já Vám.

Jak ráda bych vměstnala do řádků,
to, za co se nejvíc stydím,
ač chci, nic s tím nepořídím,
tu se špatným koncem pohádku.

Se šťastnými neumím se smát,
truchlícímu pak není k mání,
mé rameno k vyplakání.
Nezvládám s tím nic udělat.

Dřív než myslím, často mluvím,
často mnoho povídám
a když potom mluvit mám,
co bych řekla, vůbec nevím.

Ve změnu ztratila jsem víru,
a zatím ve své rodině
pro ozdobu jsem jedině.
Mít tak radar nočních netopýrů,

mít anténky takzvané,
jak pomoci jiným lidem,
se soucitem, přitom s klidem,
potěšit duše zklamané.

Své doznání umím zpaměti,
tenhle dopis bez adresy.
Snad příjemce najde kdesi,
snad k Vám někdy doletí.

A/N: Taková malinko sebekritická básnička. Psala jsem ji jednou, když jsem si uvědomila, jaký jsem vlastně sobec. Docela dost slok jsem vynechala, už takhle je to dost dlouhý a navíc ta prvotní verze nedávala moc smysl. Za touhle kritikou sama sebe si stojím - je to zkrátka pravda. Teď už nezbývá než dodat, že první věta je převzatá z Taťjanina dopisu Oněginovi. Nějak se mi tam zkrátka hodila...

Měrná kapacita fyzikální znuděnosti

Tato nová fyzikální veličina udává míru znuděnosti, která projde libovolným průřezem studenta v hodině fyziky za jednu sekundu a je zároveň číselně rovna práci, kterou musí student vynaložit na to, aby neusnul. Její velikost je nepřímo úměrná času, zbývajícímu do konce hodiny.
Ach, jak já miluju definice.
Haha. A pak že nemáme kladný vztah k fyzice...

Hospodská balada

Jiskřivá červeň rozlitého vína
z hrany stolu tiše odkapává,
však nevšímá si dívka plavá,
že rudá barva po šatech jí vzlíná.

Vidíš ji, tu v oblaku kouře skrytou,
co zdá se tak ztracená v sobě?
Ona se však souží kvůli tobě.
Vidíš ji, tu dívku s lahví nedopitou?

Když připíjíš jiným na zdraví,
trpí, ta láskou k tobě poblouzněná
a její touha, v alkoholu utopená,
se dalším pitím nespraví.

Dnes usíná v trpkých kapkách vína
a sní, že zítra se v tvém objetí
k svým tajným snům rozletí.

Ach, jak doufá, že zítra bude jiná,
že se změníš ty, že se změní ona
a pak takhle láskou zpití budete vy oba.

A/N: Inspiraci k téhle básničce jsem našla na afterpárty po plese. (A prosím pěkně, tentokrát opravdu není o mně...)

Neslyšet, jak se mi bortí svět

V hlavě mi pořád znějí slova písničky od Tomáše Kluse - Marie:


Všemocné jsou loutkařovy prsty
ať jsou tenký nebo tlustý, občas přetrhají nit.
A to pak jít a nemít nad sebou svý jistý,
pořád s tváří optimisty
listy v žití obracet.
Je to jed
- mazat si kolem huby med
a neslyšet, jak se ti bortí svět.

Já jsem taky neslyšela, jak se mi bortí svět. Nebo jsem to možná jenom nechtěla slyšet. A teď už z mýho světa zbyly jenom trosky, ze kterých se snažím rychle aspoň něco zachránit. Nepřišlo zemětřesení, tornádo ani tsunami. Jenom se propadly už tak vachrlatý základy mýho vnitřního světa, a to jsem si je takovou dobu budovala...

Lístky poznání



A/N: Nějak mě začalo bavit skládání slov z novinových článků, takže...
Druhá (pseudo)dadaistická =). Tentokrát z textů o botanické zahradě a francouzské Provenci.

Lístky poznání
Melancholická masožravá rostlina dokončuje největší kavárnu
Zoufalec začíná mluvit s monumentální kostkou cukru
Kolemjdoucí viděl hodinu tajemné květiny
Milovník geometricky ozdobené přírody reaguje na květiny
Orchideje usilují o osamělé divadlo
Obraz hluku a pavouk s křídly se dívají na operu
Kapesník cítí dozadu vír moderní uličky
Zpětná vazba láká osobní sníh a prach na ulici
Malebný sen továrny splnila divná noc v září
Najděte a sledujte jména kašny času
Dotek země tiší, otáčí a maluje město