Something good will come from nothing

(A/N: Mé sny jsou jsou navždy pryč - nikdy se nestanu spisovatelkou, protože se neumím vyjadřovat. Konec mého předchozího článku zřejmě vyzněl úplně opačně, než jsem měla v úmyslu. Nejvyšší čas uvést všechno na pravou míru. Případný čtenář ovšem musí vzít v úvahu, že se jedná o pokračování příběhu z minulé soboty, tedy záležitost již poněkud stařšího data. Aneb "to be continued".)

Kdyby měly domy s ozvěnou kromě ozvěny i zvonky, nikdy bych se neodvážila jeden z nich si vybrat a zazvonit. V tomhle domě se totiž všichni jmenují stejně, ačkoliv žijí v různých patrech. Asi bych si nechala zcela promočit vlasy deštěm a pak bych odešla domů promáčet polštář slzami.
Tento dům je však zcela nedobytnou pevností - rodinnou pevností. Alespoň o víkendu. Jediné, co vás přivítá, jsou důkladně zamčené dveře, nic víc. Pokud se chcete dostat dovnitř, musí o vás některý z obyvatel této pevnosti vědět, jinak nemáte šanci.
Chvíli jsem poměrně vážně uvažovala o přelézání brány do dvora, ale asi by to nic nezměnilo - v cestě by mi překážely další tři zámky.
A tak jsem po těch dvaceti minutách vytočila telefonní číslo pana Optimisty.

"Vy nemáte zvonky."
"Co že nemáme - banky?"
"Zvonky."
"Počkej, ty jsi tady?"
Zní to docela nevěřícně.

"Půjdeš nahoru? Na čaj? Kafe? Víno?"
"Asi ne."
Chci si ponechat aspoň iluzi svobodné volby. Náklonnost k bytu s ozvěnou by neměla být tím, co rozhodne. A tak uvízneme za prvními z mnoha dveří.
"Proč jsi přišla?"
"Nevím. Nejspíš jsem nechtěla, aby to skončilo tak ošklivě."
"A jde to nějak jinak?"
"Asi ne... Měla bych jít."
"Neměla. Jsi tady z nějakého důvodu..."
Ví to. Že právě nastala vhodná chvíle trochu zakouzlit s těmi slavnými přesvědčovacími metodami.
Nebo možná ví i to, že mu lžu - že jsem se ve skutečnosti vrátila, protože jsem si uvědomila, že pro mě znamená víc, než jsem si myslela. Že už není jen balením prášků proti bolesti, které si mohu koupit kdekoliv.
Dlouho se točíme v kruhu. Několikrát se dotýkám kliky, ale dveře nikdy neotevřu.
"Je zamčeno?"
"Není."
To mi stačí. Mohu se sebrat a už ho nikdy nevidět. Mám tu možnost. Ale neudělám to.
"Nechci, abys odešla."
"Já taky nechci."

Za pár minut už utíkám do nákupního centra, tentokrát za zcela jiným účelem než tím, abych se s někým rozešla - a poněkud obvyklejším, aspoň u normálních lidí. V Tescu popadnu maso, sýr, šunku, olivy a zmražené krokety, abych svému milému udělala ještě o trochu větší nepořádek v té jeho zdravé dietě.
Tato cesta nahoru je o mnoho veselejší, než byla ta předchozí. Mám totiž plán - a ačkoliv zahrnuje jen několik následujících hodin, rozhodla jsem se pro něj dobrovolně. Poprvé za posledního půl roku mám plán, který je něčím jiným než jen tím jediným východiskem z nouze. Je to něco, pro co jsem ochotná bojovat a snad dokonce i přelézat ploty.