Tutázy a exouázy

Začínám to vzdávat. Závratnou rychlostí mi ubývají síly, i přesto, že od startu jsem uběhla teprve několik metrů. Čeká mě maraton a já mám pochybnosti, jestli dokážu udělat byť jen jediný krok.

„Bojuj!“ ječím na sebe, skoro hystericky, tak jako hokejoví fanoušci skandovali: „Hoši, bojovat!“, ačkoliv jim všem do jednoho bylo jasné, že to nepomůže.
Že nezískáme zlato, stříbro a dokonce ani bronz.
Že je konec.
Že situaci nezachrání ani Jarda Jágr.

Občas mě udivuje, jak jsem mohla narazit na člověka, který je ještě svědomitější než já. Který mi na otázku: „Mohu za tebou večer přijet?“ odpoví: „Vydrž po státnicích.“ Který se mi snaží vsugerovat, že to, že se mi po něm stýská, je problém, s nímž si musím poradit sama. Který nikdy neřekne: „Prosím, zůstaň, aspoň chvíli,“ bez ohledu na to, kolik toho ten den ještě musí přečíst. A který, když se zeptám, jestli mu mohu během noci zavolat v případě, že budu víc než hodinu brečet, prohlásí: „To bych si pak musel na noc vypínat mobil, vždyť bych se druhý den nic nenaučil.“

Máme nastavený přísný režim. Dvě až tři hodiny jednou za dva až tři dny. Víc ne. Ve výjimečných případech je povolen patnáctiminutový telefonát na dobrou noc.

Na rozdíl od tebe ještě nevím, jaké je to jít ke státnicím a co je potřeba udělat pro to, aby je člověk úspěšně složil. Možná ti v červnu ještě budu děkovat, žes mě hlídal, abych neztrácela cenný čas.
Ale teď si prostě jenom strašně přeju, abys byl blíž.
Abys chtěl být blíž.