neděle 10. května 2015

If you still want me, please forgive me, because the spark is not within me

Je vlastně strašně snadné se s někým rozejít. Řeknete několik vět, které přesně zasáhnou cíl, a pak už jen odpovídáte jako automat.
„Jsi si jistá, že to tak chceš?“
„Ano.
„Proč?“
„Protože nemám pocit, že máme být spolu.“
„A není škoda vzdávat to takhle brzy?“
„Je. Ale musí to být.“
S něčím takovým si neporadí ani pan Optimista a jeho špičkové přesvědčovací metody.
„Zdá se mi, že už jsi úplně rozhodnutá.“
„Asi jo.“
„Asi?“
„Určitě.“
„Není nic, co bych mohl udělat, abys změnila názor?“
V tu chvíli si začnete strašně přát, aby něco takového existovalo a aby se dotyčný neptal, ale prostě to udělal. Cokoliv, co by zastavilo to strašlivé ničení všeho krásného. Nahlas však odpovíte jen: „Není.“
„V tom případě tedy… konec?“
„Jo.“
A pak se obejmete na rozloučenou a to objetí trvá nekonečně dlouho, protože víte, že žádné další nebude. Nahrnou se vám slzy do očí a vy si přejete, aby ten druhý udělal něco, co by zastavilo i je.
„Víš, že ještě není pozdě?“
„Vím.“
Potom oba odejdete, každý na opačnou stranu, neboť už prostě nelze setrvat dál na témže místě. A vy tak moc doufáte, že se ten druhý otočí, že se vrátí a nějakým kouzlem vás přesvědčí, že to všechno bude dobré. Jenže on neudělá vůbec nic. Ze setrvačnosti pokračuje tím směrem, kterým se vydal.
Nebýt té vaší zatracené hrdosti, rozběhli byste se za ním sami. Místo toho se svalíte na jedno ze sedátek v tom nákupním centru, které bylo svědkem konce všech vašich vztahů, a jen tak necháte plynout čas. Nejraději byste byli, kdyby plynul pozpátku, jako když se přetáčí kazeta, na níž je třeba nahrát nový záznam. Padá na vás hrůza z toho, co bylo vyřčeno. Co bylo vyřčeno vašimi ústy.
Za nějakou dobu se zvednete a jdete, kam vás nohy nesou. Autopilot vás zavede až před jeho dům. Přemýšlíte, jestli zazvonit. Jenomže to by vás stálo příliš mnoho sil. Dvacet minut sedíte na obrubníku a na hlavu vám prší. Pořád přemýšlíte. Pak toho přemýšlení necháte a uděláte první krok směrem k novému začátku.
Třeba to tentokrát bude krásné.

Možná by to dopadlo úplně jinak, kdyby měly domy s ozvěnou kromě ozvěny i zvonky.

2 komentáře:

  1. Takže už se stalo. Smekám, žes nakonec sebrala odvahu.
    Je to mrazivě dobře vylíčené.
    Držím pěsti, ať nové kroky doopravdy vedou k něčemu krásnému.

    OdpovědětVymazat
  2. Opět něco, co si živě představuji, protože jsem to sama (s drobnými odchylkami) prožila. Několikrát (neustálé vracení a odlučování se).
    Snad ses rozhodla správně a teď už bude všechno jen lepší. ;)

    OdpovědětVymazat