"Je svátek hudby a místo abych tančil..."

Svět je nespravedlivý. Udělala jsem státnice. Já, která jsem se na učení téměř vykašlala.

Dali mi jedničku. A to jenom proto, aby mi nezmařili šanci na červený diplom. Protože to, co jsem jim tam předvedla, by stačilo stěží na dvojku. A to jenom v případě, že zohledníme to, že se ptali i na věci, které se v nenacházely v okruhu, z něhož jsem zkoušku skládala.
Svět je nespravedlivý. A já jsem znechucená. Ze sebe, že jsem se nedokázala naučit na opravdovou jedničku. A z komise, že byla tak moc ovlivnitelná.
Docílili tím akorát toho, že ze složené státnice nemám ani trochu radost. Beru to jako jednu z mnoha nepříjemných povinností, kterých se mi podařilo zbavit. A místo slavení se zabývám těmi dalšími, co se na mě valí. Přijímačkami. A tím, že bych měla nějak vyřešit tu záležitost s panem Optimistou.

Sama sebe jsem obelstila představou, že po státnicích nám spolu bude krásně. Že budu chtít trávit veškerý svůj čas s ním, když jsme museli kontakt tolik omezovat kvůli učení. Jenomže jediným výsledkem toho všeho bylo poznání, že mi nechybí. Že i když jsme se naposledy viděli o muzejní noci – tedy spíše o muzejním ránu, kdy jsem bez snídaně prchla z jeho bytu a jemu to bylo jedno – nedělalo by mi problém vydržet bez něj další týden, dva. Že s ním nechci jít večer na koncert – a ze všeho nejmíň právě na Zrní.

„Řekla bys mi prosím jméno nějakého tvého oblíbeného básníka, co toho hodně napsal?“ Srdce mi poskočí, že by se třeba rád literárně dovzdělal, ale on ho další větou přišpendlí k desce mého psacího stolu. „Chtěl bych na jejich textech vyzkoušet něco do školy.“
„Nevím, kdo toho hodně napsal. Možná Nezval. Halas. Holan. Nebo Hrubín.“
„Hrubý?“
„Ne. Hrubín.“
„Hm, to jsem nikdy neslyšel.“

Naše světy jsou naprosto neslučitelné. I kdybych se stokrát snažila. A já se vlastně už ani snažit nechci.
Chci jediné – spát.
Sama.